Po dvou měsících přijde rozvrat

Karanténní prázdniny může ekonomika státu vydržet měsíc. Po dvouměsíčním výpadku už hrozí naprostý rozvrat výroby, financí, zásobování, zaměstnanosti i sociálního zabezpečení. Nelze čekat, je třeba okamžitě konat a co nejdříve obnovit výrobu. Průmyslová s

Roku 1755 byl Lisabon jedním z nejbohatších měst světa. Do jeho přístavu vplouvaly lodě naložené kořením z Indie, hedvábím a porcelánem z Číny, tabákem, kakaem, cukrem a zlatem z Brazílie. Pohádkové poklady tehdejšího Lisabonu lze dodnes obdivovat v jeho chrámech a muzeích. Mnohé však pohltila země, oheň a voda. Na svátek Všech svatých 1. listopadu 1755 se v těchto nádherných chrámech většina z 250 tisíc obyvatel modlila na ranních bohoslužbách, když se domy začaly otřásat. Lidé vybíhající do ulic hromadně umírali mezi budovami bortícími se po druhém, ještě mnohem silnějším otřesu. Mnozí prchali na rozlehlé náměstí u řeky Tejo a na její nábřeží.

Zachránili se na čtyřicet minut. Pak se přivalily do města přílivové vlny, dnes nazývané tsunami. Dosahovaly výšky až 15 metrů. Smetly odhadem 20 tisíc lidí, zbořily domy, zničily všechny lodě v přístavu, zmizelo celé dolní město. Následujících pět dní zuřily ve městě požáry, shořely knihovny, chrámy i královský palác.

Podle současných poznatků mělo zemětřesení sílu asi devíti stupňů Richterovy škály a nevyčíslený počet obětí (odhady oscilují od 30 do 100 tisíc). Jen stará arabská čtvrť Alfama na kopci pod hradem sv. Jiří a severní předměstí Belém, kde ke svému štěstí právě byl náhodou král, přestály zkázu bez větších škod. Pohroma způsobila pokles hospodářství Portugalska na polovinu. Paradoxně však byla podnětem k proměně zničeného Lisabonu v tehdy nejmodernější metropoli Evropy.

Král Josef I. měl štěstí. Měl po boku muže, který se pustil do obnovy města i země. První ministr Sebastiao José de Carvalho e Melo, pozdější markýz Pombal, reagoval věcně a nařídil: „Pochovejte mrtvé a nakrmte živé!“Konal. Nečekal, že odkudsi přiletí pomoc. Věděl, že nepřiletí. Osobně ve městě zajišťoval plnění svých rozkazů, dokázal zabránit hladu, epidemii, rabování. Dohlížel na odklízení trosek i mrtvých, stavěl stráže na ochranu proti lupičům a drancování. Během krátké doby dal vypracovat plány nové výstavby města a mezi řekou a dvěma dominujícími pahorky vyrostlo zakrátko nové, elegantní centrum, dnešní Baixa.

Současný svět zažívá jinou pohromu. Nepřišla naráz, blížila se několik měsíců, jak ukazuje sled novinových titulků: „Epidemii zápalu plic šíří nový koronavir“, „Koronavirus děsí Čínu“, „Z Wu-chanu je město duchů“, „Koronavirus vyjde svět draho, následky už pociťuje i Česko“, „Sever Itálie sevřel strach z koronaviru“, „Uzavřené Česko“.

Lidé nyní umírají napříč kontinenty na nemoc, kterou aktuálně neumíme léčit. Nevíme si zatím rady ani s tím, že postupně, nicméně nesmírně rychle ochromuje ekonomiku a veškerý život. Vidíme kolem sebe příklady obětavé pomoci mezi lidmi navzájem, vidíme i snahu politiků řešit postupující krizi podle jejich schopností a sil.

Nerad připomínám učitelský bonmot, že snaha se hodnotí naposledy v šesté třídě v tělocviku, později už jsou potřebné výsledky. Jejich bilance po více než třech měsících od vzniku infekce ve světě a více než osmi týdnech šíření v Evropě bohužel není příliš optimistická. Kromě zákazů (nutných, byť opožděných), příkazů (vesměs též nutných a opožděných – argument ještě většího zpoždění jinde je spíš varování než omluva) a mnoha slibů (i když je vidět snaha pomoci firmám a živnostníkům) se hodně času promarnilo.

Je jistě nutné přijímat opatření zabraňující šíření nemoci. Současně je stejně nutné přijímat opatření k návratu na udržení, mnohde už obnovení výroby zboží, produkce potravin a užívání služeb. Nelze čekat, až odněkud přiletí pomoc. Nepracovní, karanténní prázdniny může ekonomika vydržet měsíc. Po dvouměsíčním výpadku hrozí už naprostý rozvrat výroby, financí, zásobování, zaměstnanosti, sociálního zabezpečení. Je proto nutné přestat čekat na dodávky z Číny nebo kdovíodkud.

Zbudou jen nemocní a chudí?

Je nemyslitelné akceptovat, že Česko, nemluvě o Evropě, nemá průmyslový potenciál na to, aby bleskově, tedy v řádech dnů, zmobilizovalo materiální, personální a technické zdroje k rozjetí masové (v řádech milionů v ČR a stovek milionů v EU) výroby respirátorů, ochranných oděvů a pomůcek, dezinfekčních prostředků atd. Není možné, aby výrobu zavíraly firmy, které mají technický potenciál takovouto výrobu, byť i dočasně, byť i s počátečními obtížemi, ale co nejrychleji spustit.

Nejen ve zdravotnictví, tam samozřejmě nejdřív, ale ve všech resortech, na všech pracovištích a v maximu služeb a samozřejmě i v úplně běžném životě, tam všude je potřeba co nejrychleji všechny těmito prostředky vybavit, ochránit obyvatelstvo před šířením infekce nikoli už jen karanténou, svépomocně zhotovenými rouškami a dodávkami z Číny, ale vlastní naší i evropskou masovou produkcí ochranných prostředků.

Lidé vybavení řádnou ochranou musí opět obnovit v maximální míře a co nejrychleji normální chod výroby a života! Jestliže prezident USA nařizuje koncernu General Motors vyrábět plicní ventilátory, lze předpokládat, že je to technicky možné. Může-li automobilka přejít na výrobu lékařských přístrojů a mohou-li mnohem jednodušší pomůcky jako respirátory vznikat takřka na koleně, snad i jejich výrobu by automobilky zvládly. Proč tedy stojí? V Evropě se virus začal šířit dřív než v USA, bylo by logické, že se zde dřív přejde i na výrobu nutných ochranných a záchranných prostředků.

Nestačí snaha, nestačí, co se podařilo, musí se víc! Musí se konat a vyrábět. Nemáme krále, máme republiku a demokracii, ale i v ní teď platí: „Chraňte ohrožené, ošetřete nemocné, zachraňte zdravé!“Tedy, pokud nějací zůstanou. Ale snad ano. Snažme se. Ale ti, co zůstanou zdraví, musí mít možnost si vydělat na živobytí. Musí mít zdroje, aby se mohli starat o nemocné a ohrožené. Musí mít možnost zase normálně žít. Normálně v mezích omezení, která mohou trvat dlouho.

Epidemiologové a vědecké kapacity slibují vakcínu snad do roka. Do té doby se průmyslová společnost nesmí zhroutit – a to bez toho, aby si sama operativně dokázala vyrábět účinné prostředky ochrany, nepůjde. Je to obtížný, ale bezesporu technicky i logisticky řešitelný a naprosto nevyhnutelný a neodkladný úkol. Tady už nestačí iniciativa ochotníků – je nutná i iniciativa korporací a států.

A budeme-li umět vyrobit dost vlastních respirátorů a roušek, naučíme se v zájmu ochrany zdraví nějakou dobu žít prostě v době „rouškorespirátorové“. Barman nebo modelka s respirátorem budou zvláštní na pohled, ale podaří-li se potřebu nasytit v míře nezbytné, spojí se třeba výrobci s designéry a nejpodivuhodnější modely se stanou žádaným módním doplňkem. Hlavně už na žádnou pomoc nečekejme a konejme!

Není možné, aby výrobu zavíraly firmy, které mají potenciál spustit výrobu ochranných pomůcek.