Ekonomie není naše filozofie
Přepočítávat v čase pandemie lidské životy na peníze mohou snad Američané, tam je ekonomie životní filozofií. U nás ne. Když budeme schopni vidět v myšlenkách dál, než je stav na našem účtu, budou se i ty nevyhnutelné ekonomické ztráty nám všem snášet lép
Vprvních dnech koronavirové krize ovládal myšlenky nás všech především pud sebezáchovy. Se zatajeným dechem jsme sledovali, kolik přibude nakažených, jak se vláda jindy polarizující naši společnost vypořádá s tak fatální situací, jaká nastolí opatření. Plus minus dva týdny jsme byli v určitém šoku a asi i v myšlenkové paralýze.
Myslím ale, že v těchto dnech si všichni na život s karanténou a rouškou trochu zvykáme, pud sebezáchovy není už naší jedinou duševní činností a začínáme trochu myslet.
Mediální prostor kromě primárního „válečného“zpravodajství začínají plnit také polemiky o dalším směřování naší společnosti... no... společnosti... naší ekonomiky. Esencí společenské debaty začíná být to, zda máme dát přednost zachraňování životů, nebo ve jménu udržení ekonomiky uvolníme opatření a za cenu ztrát na životech to „znovu rozjedeme“.
To, co mě přimělo vůbec se pokoušet o sesmolení nějakého novinového článku, je pochybnost, zda na těch našich pomyslných vahách volíme tak jednoznačně správná závaží.
Na jedné straně zdraví, lidský život. To je určitě správně. Ale na straně druhé máme ekonomiku. A mně tak pořád v hlavě vrtá takový brouk. Nenahrazujeme tady ekonomikou něco, co by mělo být větší? Něco, čeho je ekonomika při vší její důležitosti pouze segmentem?
Počtáři Tůma a Hampl
Jako jedni z prvních z oné myšlenkové paralýzy vystřízlivěli jistí dva ekonomové pan Tůma a pan Hampl, kteří prezentovali sympaticky cynický pohled na naši situaci založený na konfliktu momentální záchrany životů a budoucích dopadech na kvalitu života přeživších. Provokativně a opět sympaticky do svého komentáře zařadili i sumu, kterou ekonomové ohodnocují lidský život. Vzbudili tím velkou ekonomickou diskusi.
Do hospody mi vyčíslení jednoho lidského života v penězích přijde jako dobrý fór a provokace, sám miluji provokace a pánům vlastně fandím. Ale jako nějaký bytelný fundament pro fatální diskusi o budoucnosti národů a světadílů mi to přijde opravdu neuspokojivé, úzkoprofilové.
Možná by sami autoři i jejich ekonomičtí oponenti mohli namítnout, a zcela legitimně a neprůstřelně, že jejich náhled na věc neměl ambici postihnout uspořádání celé společnosti, že to říkají jen za svou vědu – ekonomii.
Ale i oni sami dobře vědí, že peníze a materiální rovina života jsou u současného člověka v tak dominantním postavení, že se debata v rámci jednoho oboru zaměňuje za debatu existenciální. A to chybně.
Myslím, že počítat mrtvoly versus dolary můžou Američani. A v jejich mladé kultuře ani nemohou přijít na nic jiného. Ale my jsme přece kultura daleko starší a toto by nám nemělo být vlastní.
Na počátku té naší kultury jsme dokonce ani peníze nepoužívali. Později, v antice nebo středověku, jsme byli ochotni utratit miliardy dnešních dolarů jen ve prospěch nějaké myšlenky, ideologie, náboženství. Tento způsob myšlení Amerika nezná a nemůže znát. V Americe je ekonomie životní filozofií.
V naší evropské kultuře ne a nikdy nebyla. A my jako Češi jsme součástí evropské kultury. A měli bychom se k ní hlásit. Za Přemysla Otakara II. jsme byli možná nejmocnější zemí Evropy. Není příliš překvapivé, jak soudí leckdo, že v době krize vyleze Hamáček v červené mikině a má koule. My v Čechách obvykle produkujeme chlapy s koulemi. Historicky.
Takže bych předpokládal, že v těžkých chvílích, které nás čekají, budou mít koule i vojáci, lékaři, pošťáci a další lidé v prvních liniích. Že budou stateční. Ale stateční bychom měli být i my ostatní. Stateční v myšlenkách. Měli bychom být schopni myslet za hranice našich životů, za hranice primitivního modelu, kolik budu mít peněz a co si za to koupím, nebo nekoupím. Na tom přece ona kvalita našeho života nestojí.
Život je o disproporcích. Já třeba bydlím v paneláku, ale bydlím v něm s bývalou miss republiky, která by v těch nalajnovaných ekonomických predikcích měla být v Miami s nějakým z našich hokejistů nebo někde prostě jinde.
Jak se tohle dá změřit? Jasně, je to dané láskou. A láska je neměřitelný faktor kvality života. A takových neměřitelných faktorů je řada a ovlivňují životy nás všech každý den.
Dokonce si myslím, že ty neměřitelné faktory udávají kvalitu života víc než ty měřitelné. A náš národ vždycky měl smysl pro neměřitelné faktory. A na ty neměřitelné faktory se přece těšíme, až skončí onen nouzový stav. Nepočítejme jenom.
Myslím, že ekonomie je příliš exaktní vědou na to, aby dokázala obsáhnout naši lidskou činnost ve všech jejích mnohdy abstraktních polohách. A my nemůžeme používat jenom ekonomické pravítko, které je pouze dílčí pomůckou ke změření vlastně existenciální otázky kvality lidského života, jež je nám tak náhle kladena. Obávám se, že je to vlastně myšlenková lenost. A když bych byl hodně odvážný a uvažoval o koronaviru jako o trestu za něco, tak je to právě možná trest za naše myšlenkové lenosti, kterých se v poslední době dopouštíme v mnoha rovinách.
A o tohle mi vlastně nejvíc jde. Nebuďme líní myslet. Tahleta extrémní situace je pro nás velkou šancí myslet za hranice naší individuální existence a prozatím mi náš způsob uvažování o celém tom průseru přijde, nezlobte se, banální.
A vtip je v tom, že když budeme schopni vidět v myšlenkách dál, než je stav na našem účtu, budou se i ty nevyhnutelné ekonomické ztráty nám všem snášet lépe. Jsme Češi, máme nadhled. Ekonomie není naše filozofie.