V Čimickém háji jsou motýli, včely a klid

Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES

Kdo čte mé zpovědi častěji, ví, že sním o odchodu z Prahy, ven do zeleně a čistšího vzduchu. Zatím jsem nenašel něco, co by mne zaujalo. Jen začátkem března se objevila na internetu sympatická chalupa se zahradou ovocných stromů ve Stříbrné Lhotě u Mníšku pod Brdy, ale tu někdo bleskurychle schramstl. A tak zůstávám v podnájmu v pražských Kobylisích.

Kdo ví, třeba tu i dožiju. Život tu není zase tak špatný. Ládví je jedno z nejkvalitnějších sídlišť v republice. Navíc, za pět minut jsem v Čimickém háji, kde tyto dny denně procházím moji oblíbenou trasu. Tak tomu bylo i dnes.

Ochladilo se, a tak jsem se oblékl tepleji než včera, kdy jsem potkal běžce v kraťasech. Tričko, mikinu, tenkou větrovku na zip. Čepici, rukavice, nordické hůlky. Starší, ale dobře podražené pohorky, do kapsy mobil a klíče od domu. A tradá na vzduch!

Procházím podél opuštěných tenisových a beachvolejbalových kurtů, mezi vilkami a hurá rozdýchat se do kopce, než se vnořím do lesa. Po stu metrech přetínám hlavní asfaltovou tepnu a po dalších padesáti jsem na kraji lesa s výhledem na sever do kraje. Les za zády, přeběhnu louku a před lánem řepky zahnu vlevo na cestu. Ta se vine mezi lesem a polem až k Chabrům. Potkávám jedince, mladý pár si na ohništi opéká buřty, koňař se s ponym vrací do ohrady v Ďáblicích.

Kašlu na kuří oko na pravém chodidle. Kašlu na namožené pravé stehno, to přejde, rozchodím to. Nasadil jsem dobrý rytmus, kyslík se hrne do plic, hlava se čistí, myšlenky vyjasňují, blbý pocit ze zpráv o šíření pandemie v Česku a z permanentního šoku nad neschopností Donalda Trumpa myslet na něco jiného než jen a jen na sebe se pomalu vypařuje.

Les po mé levici, lán ozimu vpravo, docházím k Chabrům. Zahýbám vlevo do mírného kopce na vlnící se stezku, vedoucí napříč lesem. Nerovný terén, dobré na posílení kotníků, prokrvení lýtek. Již několik dní za sebou tu vyruším tmavohnědého motýla, včely, každý den slyším datla v práci.

Na vršku kopce stezka křižuje hlavní tepnu, aby se hned rozšířila a pokračovala asfaltová. Zde je vždy víc výletníků. Nechci se k nim přiblížit, a tak zahýbám vlevo na úzkou indiánskou stezku. Ta se vine v nejvyšších bodech Čimického háje. Potkávám sportovní rodinku s dětmi. Na planince se protahuje mladý jogista-karatista, obličejem k dosud viditelnému slunci. Vpravo dolů je skrz stromy vidět civilizace, za šestipatrovými domy se tyčí věžáky.

Míjím skupinku na kolech, otec kouká do mobilu, tři klučíci čekají. Než dokážu poznamenat, že nejen mládež nemůže být bez mobilu, otec se ke mně otočí: „Nevíte, jak se jmenuje tahle žlutá květina, nemůžu ji najít?“Na úzké stezce seběhnu padesát metrů vpravo dolů k jižnímu kraji lesa. Tam se otočím vlevo a dosud v lese, ale již podél domů se „indiánsky“vracím tam, kde jsem před hodinkou do lesa vešel. Za pět minut jsem doma.

Hlavní dveře otevírám jen loktem, do třetího patra vyjdu pěšky, výtahem nejezdím. Boty sundávám přede dveřmi, ode dveří házím rukavice, roušku a čepici do umyvadla. Kalhoty a větrovku pověsím nad vanou, ostříkám silným proudem horké vody. Až voda okape, pověsím vše na balkoně. I podrážky bot ostříkám.

Příjemně unavený sedám si k počítači psát tuto zpověď. Nejdřív se ale podívám na mejlíky. Potěšilo mě tvrzení mého přítele z Long Islandu Tullia, že jeho rodina je v pořádku a že Donald Trump volby určitě nevyhraje. Že prý včera vystoupil v televizi Joe Biden, dobře mluvil a hlavně vypadal věrohodně. Takže, tragikomedie a la Trump prý letos skončí. Bravo!