Bedáňová: Můj boj s bulimií
Daniela Bedáňová o tenisovém životě i bulimii.
Objednala si kafe a na stole srovnala slánku, cukřenku a podtácky. Odmalička je zvyklá mít v životě řád. „Vždyť jsem taky v dětství trénovala třeba čtyři hodiny v kuse čtyři dny v týdnu jen forhend,“vzpomíná Bedáňová. Její otec-trenér si totiž vysnil, že se dcera stane grandslamovou šampionkou.
Řadu let jste trpěla bulimií. Víte, co vám ji spustilo?
Hlavně stres z tenisu a celkový tlak. A také jsem o sobě slyšela, že jsem tlustá.
Vždyť vy jste byla vždy kost a kůže, ne?
Byla jsem hubená, ale měla jsem bříško a párkrát jsem zaslechla, že vypadám jako těhotná. Ze začátku se tomu člověk směje. Pak do toho přijde tlak z okolí a od táty: Tenhle turnaj musíš vyhrát, aby byli naši sponzoři spokojení.
Jak často jste zvracela?
Nejdřív to bylo jednou týdně, pak každý den. Je to nahoru dolů. Člověk s tím bojuje, chce s tím něco dělat, ale to nutkání je tak silné, že to nejde. Přejídání, zvracení, je to začarovaný kruh. Sama sebe jsem se ptala, proč to dělám.
A proč tedy?
Byl to únik z tvrdé reality. Z křiku od táty a tlaku od sponzorů. Člověk je nešťastnej a potřebuje se přejíst. Na chvíli tím zapomene na všechny starosti, je to jako droga.
Takže je vám zhruba dvacet let, vracíte se s z tréninku, nakoupíte si spoustu jídla…
Hlavně musí být všechno potají. Chodíte do různých obchodů, kde vás nikdo nezná a nevypadá to nápadně. Pak si doma uděláte pohodu, pustíte si třeba film a jíte a jíte.
Co všechno jste dokázala naráz sníst?
Všechno. Člověk je schopný splácat páté přes deváté. Těstoviny s omáčkou, rizoto, bochník chleba s celou kostkou másla, pak něco sladkého, třeba celou vánočku. Chvilku je vám skvěle, ale pak už je člověk tak přecpaný, že to jídlo prostě musí ven. Ani nejde to v sobě nechat, je vám špatně. Tak se vyzvracíte. A přijdou výčitky svědomí, zas jsem to nezvládla, je to jako s dietou.
Od pondělí začnu znova.
Stokrát jsem si řekla, že tohle bylo naposledy. Ale nutkání bylo strašně silné. Pak jsem byla na dně z toho, že jsem do toho zas spadla. Když v tom člověk lítá, tak pro něj existuje jen jídlo. Žádné návštěvy, procházky, akce. Jsme vlastně jako alkoholici. Také hrajeme hru na schovávanou.
Nachytal vás někdy někdo z rodiny u záchodové mísy?
Ne, jsme dobří divadelníci. Vždy jsem si hlídala, abych byla doma sama a nikdo nepřišel nevhod. Nebo jsem radši odjela zvracet třeba do obchodního centra.
Ale tam to může být ze záchodových kabinek slyšet, ne?
To nebylo v kabinkách, ale na záchodech pro invalidy. I když člověk odjede někam na dovolenou, tak se hned rozhlíží po místech, kde by mohl tajně zvracet.
Jak dlouho toto vaše období s bulimií trvalo?
Zhruba pět let. Tak od mých dvaceti.
Máte z té doby nějaké trvalé zdravotní následky?
Naštěstí ne. Ale když si na to vzpomenu… Někdy se mi motala hlava, měla jsem silné bušení srdce.
Co vám pomohlo se z toho dostat ven? Hledala jste i psychiatra?
Ten mi moc nepomohl. Říkal mi, že se mám ovládat, přibrat a chodit na terapie. Připadala jsem si u něj jako malá holčička u školní tabule. Pomohla mi až kamarádka, která si tím taky prošla. Vysvětlila mi, že nejsem úplná nula. Že tím trpí i chytří lidé. A taky, že si ničím zdraví, trpí vlasy, nehty, kůže. Tohle byl pro mě zlom, od kterého se to odrazilo.
Ještě něco vám pomohlo?
Nejdůležitější je přiznat si, že je člověk nemocnej, že má problém. A začít o tom mluvit. To je první krok k uzdravení a začátek dlouhé cesty.
Věděl to někdo z rodiny?
Můj tehdejší partner a postupně i další lidi. Ale táta se to nedozvěděl nikdy. Nebo aspoň dělal, že to neví.
Jak vaši blízcí reagovali?
Nechápali to. Říkali: Proboha proč? Proč zvracíš? Ale já taky třeba nedokážu pochopit, proč někdo hodně pije nebo sází.
Teď jste už tedy vyléčená?
Z bulimie se člověk nevyléčí nikdy. Celý život si musím dávat pozor, abych jedla pravidelně a neměla „vlčí hlady“. Jsem dlouhá léta stabilizovaná, ale nejsem uzdravená, to nebudu nikdy.
Takže jako ti alkoholici…
Ale tohle je snad ještě těžší, protože alkoholu se nemusíte dotknout, jídlo k životu potřebujete. Zhruba dva roky mně trvalo, než se u mě dostavil pocit sytosti. Člověk, který je zvyklý se přejídat, ho prostě nemá.
Jak teď vypadá váš jídelníček?
Nejím skoro vůbec sladké, smažené ani pečivo. Ale klidně sním třeba pět kuřecích steaků, vím, že po nich nepřiberu.
Když si náhodou dáte něco nezdravého, nemáte pak sklon jít se zas vyzvracet?
Občas zahřeším. Klidně si dám i kousíček dortu. Dřív bych měla takové výčitky, že by to jídlo muselo jít okamžitě ven. Teď už ne.
Četla jste knížku Gabriely Koukalové?
Ne, jen úryvky, ale z nich mi přišlo, že je to dost negativní. Také bych mohla ukázat na řadu lidí, kteří k mé bulimii přispěli, ale proč? Nechci a člověk si za to hlavně může sám. Navíc psali, že Gabriela měla i anorexii. Neměla. Anorexie a bulimie jsou úplně odlišné nemoci. Anorektičky nemohou sportovat, jsou vyzáblé, nemají sílu. Bulimičky ano. A nikdo to na nich nepozná.
Psala v ní, že jedla namočené tampony, spolkla lžičku…
Takové zkušenosti já nemám. Jedla jsem jen jídlo. Hodně jídla. Jídlo bylo totiž jedna z mála věcí, kterou jsem si mohla kontrolovat sama.
Všechno ostatní měl pod kontrolou váš táta?
Ano, vlastně celý můj život.
Jak to vypadalo?
Byla jsem dcera a zároveň takový projekt, jestli se tátovi podaří vychovat skvělou tenistku. Všechno šlo podle plánu. V patnácti jsem se stala nejmladší vítězkou Pardubické juniorky, tedy mistrovství České republiky staršího dorostu. Vyhrávala jsem skoro pořád. Každý zápas byl totiž pro mě jako za odměnu. Ve srovnání s tréninkem to byla pohoda.
S jakými pocity se vracíte do dětství?
Snažím se vytěsňovat to špatné. I na taťku vzpomínám dobře, byť to bylo náročné. Velká dřina, občas jsem brečela, i mě uhodil. Pohlavek, facka. Ale vůbec nejhorší byl psychický tlak. Táta vždycky věděl, co říct a udělat, aby to nejvíc bolelo. Ale šla bych do toho znovu, do života mě to obrnilo, i když pro svoje dítě bych to nechtěla.
Zmínila jste problémy se sponzory, o co šlo?
Táta nastavil v mém dětství takový systém: půjčte nám peníze na přípravu, cestování na turnaje atd., a až si dcera začne tenisem vydělávat, budeme vám to splácet. Takže pak jsem sice dosáhla na čtvrtfinále US Open, ale z prize money jsem neviděla ani korunu, vše šlo sponzorům.
Splatili jste nakonec sponzorům celý dluh?
Kdepak, celou částku jsme nesplatili nikdy. Takže kdybych náhodou začala ještě hrát a vydělávat, musela bych jim dál své prize money dávat.
V osmnácti jste hrála grandslamové čtvrtfinále, měla jste skvěle našlápnuto. Kde se to zvrtlo?
Měla jsem velké zdravotní problémy. Achilovka, předloktí, záda. A také jsem se rozešla s tátou jako trenérem. Teď si říkám, jestli jsem s ním neměla ještě aspoň rok vydržet. On mě znal nejlíp a dokázal ze mě vymáčknout maximum.
Když jste tátovi ve svých 22 letech řekla, že chcete s tenisem skončit, co on na to?
Zbělal, byl to pro něj šok. Ale vždycky mi říkal: Hraješ pro sebe. Já jsem sice kvůli tobě obětoval kariéru programátora, ale když budeš chtít skončit s tenisem, můžeš. Já se zas vrátím k programování. Byla to od něj jen hra, aby mě motivoval a abych ho přemlouvala, ať hrajeme dál. A když mi to řekl postopadesáté, tak já mu najednou odpověděla: Tak jo. Dobře. Končím.
Co pak? Úleva?
Obrovská úleva.
Nebylo pak pro vás těžké sledovat grandslamy jen z gauče?
Vůbec ne. Taťka po mně chtěl, abych hodně sledovala tenis i v televizi. Techniku, taktiku. Byla jsem ráda, že mám klid a tenis nesledovala vůbec. Ale teď se moc těším na US Open.
Když vidíte, jak trenér cepuje svého svěřence a křičí na něj jako váš táta, dělá to s vámi něco?
Určitou přísnost člověk mít musí, protože dětem se často nechce. Ale obzvlášť holky jsou v pubertě citlivé a jedna špatná poznámka třeba k její postavě může způsobit velký problém. I teď občas slyším, jak tatínek říká dceři: Ty jsi tlustá, měla bys s tím začít něco dělat.
Jak to vnímáte?
Jsem na to alergická, vře to ve mně. Táta to myslí z legrace, ale může přijít okamžik, kdy tu holku opustí kluk a pak si vzpomene: Vždyť i tatínek říkal, že jsem tlustá. A když už do toho jednou spadnete, je strašně těžké dostat se z toho ven. Ale někteří rodiče jsou blázni. Mají jedinou vidinu: aby jejich děti hrály tenis vrcholově. Jdou i přes mrtvoly, učí je šidit, být hnusní k soupeřům, chovat se povýšeně. Ať byl můj táta jakýkoli, za takové chování mě naopak trestal, vše muselo být fér, aby si člověk mohl vážit výhry.
Proto trénujete jen amatéry.
Ano, už touhle cestou jít znovu nechci. Už nechci zažívat ten dril, stres, cestování. Koučuju dvě mladé holky, které hrají i turnaje, ale jsou to fajn holky, které mají i fajn rodiče. Kdyby mi neseděly, pošlu je k ambicióznějším trenérům. Ale můj táta tohle nechápal.
Jak to?
Říkal mi: Trénuj špičku! Nechápal, proč trénuju tenisty, kteří si chodí zapinkat jen pro radost. Nechápal, že jsem takhle šťastná. A tak jsme se přestali bavit podruhé. Bála jsem se za ním jet, že mi zas bude vyčítat, že jsem k ničemu. Pak mě ale oslovil pán, co v Olomouci postavil sportovní halu Omegu, jestli bych tu nechtěla mít tenisovou akademii.
Váš táta zemřel nečekaně na infarkt v říjnu 2017, jaký vlastně byl?
Byl to víc trenér než táta. Trochu magor, ale hodně inteligentní, matematik, ajťák. Byl vedoucím oddělení s mikropočítači v OKD, ale kvůli mně toho nechal a šel trénovat tenis, který dřív hrával. Trénoval pak třeba i sestry Plíškovy.
Zdědila jste po něm něco?
Určitě jeho perfekcionismus. Můj život musí mít jasný řád.
Jak se to projevuje?
Mám tendenci všechny věci rovnat. Ve skříni mám vše v komínkách, doma mám vždy uklizeno. Mým dětským snem bylo mít velkou šatnu a centrální vysavač, to jsem si splnila. Říká se tomu obsedantně-kompulzivní porucha. Mám mnoho rituálů, ty mě uklidňují.
Například?
Miluju muzikály, za kterými jezdím do Prahy. V sobotu ráno sednu v Olomouci na vlak a uklidňuje mě, že jsem vždy na stejném místě – v 5. vagonu na 45. sedadle. Kdyby bylo na mně, chodím na pár muzikálů pořád dokola. Také si ze všech schovávám vstupenky. Třeba muzikál Děti ráje jsem viděla sedmadvacetkrát.
Prosím?
Nechci zažít zklamání. Jsem schopná jíst jedno jídlo pořád dokola, protože mi chutná. Čtyři roky jsem jedla k obědu jen restované tofu se zeleninou a rýží. Teď zas od začátku roku a od pondělí do pátku jím k obědu vždy červenou řepu s balkánským sýrem. Vím, že je to zdravé, chutná mi to a zasytí mě to.
Mrzí vás, že nemáte děti?
Ne, jsem s tím smířená. Tréninkový dril z dětství a dospívání prostě nebyl pro moje tělo ideální. Jsem teď spokojená i tak.