Esport: Fotbal o Euro hraju z gauče
I v časech karantény se může reprezentovat. Esport, hraní počítačových her, má žně.
Vdorostu kopal za Spartu s Josefem Hušbauerem nebo Martinem Zemanem, pak byl nejlepším střelcem pražského přeboru. Teď, v časech koronavirové karantény, si Svatopluk Sýkora už nemůže jít čutnout ani hanspaulskou ligu, malý fotbálek, který hraje s kamarády pro žízeň.
Přesto v reprezentačním dresu bojuje o fotbalové Euro. Nechápete?
I v období pandemie, která „normální“sport na neurčito zmrazila, se mohou odehrávat vypjaté kvalifikační boje. Jenže ne na trávníku, ale doma v obýváku. Sýkora je členem eRepre: národního výběru reprezentujícího ve fotbalové konzolové hře Pro Evolution Soccer. Zvykejte si.
Ač to zní bizarně a pro starší generaci snad až děsivě, esport – tedy klání v počítačových hrách – teď možná na nějakou dobu bude nejsledovanějším sportovním odvětvím planety.
„Když vláda vyhlásila karanténu, kamarádi mi psali, ať dám výpověď v práci a začnu se tím živit,“usměje se jednatřicetiletý chlapík.
Šlo by to?
Teď těžko. Nehraju za žádný tým, jen za reprezentaci, kde mám sice smlouvu, ale ta řeší hlavně účast na propagačních akcích. Peníze, které si vydělám, jsou spíš symbolické. Zároveň ale teď, když jsou všichni doma, vidím, jaký má esport ohlas. Spousta lidí se nudí, před kvalifikací mi psali, kde se to dá na internetu sledovat.
Takže i člověk s ovladačem v ruce cítí, že reprezentuje Česko?
Když jsem šel na mistrovství republiky, kde se reprezentanti vybírali, bral jsem to jako srandu. Prostě jsem si šel jen zahrát, zkusit to. Ale když jsem se ze sta lidí dostal mezi osm a i mezi nimi jsem uspěl, začalo to kolovat na sociálních sítích. Viděl jsem, kolik lidí fotky komentuje, lajkuje, a i když to zní vtipně, nějakou zodpovědnost jsem začal cítit.
Má esport vážně takovou moc?
Spíš začíná mít. Nedávno jsem jel autem přes Barrandov a viděl tam obrovský billboard, na kterém Alex Král s ovladačem v ruce lákal lidi na naši kvalifikaci. Povídám kamarádovi: Sleduj, tenhle turnaj budu hrát. Jen se smál a říkal: Jo jo, jasně... Vůbec nechápal, o čem mluvím.
Možná kdybyste na tom billboardu byl vy...
To by zase nepochopili ostatní lidi (smích). Ale je fakt, že když mě po mistrovství republiky odchytil fotograf, navlékl mě do národního dresu a pózoval jsem mu s ovladačem, byl to zvláštní pocit. Od té doby jsem to bral vážněji.
To znamená?
I když se mi třeba nechtělo a byl jsem po práci unavený, šel jsem trénovat. Aby to v kvalifikaci o Euro dopadlo co možná nejlépe.
A bude vůbec virtuální Euro? To reálné se o rok odkládá.
To vám teď nikdo neřekne. Je zajímavé, že hra EURO 2020 na playstation za pár týdnů vyjde, takže aspoň tohle Euro bude určitě. A finálový turnaj? Měl se hrát přímo na stadionu ve Wembley, prize money pro vítěze 100 tisíc dolarů, dva dny před finále skutečného šampionátu... To v tuhle chvíli asi padá. Pokud se nic nezmění, je možné, že bude hrát zase každý z domova, na dálku.
Tak to bylo i v kvalifikaci?
Tu jsem odehrál na gauči u sebe doma (úsměv). Jeden zápas hraju já, druhý kolega, skóre se pak sečte a buď máte jako tým tři body, bod, nebo nic. Hraje se dvoukolově a u odvet, které budeme hrát v pondělí, se plánovalo, že je kvůli streamování pro fanoušky odehrajeme ve společné místnosti.
Což teď asi nepůjde.
Vzhledem k situaci kolem koronaviru to nepřipadá v úvahu. A šance na postup už je před odvetami stejně jen teoretická: z pěti soupeřů jsme porazili jen Kypr a třeba s Francií jsme prohráli 0:11.
Uf. Takovou dardu by „opravdový“nároďák určitě neschytal.
Jasně. Ale pochopte: Francouzi mají profíky, kteří hrají za Monako, vydělávají obrovské peníze, jsou to trojnásobní mistři světa. Čekali jsme, jaké to proti nim bude, a bylo to... úplně strašné.
Až tak?
Dohrál jsem a přemýšlel, že prodám playstation (smích). Ti frajeři byli úplně jinde, dělali věci, o kterých jsem ani nevěděl, že v té hře jsou. Bylo vidět, že hrají od rána do večera.
Vy ne? Myslel jsem, že to je základ.
Kdepak. Chodím do práce, je mi jednatřicet, nejsem osmnáctiletý kluk, který má spoustu času. Když dorazím z práce, stihnu za večer jeden dva zápasy, víc leda o víkendu.
To znamená, že musíte mít na hraní talent. Neplánujete ho využít víc?
Mám svou práci a mám ji rád. Zároveň vidím, že třeba Sparta podepisuje hráče a že zahraniční kluby to rozjíždějí ve velkém. Kdyby za mnou někdo přišel a řekl, že mi dá smlouvu a ať za něj hraju profesionálně, byl bych asi hlupák, kdybych to neudělal. Ale neumím si moc představit, že to dělám na full time místo normální práce.
Esport normální práce není?
Spousta lidí říká, že jo, já to tak pořád nedokážu brát. Sám ale vidím, jak se to odvětví rozvíjí, kolik peněz do něj teče. Kdyby mi bylo dvacet a měl bych na to celý den čas a nemusel řešit x dalších věcí, asi uvažuju jinak.
Pardon, ale nejste už v jednatřiceti věkově za zenitem?
Ještě nemám rodinu, kdybych měl, tak asi nemůžu říct dětem a manželce, že si jdu na pět hodin zapnout playstation. Ale že by mi třeba odcházely reflexy? Tak zlé to nebude (smích). Nejlepší jsou samozřejmě teenageři, protože hrají furt.
Což zní děsivě.
No právě. U mě odmala platilo, že jsem se ráno sebral, šel hrát fotbal nebo inline hokej a až večer jsem si sedl k playstationu. Dneska děti ráno vezmou ovladač a sedí u toho do noci. Lidi by měli sportovat a hry mít spíš jako hobby – pak se samozřejmě i u konzole budou cítit líp.
To je ideální scénář. Jak do něj zapadá, že esport dřív nebo později zřejmě bude patřit na olympiádu?
Za mě tam nepatří. Ale zkuste to vzít z opačného pohledu: malí kluci budou sledovat olympiádu kvůli esportu, ale zároveň tam uvidí sporty, na které by se třeba jinak nedívali – a může je to chytit. Já jsem se jako kluk k hraní na playstationu dostal tím, že jsem dělal reálný sport a chtěl si ho vyzkoušet virtuálně. Doufám, že teď by to mohlo být naopak.