Pendlerské patálie? Protože za čárou je to jinak

Martina Polívky, šéfa plzeňské MF DNES

Pendlerům z Česka prý Němci nařizují sundat si roušku, aby nešířili paniku. Je to sice na jednu stranu skoro logo nezodpovědnosti a arogance, na stranu druhou je to úplně fuk. Pokud ji tam nenosí nikdo, je zbytečné ji mít. Chrání přece druhé, ne toho, kdo ji má. Kdyby to Němcům někdo nařídil, dávno by v ní i spali. Nestalo se tak a není divu, že teď někteří naši sousedi považují lidi s rouškou za nemocné. Přece jedna z prvních informací o viru a ochraně, která i u nás zněla éterem, říkala, že roušky chrání okolí. Z roušky se stane mocná zbraň až ve chvíli, kdy ji mají všichni.

Ukazuje se, že zřejmě nikdo neví, kolik těch pendlerů vlastně je. U rakouské a německé hranice jich ale s jistotou žijí tisíce. Na jejich příjmech jsou závislé celé rodiny, na jejich solventnosti místní obchodníci. Potřebují za hranici jezdit a stejně tak sousední země potřebují jejich práci.

Ve čtvrtek pocházela polovina všech pozitivních v Plzeňském kraji z příhraničního Tachovska a Domažlicka, přesně 22 ze 44 lidí. Není však jasné, jestli to všichni byli pendleři. Navíc ve třetím z okresů na hranici – na Klatovsku – nebyl ještě předevčírem pozitivní nikdo. Zato jeden z prvních dvou nemocných, kteří v regionu skončili na plicní ventilaci, je otec pendlera. Epidemiologové mají úplně jasno – pendl je riziko. A zdravý rozum to říká taky.

Tenhle kousek ekonomiky se ale drží zuby nehty. Němci nechtějí přistoupit ani na to, aby se jejich čeští zaměstnanci „hodili marod“. Jsou ochotni zaplatit pendlerům bydlení, aby se vyrovnali s novým nařízením české vlády, které umožní jen jeden výjezd za tři týdny. Parta chlapíků z Domažlicka si koupila obytné auto, když teď nesmějí denně dojíždět. Pendl po dlouhém váhání konečně omezujeme, ale na poslední chvíli zase ne tolik – jezdit mohou lidé ze zdravotnictví a sociálních služeb. Tedy ti, u kterých se dá nákaza předpokládat nejpravděpodobněji. Ale díky tomu zřejmě může dál dojíždět do Nýrska také obvodní lékařka žijící v Bavorsku.

Německý přístup je těžko pochopitelný. Ne že by náš byl geniální a že bychom měli Němce zrovna my poučovat v zodpovědnosti. Třeba bude jejich strategie nakonec úspěšnější, ale těžko tomu teď věřit. Jejich nečinnost ve chvíli, kdy za humny – v civilizované a moderní severní Itálii – umíralo pět set lidí denně, opravdu hlava nebere.

Vysvětlením, které se nabízí, je panická hrůza tamní vlády z toho, že by se zastavil německý průmysl, pýcha země a mašina, jíž je máloco ve světě rovno. A zadruhé pak, že jsou si jisti, že jejich zdravotnictví štos pandemie zvládne, aniž by bylo třeba nárůst oddalovat a rozkládat v čase a aniž by se systém hroutil jako v Itálii či ve Španělsku.

Pravda je, že mnohem silnější roli měla v celé tragédii koronaviru hrát EU. Unijním lídrům sice slouží ke cti, že si posypali hlavu popelem, ale na startovní čáře po výstřelu prostě osaměli. Euroskeptici slaví okolnosti pandemie jako vítězství národního státu, přitom je to úplná pitomost. Žádný stát nemá šanci vyřešit to sám. Jen je z principu akčnější než kontinentální moloch. I v Německu začaly nejdříve přitvrzovat jednotlivé spolkové země.

Postup asi nejde úplně sjednotit, protože každá země má jiný zdravotnický systém a kapacity, ale neměly by v něm být tak propastné rozdíly. A musí být možné rychle a důkladně ochránit unijní hranice, organizovat dovoz pomůcek, testů, léků, rychle a razantně podpořit ekonomiku, dát turbo drahému farmaceutickému výzkumu.

Spolupráce je naopak třeba víc než jindy a pendlerské patálie jsou jedním z důkazů.