Pět let poté: Evropu drží v šachu migrace
BRUSEL Psal se rok 2014, Rusko zareagovalo na ukrajinskou krizi připojením Krymu a Evropská unie dlouho neváhala. Přišla tehdy s odvetnými sankcemi, které byly zaměřeny na ruský finanční, energetický a obranný průmysl. Trvají dodnes.
Střih. O šest let později má EU co do činění s jiným autoritářským režimem, tentokrát s Tureckem.
Turecký prezident Recep Tayiip Erdogan si parceluje vody východního Středomoří, včetně oblastí u řeckých ostrovů, které mezinárodní společenství tradičně považuje za řecké. Turci mluví o pokračování svého pevninského šelfu. Jejich průzkumné lodi následují vojenská plavidla. Svým údajným nárokům dodala v závěru uplynulého týdne Ankara váhu okázalým vojenským cvičením.
A odpověď EU? Je tentokrát spíš rozpačitá. „Musíme najít správnou linii mezi zachováním prostoru pro dialog a současně ukázkou kolektivní síly,“vysvětlil šéf unijní diplomacie Josep Borrell.
Jedním z důvodů opatrnosti je i migrační krize, která vrcholila právě před pěti lety. Turci podali při jejím řešení pomocnou ruku, od té doby ale drží celou evropskou sedmadvacítku v šachu.
Unijní sankce pro Turecko za porušení řecké suverenity sice do budoucna nikdo nevylučuje, zatím se ale mluví spíše jen o seznamu pár tureckých osob, které se podílejí na nelegální těžbě. Nevypadá to, že by se v Ankaře měli čeho bát.
Prezident Erdogan to patrně vnímá a ujišťuje, že Turecko je odhodláno pokračovat v prosazování svých práv a zájmů, kdekoli to uzná za vhodné. Unijní požadavek na zastavení svých aktivit označila Ankara za „nepřiměřený“.
Přinejmenším do unijního summitu v polovině září se tak patrně nic nestane. A potom?
V Bruselu se dá očekávat ostrá debata. Podle webu Politico vyvolává počínání Turků silnou frustraci. Recepty na řešení se ale různí. Na jedné straně stojí Francie, která má v oblasti Levanty své historické zájmy. Naznačila to i po nedávném tragickém výbuchu v Libanonu, kdy těžce postiženému Bejrútu okamžitě slíbila výraznou pomoc.
Francie se také spolu s Řeckem, Kyprem a Itálií zúčastnila námořních manévrů, které měly podpořit řeckou pozici. Francouzský prezident Emmanuel Macron je současně nejhlasitějším kritikem tureckého postupu. „Strategie Turecka v posledních letech nebyla strategií spojence v Severoatlantické alianci,“připomněl Macron, že v oblasti se kříží zájmy dvou členů obranného souručenství.
Není to poprvé, kdy je Paříž s tureckou politikou nespokojena.
V minulosti už dala nelibost nad tureckou aktivitou jinde v oblasti – během konfliktů v Sýrii či v Libyi.
Na straně druhé je Německo. Kancléřka Angela Merkelová je v obtížné pozici. Nejen kvůli milionu Turků, kteří v Německu žijí. Prezident Erdogan se na ně někdy přímo obrací, třeba v průběhu volební kampaně. Jindy se zase Turci připomenou na kurdský Nový rok, který připadá na březen, konflikty obou skupin obvykle končí v německých ulicích násilnostmi.
Hlavní důvod se ale datuje od masivní migrační krize před pěti lety, kdy do Evropy zamířilo přes milion lidí, syrští uprchlíci se na tomto počtu podíleli více než z poloviny. Kancléřka Merkelová hledala mechanismus, jak podobným situacím do budoucna zabránit. V březnu 2016 vznikla migrační dohoda mezi EU a Tureckem.
Podle této smlouvy měl být každý imigrant, který nesplňuje podmínky azylu, vrácen zpět do Turecka. Místo něj měl být přesídlen do Evropy jeden uprchlík, který kritéria splňoval. K tomu slíbila EU Turecku velkou finanční pomoc a také bezvízový styk, ze kterého ovšem sešlo. Samotná Merkelová však záhy připustila, že dohoda nefunguje, jak má.
Autoritář Erdogan ji využíval jako páku na evropské země. Patrné to bylo i zkraje letošního roku, kdy se snažil vytlouct z Evropy podporu pro svou politiku v sousední Sýrii. Jako nátlakový prostředek použil tisíce imigrantů, která svážely autobusy k turecko-řecké hranici.
Situace byla tak vyhrocená, že dokonce i v době klíčící koronavirové krize přiměla k návštěvě místa šéfku Evropské komise Ursulu von der Leyenovou. „Události ukazují na politicky motivovaný tlak na hranice Unie,“uvedla tehdy.
Nikdo nemůže vyloučit, že Turecko si oblíbený scénář zopakuje. Proto zůstávají unijní politici opatrní. A ve východním Středomoří zatím roste napětí. Neplánovaný konflikt tam nejde vyloučit. Už minulý měsíc se v oblasti srazila řecká fregata Limnos s jedním z tureckých plavidel.