„Řešíme krizový plán, ale nejsou kapacity“
Nemocnice a domovy pro seniory jsou riziková prostředí, hygienici ale nemají, kam případné nakažené klienty přesouvat.
KRČ Ve středu byla potvrzena nákaza koronavirem 13 seniorům v Thomayerově nemocnici na oddělení následné péče, kde ve stejném dni jeden tamní pacient na nákazu zemřel. Nemoc se prokázala dříve také u čtyř zdravotních sester – u dvou na zmíněném oddělení. Kromě toho včera na nákazu zemřely dvě ženy z domova seniorů v Michli. Situaci v těchto zařízeních řeší Hygienická stanice hlavního města Prahy. Podle ředitelky protiepidemického odboru Martiny Marešové je situace složitá. Chybějí kapacity a také personál.
Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch včera oznámil, že byste situaci v nemocnici měli jako hygiena prověřit…
My tam neustále situaci prověřujeme. Opatření tam byla nastavená ve spolupráci s ústavní hygienou, kterou v nemocnici mají a ta funguje dobře. Na oddělení následné péče si otestovali všechny klienty a personál, kdy si myslím, že všechny výsledky ještě nemají. Včera tam byla provedena také celková dezinfekce odbornou firmou, která provedla dezinfekci všech pokojů a míst na oddělení.
A na plicní klinice, odkud byly další dvě nakažené sestry, se provedla také?
Tam teď nejsou nové případy, takže nepokládám za nutné, abychom to samé dělali i tam. Onemocnění tam byla v souvislosti s tamním pacientem (nemocný taxikář, který byl ve vážném stavu převezen do Všeobecné fakultní nemocnice, pozn. red).
Došlo podle vás k nějakému pochybení ze strany nemocnice?
Je to těžké, když se tam vyskytne člověk, který třeba nemá příznaky onemocnění úplně klasické, popřípadě se ty příznaky skryjí za nějaké základní onemocnění. Ještě jsou to všechno staří lidé, kteří jsou polymorbidní (s větším počtem zdravotních komplikací a chorob, pozn. red.), takže mohou mít dušnost i z jiných důvodů. Ta infekce se tak vlastně v první chvíli neodhalí a personál k němu nepřistupuje tak, jak by měl, protože neví, že je infekční. Nemyslím si tedy, že by tam došlo k pochybení.
Kromě celkové dezinfekce, doporučili jste i jiná opatření?
Tam je složitá situace. Zdravotnická zařízení nejsou už schopná přijímat pozitivní pacienty. Ta kapacita nelze naddimenzovat. Thomayerova nemocnice je zařízení, které je nějak vybaveno, má osobní ochranné pomůcky, pacienti jsou odizolovaní a personál ví, co má dělat. V tuto chvíli je zásada odebrat všem testy, abychom věděli, jak na tom jsou. V případě, že budou pozitivní, tak kolem nich zavést bariérový režim. Tím, že se udělala celková dezinfekce, neměl by tam virus přetrvávat. Myslím, že jsme udělali maximum. Vypadá to, že to je od začátku od nějakého zdroje a ne, že by to předával personál prostřednictvím chyb.
Podle náměstka ministra zdravotnictví Romana Prymuly se mohly zřejmě sestřičky nakazit při svlékání ochranných oděvů. Neměl by se zavést ještě nějaký bezpečnostní krok?
To je jenom o edukaci správného svlékání, které je velmi složité. A je i složitější než oblékaní, protože samozřejmě ten oblek může být už kontaminovaný. Takže to ústavní hygiena školí a má i videa, jak se má správně svlékat.
Zmínila jste naddimenzování zdravotnických zařízení. Jsou tedy nyní plně obsazená?
Situace se mění podle stavu nemocných. Spousta lidí je v domácí izolaci, ale nějaké případy musí být odvezeny – i ty, kdy jsou pacienti ve společných zařízeních. Takže to neumím teď přesně říct.
Včera se potvrdila nákaza klientů v domovech pro seniory na Chodově a v Michli, kde včera zemřely i dvě seniorky. Tam už jste také jednali?
Jednáme a je to stejné. Všem byly v obou domovech provedeny testy.
V domově v Michli byla také provedena celková dezinfekce odbornou firmou. V domově Donovalská k tomu dojde dnes.
Domovy pro seniory jsou velmi rizikové. Máte přímo pro ně nějaká doporučení navíc?
Včera jsme k řešení krizových scénářů měli jednání na magistrátu s radní pro sociální služby a zdravotními službami. Do toho jsme zpracovali s ředitelkou pražské hygieny Zdeňkou Jágrovou stanovisko pro sociální služby, jak mají postupovat. Že by měly oddělit klienty na menší skupinky, mít izolační pokoje a v případě výskytu potíží daného klienta izolovat ještě před výsledkem testu.
Co by krizový plán obnášel?
Nyní se řeší výběr nějakého objektu prostřednictvím magistrátu, do kterého by se mohli přestěhovat klienti zařízení, které by nedokázalo splnit naše požadavky.
Pro domovy je asi překážkou nedostatečná kapacita…
Ano a také mají málo personálu.
Když teď někoho dáme z personálu do karantény, tak není, kdo by se o klienty staral.
A hrozí nějakému domovu v Praze tento krizový plán?
Zatím není sehnaný objekt a my jako hygienická stanice nedisponujeme žádnými objekty, takže těžko mohu umístit například sedmdesát seniorů. Jsme napadáni, že jsme neuzavřeli domov v Michli, ale nevím, jak bychom ho mohli zavřít. To by pak klienti museli zůstat na ulici.
Takže není ani kapacita, ani personál?
Personál už vůbec ne. Bude menší problém najít objekt než personál.
A kdyby toto obojí nechybělo, tak byste domov v Michli uzavřeli?
Kdyby to bylo vše zajištěné, tak bychom to nějakým způsobem mohli takto řešit. V momentě, kdy ten objekt nemám a potřebuji to řešit teď hned, tak jediné, co mohu udělat, je otestovat personál, udělat dezinfekci a zajistit personálu ochranné pomůcky.
Takže jak zjistím, jestli má sedmileté dítě sportovní talent?
Nijak. U takto malého dítěte bych se vůbec zdráhal mluvit o talentu. Je tam tolik různých proměnných… V některých situacích však můžeme mluvit o takzvaném negativním talentu, když poznáme, že se pro některý sport dítě vyloženě nehodí. Například jsme poměrně přesně schopni předpovědět výšku v dospělosti, takže můžeme s vysokou pravděpodobností vyloučit, že dítě bude reprezentační blokař ve volejbale. Ovšem u většiny schopností těžko předpovíte jejich vývoj, než u dítěte proběhne puberta. Na druhou stranu právě výroky o talentu u dítěte mají silný dopad na jeho psychiku i na chování.
V čem?
Říká se tomu sebenaplňující se proroctví. Vznikají očekávání okolí i nás samotných a máme tendenci je naplňovat. „Talentovaní“dostávají zpravidla více příležitostí, ale musí čelit i většímu tlaku na výkon – jak to, že nevyhráváš, když jsi talentovaný? A nebo naopak: výrok o netalentovanosti vede u dětí často ke skončení se sportem – proč bych to dělal, když na to stejně nemám? Proto apeluji, neidentifikujme, neznačkujme, rozvíjejme.
Je tedy důležitější chuť než talent?
Myslím, že důležitá je vhodná kombinace obojího. Některé vyhraněné přístupy dokonce říkají, že chuť je součástí talentu, že je to jedna z jeho složek. Když ji nemáte, nemůžete o talentu ani mluvit.
Logicky – když něco nechci dělat, asi na to nemám zcela talent.
Proto u dětí především budujme vztah ke sportu. Láska k pohybu je nám vrozená – prožíváme spoustu pozitivních pocitů, vyplavují se nám endorfiny. Děti také rády soutěží a zpravidla je to táhne do kolektivu vrstevníků. Ale nepřiměřeným tlakem – typicky tím, že vyžadujeme výkon – můžeme u nich lásku ke sportu zabíjet. Sport musí být v dětství hlavně zábava. Opačným extrémem pak je, když dítě ke sportu vůbec nevedeme, přestože by chtělo.
Děje se často, že rodiče do dětí projektují nenaplněné ambice?
Ano, ale to není jen ve sportu. Lidé často seberealizují sami sebe skrz své děti. Obvykle se pak ptám: Proč chceme, aby dítě sportovalo? A chceme, aby z dítěte vyrostl dobrý člověk, nebo dobrý sportovec? Když se nám odpovědi podaří rozklíčovat, dá se rozpoznat, co děláme kvůli sobě a co kvůli dítěti.
Ta hranice může být velmi tenká. Běháte, jezdíte na kole, dítě vás napodobuje. Baví ho to, vy jste rád, ale rázem to může sklouznout, že ho přetěžujete.
Sportovní talent je dynamický – v průběhu života se může vyvíjet podle toho, jak na dítě působíme. Když ho nebudeme vhodně rozvíjet, talent u něj může zakrnět.
Ano, navíc hranici zahaluje určitá šedá zóna. K objevení hranice nám pomáhá nebát se zdravě pochybovat. Ptát se sami sebe i okolí. Pochybnost
vnímám jako jeden z nejdůležitějších rozvojových mechanismů člověka. Ten, který je přesvědčený o své bezchybnosti, neroste. Proč by něco dělal, vždyť je dokonalý. Učme i vlastním příkladem své dítě o sobě zdravě pochybovat. Mnohdy si pak samo hledá cesty pro rozvoj. Samozřejmě to nesmíme přehnat, ať zbytečně nevyvoláváme úzkost.
Ale životopisy úspěšných sportovců jsou plné toho, jak v dětství prošli drilem, jak ho obětovali pro úspěch. Neštve vás to?
Ne. Je jasné, že bez drilu se člověk na vrchol nedostane. Ale důležité také je, jaký ten dril je, v jakém věku s ním začneme. Když sportovec popisuje v knížce svůj život, je to i jistá forma zpovědi. Cílem nebývá jen inspirovat, ale také si ulevit. Vždy je to jen pohled jednoho člověka, skutečnost mohla být dost jiná. A ještě jedna věc.
Ano?
Úspěšní lidé obvykle mívají tendenci zdůrazňovat nikoliv talent, ale úsilí, kterým se na vrchol dostali. Ve společnosti, která oceňuje více snahu než vrozené předpoklady, to je to přijatelnější. A tak nám potom mohou podobně interpretovat vlastní život i sportovci. Mimochodem, řada studií poukazuje, že mnoho vrcholových sportovců – třeba Roger Federer – trénovalo méně než jejich méně úspěšní kolegové.
Vážně?
Americký psycholog Bloom udělal výzkum talentovaných lidí z různých oborů včetně sportu a přišel na to, že jen u 10 procent z nich se před pubertou objevily výjimečné vlohy. Naprosto rozhodujícím faktorem však byly drobné na sebe navazující úspěchy. To je motivovalo k dalšímu tréninku a růstu. Zdůrazňuji drobné, protože když hned dosáhnete velkého, snadno se může stát, že se pak už jen tak s něčím nespokojíte. Úspěch se chová v něčem jako droga. Chcete čím dál víc.
Platí, že jenom talent nestačí?
Rozhodně. Důležitý je i vliv okolního prostředí, včetně sociálního. Pokud budete mít vlohy na běžecké lyžování a narodíte se v Keni, tak vás to docela zásadně limituje. Stejným handicapem však může být, když se v Česku s předpoklady pro hokej narodíte do chudé rodiny. Svou roli hraje i štěstí. Ovšem i s veškerým talentem, štěstím světa a nejlepšími možnými podmínkami se nedostanete na vrchol, pokud se pro to sami nerozhodnete a vědomě o to neusilujete.
Lze vyjádřit číslem, kolik je potřeba talentu a kolik dřiny?
Ne. Ale přibližně známe množství potřebného času, aby se člověk dostal na svůj strop. Uvádí se, že je to 10 tisíc hodin v průběhu 10 let. Liší se to ale podle sportu. V cyklistice či gymnastice to může být více – i 16 až 18 tisíc hodin, ve fotbale či basketbale šest sedm tisíc. Nejedná se však o hloupý dril. Obnáší to promyšlený trénink, ale i regeneraci a práci na psychice. A u malých dětí – nejchytřejší, co můžeme udělat, je nechat si je prostě hrát.
Zjednoduším to, takže když můj syn odtrénuje na fotbale šest tisíc hodin za deset let, tak vím, že tomu dal maximum, co mohl?
Není to tak jednoduché. Z hlediska absolutního množství času ano. Ale z pohledu kvality a podoby je to jiná otázka. Počet hodin nám ale může posloužit jako hrubé vodítko a srovnání, jestli dítě trénuje málo, nebo hodně. Většinou u mladých sportovců dochází k druhému extrému. Dlouhodobě se ukazuje, že mnoho dětí, které nijak zvlášť nevynikají v žácích či dorostu, postupně ty úspěšné výkonnostně přerostou.
Může za to zmiňovaný syndrom vyhoření?
To je jeden důvod. Také však bývají přetrénované – pozor na to zvlášť v období puberty. Hrozí zranění. Rovněž si zakódují špatné motorické vzorce ve špatném věku. V senzitivních obdobích, o kterých jsem mluvil, nedělají, co by měli, a jen drilují.
A pak v hokeji porazíme v patnácti Švédy rozdílem třídy, ale ve dvaceti od nich dostaneme nášup. Trénují všestrannost a pak šlápnou do specializace.
Přirovnávám to k věži z kostek. U raně specializovaného sportovce stavíme jednu kostku na druhou, takže záhy dosáhneme vysoké výkonnosti. Ovšem ta věž je nestabilní, viklá se a snadno nám může spadnout. A když máme v polovině jednu kostku špatně, protože jsme udělali chybu v tréninku, musíme polovinu věže zbořit. Všestrannost nám ale funguje jako pyramida. Trvá delší čas, než věž postavíte, ale je stabilnější. Když potřebujete kostku vyměnit, zbytek stavbu udrží. Je nutné říct, že k vrcholné výkonnosti vedou obě cesty, ale…
Ale?
Ta specializovaná má několik úskalí. K těm zmíněným přidám, že si velmi brzy zvyknete na úspěch spojený s dobrým výkonem. Když se ve stejné míře přestane dostavovat, jste frustrovaní. Snadno propadnete pocitu, že na to nemáte. Především však existuje vysoká šance, že netrefíte správný sport. U menšího dítěte totiž nevíte, na co je talentované. Zakóduje si motorické vzorce pro tenis, ale přitom může být mnohem šikovnější na hod oštěpem. Když se to pak ve třinácti projeví, těžko se to přeučuje. Věž výkonnosti už je chybně postavená.
Takže je lepší do deseti let dělat atletiku, gymnastiku či sporty, kde se zaměřují na všeobecný rozvoj?
U velké většiny sportů bych to doporučoval. Ale řada osvícených trenérů už dnes rozvíjí všestrannost i v rámci jednotlivých sportů. Obecně věřím, že ke sportu vede rodič dítě svým příkladem či tím, že ho vodí do kroužku. Ale sportovní disciplínu by si už mělo vybrat samo. Dopřejme mu co největší možnost svobodné volby.
Nepřiměřeným tlakem – typicky tím, že vyžadujeme výkon – můžeme u dětí lásku ke sportu zabíjet.