Bez hokeje, bez rodiny
Bořil rekordy, snil o titulu. Teď Ladislav Šmíd cítí prázdnotu. Děti má v Kanadě a on dumá, co dál.
Obránce Ladislav Šmíd uvízl doma
Byl nejvytěžovanějším hokejistou extraligy, ale teď neví, co s přebytkem energie.
Hrál v nejlepším týmu soutěže, ale titul nemá.
Po play off chtěl Ladislav Šmíd ukončit kariéru, v níž zvládl i téměř šest set startů v NHL. Teď ale liberecký obránce přemýšlí, že se brzy začne chystat na další sezonu.
Nejvíc ho ale štve paradox, který přímo nesouvisí s hokejem.
Ačkoli má kvůli pandemii neočekávané a dlouhé prázdniny, nemůže je trávit s manželkou a pětiletými dvojčaty. „Nestihl jsem se dostat za nimi do Kanady. Takže tvrdnu doma bez dětí a nudím se,“líčí čtyřiatřicetiletý Šmíd.
Jak taková nuda vypadá?
Vstanu pozdě, kolem deváté. Nasnídám se, v garáži zvednu nějaké činky. Pak je oběd a jdu na chvíli ven. Nechci trajdat po ulicích, spíš se projdu jen kolem baráku. A to je vše. Přijdu domů, sednu si k televizi a koukám.
Je to zvláštní prázdnota?
Přesně, snažím se udržovat si nějakou rutinu. Cvičím, abych se odreagoval, ale není to snadné. Děti mám v Kanadě, kde až do září zrušili školy a školky. Chtěl bych být s nimi a pomoct. Manželka to tam teď jede sama na vlastní triko.
Neříkáte si, že extraligu mohli zrušit o pár dnů dřív, abyste stihl odletět do Calgary?
Napadlo mě to. Byl jsem naštvaný, ale nic s tím nenadělám. Taky jsem myslel, že je pořád čas. Měl jsem letět z Frankfurtu v neděli ráno, hranice se uzavíraly v noci na pondělí. Jenže den před odletem mi let zrušili. Snažil jsem se to ještě obtelefonovat, ale zbytečně. Jiné spoje byly vyprodané nebo taky zrušené.
Jiné řešení teď neexistuje?
Jako občan České republiky nemůžu vycestovat. Manželka s dětmi mají kanadský pas, takže je zase nepustí sem. Je to bezmoc. Ale asi to patří k situaci, která se děje po světě. Už jsem se snažil něco zjistit u známého, který pracuje na ministerstvu zahraničí.
Co jste se dozvěděl?
Že to teď musím vydržet. Samozřejmě souhlasím s nařízeními, aby se zabránilo šíření nákazy. Na druhou stranu nemůžete držet tátu čtyři měsíce od rodiny. Děti jsem viděl naposled v lednu. Kdyby to trvalo delší čas, obrátil bych se na jedno z ministerstev, ale teď musím zachovat chladnou hlavu.
A zvykat si na život slaměného vdovce.
Tak nějak. Jsem rád, že tady mám rodiče, ale ani s nimi se teď nevídám.
Tátovi je 82 let, s mámou patří k rizikové skupině a nechceme hazardovat. Nikdy jsem nebyl na sociální sítě, ale teď je to jediná možnost, jak vidět nejbližší a kamarády. Teď navíc frčí různé výzvy, občas nějakou udělám.
Takže taky kopete do toaleťáku?
No jasně! Ale je to zvláštní, když si představíte, že jste teď měli hrát před zaplněnými arénami.
Sezonu jste skončil aspoň jako rekordman, který za zápas zvládal odehrát i přes 35 minut.
Často záleželo na tom, jaká byla situace. Když jsme vedli, nebo prohrávali o gól, trenéři mě víc využívali. Do toho jsem hrál přesilovky a oslabení. Důvěry od trenérů jsem si strašně vážil, už od léta jsem se na to připravoval.
Jak?
Přes léto trénuju v Edmontonu se skupinou Simona Bennetta, který dřív pracoval u Oilers jako hlavní kondiční trenér. Trénujeme pětkrát týdně tři a půl hodiny. Někdy to je extrém, ale nemůžu si to vynachválit.
Proč?
Jsou tam kluci z NHL, AHL nebo Evropy a postrkujeme se výš. Jeden zvedne nějakou váhu, druhý se ho snaží překonat. Stejně to funguje na ledě. Bývám ve skupině suverénně nejstarší a mladí si dělají srandu, že jsem fotr.
Přitom před pár lety jste kvůli potížím s krční páteří promarodil skoro celé dvě sezony.
Tehdy jsem byl připravený skončit, vlastně jsem kariéru na rok a půl i ukončil. Když se ale objevila naděje, že bych mohl hrát, šel jsem do toho. Byl jsem docela nervózní, pár lidí z mého okolí bylo i skeptických, že bych to neměl pokoušet. Ale hokej je jako jízda na kole, nezapomíná se. Jen to trvá trochu déle. Nejhorší ale je nahánění kondice na ledě, to vám rotoped nebo běh nemůžou nahradit.
Nechtěl jste to vzdát?
Někdy ano, ale něco jsem se naučil od táty. Když mi něco nejde nebo slyším, že to nezvládnu, o to víc zapnu a chci to zlomit.
V extralize jste tři sezony. Jak dlouho ještě vydržíte?
Myslel jsem, že po téhle ukončím kariéru. Mám ale pořád chuť a v nejbližších dnech budu jednat s Libercem. Věřím, že se dohodneme. Chtěl bych pokračovat, jenže teď je tam víc neznámých faktorů. Děti půjdou do školy a uvidíme, jak často jim povolí létat do Česka. A otázka je, kdy se taky otevřou hranice.