Pojďme nazývat volební právo žen jinak než u mužů

Po přečtení rozhovoru s Danielou Kovářovou (MF DNES, 19. 6.) jsem vzpomínala na důvody, pro které kdysi muži odmítali přiznat ženám volební právo. Argumenty byly různé. Od těch, že ženy mají menší mozek, přes tvrzení, že prioritou žen je vzdělávání a dobročinnost, nikoliv politika, až po názor, že ženy sice platí daně, ale nemají brannou povinnost. Hlavní byly však odkazy na dlouholeté tradice, podle kterých mohli volit jen muži.

Nezaznamenala jsem ale žádný názor, že ženy by mohly dostat něco jako volební právo, kdy by tedy mohly volit do parlamentů a samospráv, ale jmenovalo by se to jinak. Aby to těm mužským nevadilo. Protože volební právo je přece jenom pro muže.

Stejnou situaci spatřuji tam, kde odpůrci stejnopohlavních manželství včetně Daniely Kovářové trvají na tom, že homosexuálové mohou mít „něco jako manželství“, ale ať se to jmenuje jinak, protože manželství je tradiční svazek muže a ženy. A realitu, v níž upíráme části populace právo na to, co má její majorita běžně, s odkazem na tradice a historii, nelze nazvat jinak než diskriminací a nespravedlností, které je potřeba narovnat.

Stejně jako k tomu došlo v minulosti při umožnění přístupu žen k vyššímu vzdělání, možnosti černošských obyvatel USA studovat vysoké školy nebo jezdit v autobuse na libovolném sedadle, při uznání právní subjektivity žen a práva vlastnit a dědit majetek, akceptace smíšených manželství i u výše vzpomínaného volebního práva žen. Žádný z těchto institutů se nejmenuje jinak při zachování stejného obsahu. Mezirasová manželství jsou manželstvími, ne „bílo-černé párování“, ženy mají vlastnické právo, nikoliv jakousi „vylepšenou držbu“a díky uvedenému jsem také mohla vystudovat vysokou školu, a ne jenom třeba „získávat informace podle uceleného programu“.

Nevím, zda všichni členové Unie rodinných advokátů mají opravdu stejný názor na stejnopohlavní manželství, jak uvádí Daniela Kovářová ve zmíněném rozhovoru, ale ráda bych je upozornila na to, že dnes existuje mnoho rodin, které nejsou tradiční. Třetí či čtvrté manželství obou jejich účastníků, bezdětné manželství, manželství, kde zákonné povinnosti nedodržuje jeden či oba z manželů, přičemž sto dalších variant si určitě rozvodový právník vybaví během několika minut. Ohánět se dodržováním manželských povinností v zemi, kde se přes padesát procent manželství rozvádí, kde velká většina párů žije nesezdána a kde navíc jsou tyto manželské povinnosti zákonem pouze deklarovány, ale nejsou právně vymahatelné, je směšné. Z praxe navíc vidíme, že tradičních manželství se nejvíc zastávají právě ti, kteří si tohoto institutu užívají již poněkolikáté.

V rozporu s tím, co tvrdí Daniela Kovářová, majoritní společnosti nevadí stejnopohlavní manželství. Podle posledního výzkumu mu přejí dvě třetiny obyvatel Česka. Jsou to lidé, kteří vědí, že jejich vlastní manželství nějaké homosexuální manželství nijak neohrozí. Koneckonců – stát nevydává roční kvóty pro zájemce o svatbu, takže manželství je tady dost pro všechny.

Existuje mnoho rodin, které nejsou tradiční. Třeba třetí či čtvrté anebo bezdětné manželství...