„Dodržujte režim a rituály“
Najdete nás i na Facebooku facebook.com/PrahaDnes Lidé jsou teď v úzkém kontaktu se sebou i blízkými, na což nebyli zvyklí, říká psychiatrička
Krizová situace, kvůli které jsme už druhý týden v izolaci, nás vystavila neznámým pocitům, na které každý reagujeme jinak. A jak se z toho nezbláznit? Podle psychiatričky Denisy Jasové, která pracuje na psychiatrickém oddělení Polikliniky Budějovická, je důležité být k sobě tolerantní a o svých emocích vzájemně komunikovat.
PRAHA V čem je aktuální stav, kdy jsme izolováni, pro lidi těžký?
Jde o náhlou změnu, v podstatě šokovou situaci, kdy naše jistoty a stereotypy jsou u většiny významně změněné – to vše v krátkém časovém horizontu, který vyžaduje okamžité reakce a adaptaci. Situaci, kterou nyní zažíváme, naše populace dlouhodobě v takové míře a v celosvětovém měřítku nezažila, i když samozřejmě lidstvo zažívá průběžně různé krize. Nemluvě o tom, že je tu vlastně skrytý nepřítel a není jasné, jak se chová, tudíž se nemůžeme ihned účelně bránit. To u mnoha lidí vyvolává pocity úzkosti z nepředvídatelnosti. Navíc v izolaci, kdy vnější aktivity, kontakty, příležitosti k vybití energie nejsou k dispozici a musíme se učit najednou více žít v malém prostoru se sebou a i s ostatními, je velikou zátěží na psychiku a v důsledku u mnohých i na tělesný komfort.
Už jsem několikrát slyšela přirovnání, že je tato situace podobná válečnému stavu. Je to nadsazené, nebo realistické označení?
Myslím, že je to nadsazeno. Ve válečném stavu se naruší například celá infrastruktura – nejsou k dispozici potraviny, voda, teplo a podobně. My máme základní péči a bezpečí zachované. Takže k této úrovni bych to nepřirovnávala. Rozhodně je to ale krizová situace, ne tedy úplně v té rovině fyzické, ale spíše v té psychologické, protože fantazie, co se všechno může stát, tady hraje velkou roli. Kromě toho s touto fantazií pracují a podněcují ji i média, čímž také ovlivňují naši vnitřní nerovnováhu.
Co přesně tento stav může s naší psychikou udělat?
No a co dělá s vámi například?
Řekla bych, že jsem asi nervóznější a mám tendenci být více podrážděná. Což souvisí podle mě nejspíše i s tím, že je toto období pro nás novináře stresující, zvlášť když se vše velmi rychle vyvíjí a mění a my to musíme neustále sledovat a popisovat.
Přesně. Najednou také přichází zintenzivnění některých emocí, anebo minimálně větší uvědomění si. U někoho ale paradoxně může dojít k otupení z přetížení. Jedna skupina lidí v terénu je nyní více vystavena stresu z nových nároků, z větší expozice a někdy z nemožnosti být s blízkými, jak by potřebovali. Druhá skupina se naopak cítí přetížená v izolaci. Jsou ale i tací, co konečně vydechnou. Všichni se ale musíme vypořádat s novými rolemi, adaptovat se na ně i na intenzivnější emoce, které nemusí být příjemné kvůli jejich negativnímu náboji, nebo proto, že je člověk dlouho neřešil a odváděl od nich pozornost. Přichází více podráždění, vzteku, strachu, smutku a obav a také témat, která mohou být spojena se ztrátou jistot, nekontrolovanosti světa, a nakonec nás situace vystavuje i otázkám hodnoty života, finalitě či spiritualitě.
Takže to, co nyní na člověka může nejvíce působit, je to, že musí trávit čas sám se sebou?
Rozhodně. Být sám se sebou nebo prostě v intenzivnějším kontaktu s blízkými, na který nejsme zvyklí nebo jsme se ho nenaučili. Myslím, že spousta lidí má krizi právě proto. Symbolicky jsme více doma a také více ve vnitřním domě, kde najednou zjišťujeme, co máme za výbavu ve skříních.
Když člověk začne najednou takto v sobě hledat a třeba mu to úplně nejde, může se to projevit například i úzkostmi?
Může a nemusí. Samozřejmě míra určitého strachu, pokud člověk není úplně od sebe odtržený, nás zasáhne všechny. Protože náš vnitřní systém monitoruje, že nastalo ohrožení, že se něco děje jinak než obvykle, celý organismus se jinak hýbe, dýchá, vše je v „krizovém režimu“. Takže určitá míra emočních projevů probíhá u všech. Jsou lidé, kteří jsou více úzkostní nebo byli dlouhodobě stresováni a teď jim další stres navíc neumožňuje, aby to zvládli. Mohou se dostávat do větších psychických potíží a potřebují nějakou podporu, nebo dokonce naši psychiatrickou pomoc, pokud už je nervový systém vyčerpaný. Jiní mají dobrou kapacitu, dostatek schopností a nástrojů, jak nepohodu zvládnout, jsou kreativní, aktivní, altruističtí dobré adaptace. či jsou schopni
Kdy by člověk měl zbystřit a vyhledat odborníka?
Na psychology a psychoterapeuty se obracejí lidé s vědomím, že mají kapacitu situaci ještě zvládnout za podpory a rady jiného. A pak jsou tady stavy, kdy přestanete spát, jste trvale podráždění, nemůžete se již pořádně soustředit a reagujete nepřiměřeně v situacích, ve kterých jste to jindy nedělali. Ráno vstáváte později a bez energie a vůle. Věci vás přestávají těšit a dávat vám smysl, nebo vám dokonce přijde, že je lepší tady nebýt. To jsou například silné signály pro lékaře, že je lepší konzultovat situaci s psychiatrem.
Jak může karanténa naše vztahy? ovlivnit
Je to různé. Vztahy se mohou hýbat všemi směry. A to je závislé od
toho, kolik péče jim bylo věnováno již před krizí, jak moc jsme připraveni být tady jeden pro druhého, vnímat se, rozumět si, omluvit se, odpouštět si, prostě se opravdu mít rádi a být ochotni na tom poctivě pracovat. To vše je mimo jiné závislé na tom, jak moc se známe – tedy i sami sebe. Jak známe své nedostatky, jak jsme se jim naučili porozumět. Je to opravdu práce, vědomá, titěrná a těžká.
Co může člověk dělat pro to, aby se cítil v izolaci lépe?
Určitě dodržovat pravidelnější denní režim, funkční rituály, tedy mít body, na které se může spolehnout, od jídla a spánku po pravidelné aktivity, a hlavní je komunikace s blízkými. Jsou samozřejmě lidé oceňující rozjímavé ticho. A i na delší čas. Ono ticho je cenná komodita. I v rodinách, kde na malém prostoru je více lidí, je schopnost najít skulinku ticha pro sebe velice léčivá. Jiní naopak mají příležitost se učit nové věci, nalézat a objevovat zajímavosti i se svými dětmi. Je fajn vědět, že emoce, které přicházejí, jsou sdílené. Že na tyto emoce nejsme sami, že jsou v situaci, ve které jsme se ocitli, legitimní. Ale že je společně zvládneme. Uměli to naši předci a my se nenecháme zahanbit. Ono nám ani tak víceméně nic jiného nezbude.