Duch Trianonu po sto letech
Připomněli jsme si sto let od podpisu Trianonské smlouvy, která po první světové válce stanovila hranice maďarského státu. Pro Slováky znamenala šanci, pro Maďary historickou křivdu. Jak silné jsou její dozvuky dodnes?
Už třetím rokem si můžeme připomínat rozmanitá výročí, která před sto lety dotvářela vznik Československa. Velmi komplikované bylo zejména vytyčování hranic nového státu. To trvalo několik let. I když je dnes v celé střední Evropě v rámci schengenského prostoru umožněn volný pohyb osob, mnohé historické příhraniční souvislosti si stále uvědomujeme.
Proto sympaticky působil transparent, který v době koronavirové uzávěry hranic visel na břehu řeky Olše v polském Těšíně. Skvělo se na něm: „Stýská se mi po Tobě, Čechu.“Zanedlouho pak z českého břehu řeky visela odpověď: „I ja za toba Polaku“(I mně po tobě, Poláku). Před sto lety věc nemyslitelná, dnes naopak ukázka efektivního a vtipného soužití dvou národů na společném pomezí.
Na jednom úseku někdejší československé hranice to rezonovalo i v uplynulých dnech a doznívat bude asi dále. Speciálně bouřlivé bylo totiž po první světové válce vymezení jižní slovenské hranice, která neměla historicky na co navazovat. Není to zase tak dávno, co tato hranice byla i hranicí naší, československou. Země vína, papriky, klobás, Balatonu, termálních pramenů, čardáše, polévky halászlé či langošů byla státem sousedním a i Čechy hojně navštěvovaným. Vztahy s ní však mělo Československo po svém vzniku napjaté.
Šance pro Felvidék
Hranice oddělující Slovensko od Maďarska získala po roce 1918 svou podobu díky řece Dunaj. Stalo se tak usnesením Nejvyšší rady spojenců z 12. června 1919, ale deklarována byla až podpisem Trianonské mírové smlouvy ze 4. června 1920. Signatáři byly USA, Velká Británie, Francie, Itálie a také jejich spojenci Rumunsko, Jugoslávie a pochopitelně Československo. Za něj dokument podepsali ministr zahraničních věcí Edvard Beneš a tehdejší velvyslanec ČSR v Londýně Slovák Štefan Osuský.
Název získala smlouva podle místa podpisu. Palác Velký Trianon je přízemní barokní stavba ze 17. století v zahradách francouzského císařského zámku ve Versailles. Připomíná sloupovou síň a je ironií, že Ludvík XIV. ji využíval, když jej unavil rušný život v paláci a chtěl si odpočinout. Trianonská smlouva, jako jedna z mnoha pařížských mírových smluv, měla naopak ke klidu daleko a rozruch způsobuje dodnes. Z našeho hlediska šlo zejména o to, že díky vzniku Československa mohlo mít Slovensko vůbec poprvé oficiálně vytyčeny hranice. Vycházet se muselo i z toho, že Budapešť nebude nikdy s žádnou podobou nové hranice bezvýhradně souhlasit a československá armáda si ji v podstatě musela vůči maďarské vybojovat.
Pro Slovensko a Slováky byla tato riskantní geopolitická linka „na zelené louce“možná ještě důležitější než samotné vyhlášení Československa v říjnu 1918. I když bez toho by Slováci historickou šanci mít hranice pravděpodobně nikdy neměli – a je otázkou, zda by dnes vůbec coby národnostní menšina v rámci Uher existovali. Z Horních Uher neboli Felvidék se proto mohli díky novým okolnostem proměnit ve Slovensko a posléze se během 20. století zařadit mezi sebevědomé evropské národy.
Pro předválečné Uhersko, které si v habsburské monarchii vydobylo pozici hegemona její východní části, se Trianonská mírová smlouva stala v podstatě likvidační. Byla to do značné míry logická odveta za to, že Uhersko v rámci monarchie cíleně utlačovalo národnostní menšiny, takže jejich touha odtrhnout se byla logická. Došlo tím ke vzniku výrazně skromnějšího nového státu, Maďarska, které bylo oproti Uhersku menší o 71 procent území, z 280 tisíc se zmenšilo na 93 tisíc kilometrů čtverečních. Každý čtvrtý Maďar se ocitl v jiném státě. Na tehdejším Slovensku jich bylo kvůli nové hranici několik set tisíc. V Maďarsku zůstalo žít zhruba osm milionů obyvatel oproti původním osmnácti.
S tím samozřejmě souvisely i rozsáhlé hospodářské ztráty a bylo mu umožněno ponechat si pouze 35 tisíc vojáků. Maďaři nový stav brali jako velkou křivdu a ponížení. V dalších letech proto usilovali o revizi nových pořádků a navázání mezinárodních spojenectví. Ta bohužel našli zejména v náručí fašistické Itálie a Německa.
V Trianonské mírové smlouvě nešlo samozřejmě jen o jednu novou hranici. Maďarsko, na které bylo nahlíženo jako na poražený stát, muselo uznat úplnou nezávislost Československa včetně Podkarpatské Rusi. Zavázalo se také k hrazení válečných reparací a k odmítnutí jakýchkoliv budoucích územních nároků. Československo se naopak zřeklo výstavby vojenských objektů na pravém břehu Dunaje. Obdobné části se v textu Trianonské smlouvy týkaly i jiných maďarských sousedů.
Leccos z mnoha stránek uvedeného dokumentu postupně odvál čas, tak jako u dalších mírových smluv z oné doby, ale hranice zůstaly a silná maďarská komunita na Slovensku rovněž. A na svůj nový stát si musela zvyknout. Vývoj v zemích na obou stranách Dunaje byl v lecčems podobný a přinášel obyvatelům paralelní zážitky. Například viditelné zhnědnutí za druhé světové války, zkušenosti s vojenskou intervencí proti reformě socialismu, s železnou oponou či pádem komunistické totality.
Potomci Maďarů z dob trianonského podpisu dnes představují necelých deset procent populace Slovenska: je jich zhruba 450 tisíc a mají se ekonomicky zřejmě lépe než Maďaři v Maďarsku. Minimálně ekonomická data hovoří o tom, že je výhodnější mít v peněžence eura než forinty. Navíc mají zaručena veškerá práva obvyklá pro národnostní menšiny. Přes naprostou volnost pohybu se na druhou stranu Dunaje hromadně nestěhují a ukazují, že slovenské území je jejich vlast.
Čekání na zázrak
Maďaři k jižnímu Slovensku prostě patří, a i když jejich počty pozvolna klesají, udržují si svébytnost. Svůj vliv navýšili po rozdělení Československa. „Maďarská karta“tehdy získala na větším významu a leckdo se s ní snažil Slováky strašit. Výstupy někdejšího předáka Slovenské národní strany Jána Sloty, který chtěl tanky srovnat Budapešť, byly součástí politického folkloru pod Tatrami.
Na slovenské politické scéně se úspěšně vyprofilovaly maďarské politické strany a vedle dalších působily ve Slovenské národní radě. V předposlední vládě dokonce došlo k tak významnému průlomu, když v ní společně zasedli i zástupci maďarského uskupení Most–Híd a slovenských nacionalistů. V letošních volbách to ale voliči potrestali nezvolením těchto národně orientovaných stran do poslaneckých lavic.
Proto se nenechme mýlit, zase tak velká selanka podél Dunaje asi ještě panovat nebude. Stačí, když spolu oba sousední státy hrají fotbal: slovenští Maďaři fandí samozřejmě „svým“na opačné straně hranice. Trianon se prostě stále vznáší ve vzduchu a jen tak nezmizí, i když dnešní generace už žijí řadou jiných starostí.
Zní to jako utopie, ale zázraky se dějí: možná jednou nastane nějaká situace, kdy příští slovenské generace dalekohledem, protože Dunaj je mnohonásobně širší než Olše, uvidí na opačném břehu nápis: „Je mi za tebou smutno, Slovák.“Pak budou muset rychle zhotovit a vyvěsit odpověď: „Te is nekem, magyar barátom“(I mně po Tobě, Maďare). Přejme jim to!