Jak jsem žil americký sen
Zpověď bývalého brankáře Čontofalského: o milionech, o smrti malého syna, o létání vrtulníkem
Než svět začala drtit smrtelná nákaza, hledal si na dálku, jak vypadá místo, na kterém odchytal rok kariéry: Lockhart Stadium, město Fort Lauderdale, stát Florida. „Vůbec to nepoznávám,“líčil Kamil Čontofalský před měsícem, když v hospůdce u holešovické mariny hleděl do internetových map. Tehdy se ještě česká reprezentace chystala na turné do Ameriky a bývalý slovenský brankář vzpomínal.
Na svůj americký sen, na miliony vydělané v Petrohradě, na roky v Praze, na létání vrtulníkem, na umírající kamarády a taky na maličkého syna, po kterém mu zbylo jen jméno vytetované na předloktí: „Kamil. Říkáme mu Kejsí, podle iniciál KC, když je speluješ. Byl celý já. Tváří, očima, emocemi. Z našich srdcí se nikdy nevytratí.“
K bazénu, kde se to neštěstí přihodilo, se bohužel ještě vrátíme, ale pojďme nejdřív do Ameriky.
Co vás to vlastně napadlo přestoupit ze Slavie do Fort Lauderdale Strikers? Rok 2014.
Bylo mi pětatřicet, moc jsem nechytal, Slavia kopala o záchranu a fotbal mě přestával bavit. Ale když se ozval bývalý spoluhráč Jožka Kožlej, jestli bych nezkusil Miami, dostal mě: Děláš si legraci? Klidně zadarmo!
Zadarmo?
Bral jsem jen dva a půl tisíce dolarů měsíčně, a to jsem byl nejlíp placený v týmu. Věděl jsem, že jdu za zážitkem, který budu dotovat z peněz, které jsem vydělal dřív v Rusku. Říkal jsem si: Večírek jednou skončí, tak si užívej!
To šlo? Vaše nová paní byla v osmém měsíci těhotenství, když jste se stěhovali do Ameriky.
Podpořila mě, riskla to a letěla posledním možným spojem. Kamarádka Zuzana Belohorcová, která na Floridě žije, nám mezitím doporučila kliniku na South Beach, na kterou jsem se kvůli porodu obrátili. Všechno klaplo dokonale a po čase, už s malým Kejsím, jsme se přestěhovali do Aventury.
Do rezidenční čtvrti v Hidden Bay?
Přes australskou makléřku jsme si pronajali byt po Grossových. Ve dvaatřicátém patře. Skleněné stěny, z jedné strany centrum Miami, z druhé Fort Lauderdale, v dálce oceán. Pod námi kanály, kde kotví jachty. Já si hned pořídil paddleboard a pádloval pro zábavu. Papíry na motorový člun jsem si udělal až v Praze a teď mám se sousedem šestimístný člun s kajutou na Vltavě. V Americe to byla pohádka, nejlepší část mého života.
Jak začala?
Z klubu mi vzkázali: Kup si letenku, proplatíme ti ji. Tak jsem letěl, na turistická víza Esta. Imigrační kontrole jsem tvrdil, že zůstanu pár týdnů s kamarády, prostě výlet s překvapením. Byla to báječná doba se vším všudy. Kvůli vysokým teplotám jsme trénovali od osmi, takže v jedenáct už jsem byl doma a měl celý den před sebou. S nízkorozpočtovým klubem Strikers jsme se nakonec dostali až do finále druhé ligy a mě vyhlásili nejlepším brankářem soutěže. Zdokonalil jsem angličtinu, naučil se kitesurfing, poznal jsem spoustu skvělých míst včetně národního parku Everglades.
Dopřával jste si?
Peníze z Petrohradu jsem vyměnil za zážitky, které mi nikdo nevezme. Pochopím, když lidi budou závidět, ale realita je taková, že nevlastním už skoro nic. Zato vzpomínek mám plno. Třeba svatbu jsme měli v hotelu Donalda Trumpa na pláži. Bohužel pak Strikers koupili pochybní podnikatelé z Brazílie, jako reklamní pozlátko přivedli Ronalda,
toho slavného tlouštíka, a klub brzy zanikl.
Provokujete? Létáte vrtulníkem. Šel jste do Tampa Bay Rowdies...
Nechtělo se mi, ale paní mě přesvědčila: Zkus to, uvidíš! V prvním přáteláku jsem od silné Philadelphie nedostal gól a podepsal smlouvu na další rok. Florida je výjimečné místo pro život. Vezmeš tričko, šortky, ťapky a nic dalšího neřešíš. Usmíváš se na lidi, kteří se usmívají na tebe.
Teď děláte trenéra brankářů v Teplicích. Přemýšlíte, co až peníze z Ruska dojdou?
Už teď nemůžu být velkorysý jako dřív. Bývalé ženě jsem po rozvodu poslal na účet třicet milionů, abych měl klid a naše tři dcery se měly dobře. Nicméně si říkám: Žil sis krásně, v kasinu jsi peníze neprobendil, tak buď happy. Vůbec ne, myslím to upřímně. Díky fotbalu jsem si vyplnil i ty nejtajnější sny. Freediving, seskoky padákem, plavání se žraloky, v Gruzii jsem vyzkoušel, jak lyžař vyskočí z helikoptéry do prašanu. Teď už se pomalu usazuju. To jo, jezdím do helicentra v Chotouni. Mám licenci na Robinson R22, R44 a Eurocopter.
Co vás na tom láká?
Svoboda a zodpovědnost. Vrtulník je složitá věc. Přistaneš, kde chceš, ale nesmíš udělat jedinou chybu.
Jako ji udělal pilot basketbalisty Kobe Bryanta?
Kobeho pilot byl velmi zkušený, jenže letěl zastaralým strojem Sikorsky S-76, který má přístroje jako budíky, žádné GPS. A hlavně, za mlhy se létat nikdy nemá. Ztratíš orientaci a je konec.
Na váš konec, obrazně řečeno, to vypadalo v Bohemce, když vám trenér Petržela napařil 200 tisíc pokutu za porušení životosprávy.
Leden 2001, zimní turnaj v Karlíně, pamatuju.
Byl jsem u toho, jak trenér prskal.
Týden předtím jsem byl v baru do půl páté a když jsem se před zápasem probudil, zapřísahal jsem se: Už to nedělej! Jenže já pak chytil penaltu, dva nájezdy a za týden šel na pivo znovu. Zlehka, krásně jsem se vyspal, troufám si říct, že bych ani nenadýchal, ale dal jsem Bohemce záminku, aby si na mně zgustla. Strhli mi 200 tisíc a hotovo.
Takhle to bylo?
Slíbili mi, že pokutu zruší, když se bude dařit. Mě vyhlásili nejlepším cizincem roku a stejně nic.
Trenér Petržela si vás přesto vzal do Petrohradu.
Na léto 2002 byl připravený přestup do Evertonu, ale hodil mi do toho vidle Petr Čech. Jakmile ho Sparta prodala za 150 milionů do Rennes, Bohemka si řekla víc peněz, protože jí domluvených 40 milionů od Evertonu bylo málo.
Petrohrad vyšel.
Naštěstí, i když jsem si častokrát stěžoval: Proč v brance dostává přednost Sláva Malofejev? Na Petrželu jsem se zlobil. Na jeho nástupce Advocaata zrovna tak: Copak jste slepý, mistře? Můj mančaft při tréninku vždycky vyhraje a já pak nechytám. Kluci to vidí, vy ne?
I vítězné finále Poháru UEFA jste proseděl na lavičce.
To byla smůla, protože Advocaatovi se pár důležitých Rusů zranilo a v lize jich muselo být nejméně pět v sestavě. A protože mančaft šlapal, já musel chtě nechtě vycouvat, aby dostal přednost Malofejev.
Uvažoval jste o ruském pasu, že?
Než jsem se dozvěděl, že bych se musel vzdát toho slovenského. Nevadilo by mi mít dvě občanství, ale bez slovenského pasu žít nechci.
Co to vítězství v Poháru UEFA...
Mě štvalo! Být to spravedlivé, stojím proti Glasgow Rangers v brance. Osud to chtěl jinak, dneska už jsem nad věcí. Z peněz, které jsem tehdy vydělal u Gazpromu, žiju.
Kolik jste dostali za největší klubový úspěch?
Balík. Ale důležitější byly zážitky. Putin si zrovna v Kremlu dával pauzu, tak nás pozval prezident Medveděv. Byla to velká sláva, o které se smrtelníkům ani nezdá. Nablýskané sály, stráže, proslovy. Já si dal podmínku, že poletím s osmiměsíční dcerou, abych ulehčil bývalé manželce, která se starala o dvojčata. Takže naše Elisabeth byla jediné miminko, které kdy bylo v prezidentských komnatách Kremlu.
Co ještě vám připomíná angažmá v Petrohradu?
Fernando Ricksen, který kopal přede mnou. Dostal nevyléčitelnou nemoc ALS. Jako Gross. Neumím si představit, že ti funguje hlava a mezitím tělo a svaly umírají. Nemilosrdné. Fernando, budiž mu země lehká, byl pařmen. Spoustu jsme toho zažili, takže jsem jeho nemoc prožíval skoro v přímém přenosu.
Byt po Grossovi, spoluhráč Ricksena, s nemocným Mariánem Čišovským jste odehrál olympiádu v Sydney.
Zrovna Marián si dal na olympiádě vlastní gól. Hráli jsme první zápas proti Brazilcům, proti Ronaldinhovi, a Čišo instinktivně strčil nohu do centru. Smůla. Vedli jsme 1:0, prohráli 1:3 a za pár dní jeli domů.ˇ
Upřímně, dost jste se změnil.
Když se nám v květnu před dvěma lety utopil syn, celý svět se obrátil naruby. První týdny byly šílené, zpětně si je vůbec nedokážu vybavit. Do starých fotek se stále nemůžu podívat, a když jedu sám autem, často si mi spustí slzy.
Nedivím se.
S paní jsme byli společně na hřbitově až nedávno, první březnovou neděli. Dřív jsme neměli sílu a nikdy se s tím nesrovnáme.
Synovo jméno máte vytetované na předloktí.
Na těle mám čtyři kérky a všechny patří mým dětem. Jen malý Kejsí...
Nezlobte se.
Slíbil jsem jeho mamince, že se o ni postarám, ať se stane cokoli. Byli jsme pár měsíců od sebe, abychom si vyčistili myšlenky, ale bojujeme společně.
Měnil byste v životě něco jiného než ten fatální den u bazénu?
Nic! Nic jiného! Já měl krásný život plný fotbalu. I když jsem si užíval, nebyl jsem flink. Že bych zaspal trénink? Nikdy. Jen jsem k tomu asi měl přistupovat líp. Strečink, regenerace, víc snahy. Talent jsem měl na lepší kariéru.
Na podzim 2013, při angažmá ve Slavii, jste si vrazil sekerku nad achilovku a půl roku marodil.
Moje blbost. Měl jsem dvě stejné sekerky. Jednu starou, tupou, se kterou jsem byl zvyklý řachat vší silou. Koupil jsem si novou a spletl si je. Navíc bez špalku. Položil jsem si poleno na dlažbu, seknul a místo naplánovaného večírku u barbecue jsem volal záchranku.
A co děláte teď? Kromě trénování v Teplicích.
Propadl jsem golfu, do kterého mě zasvětila moje paní Klára. Hýbu se, jsem na vzduchu, chci porazit hřiště. Jen mám bohužel špatnou kyčli, takže přemýšlím o operaci.
Vždy jsem se chtěl zeptat: proč vám fanoušci říkali Francúz?
Za to může asistent trenéra v Košicích. Bylo mi sedmnáct a on mě neznal. Říkal mi Palko, Jurko, Janko. Až když jsem dostal reprezentační pozvánku na zápas do Francie, zpozorněl: Áááá, Francúz! A už mi to nikdo neodpáral.