Jsem jiný, ne šílenec
Maluje, astrálně cestuje, medituje. Jaký je svět Pavla Karocha, svérázného fotbalového experta?
Kdykoli nasadí sluchátka s mikrofonem a pustí se do komentování, vzbuzuje emoce. A je úplně jedno, jestli jde o finále Ligy mistrů, nebo třeba ligový zápas České Budějovice – Bohemians, který má v diáři zaškrtnutý na dnešek.
„Mám rád osobitost a styl,“říká Pavel Karoch, bývalý fotbalista, který už přes deset let působí i v roli experta České televize.
Proto bude mít jistě i dnes na nose své oblíbené rozpojovací brýle, jeden z mnoha poznávacích znaků, kterými část diváků dráždí.
To mi vysvětlete: k čemu jsou ty brýle dobré?
To je stejné, jako byste se mě zeptal, proč jsou u džínů knoflíčky. Nebo jestli bylo dřív vejce, nebo sle- pice. Na některé věci není jasná od- pověď, prostě jsem nechtěl mít obyčejné brýle. Ale baví mě, že si toho lidi všímají.
To je i důvod, proč vymýšlíte zvláštní slovní spojení? Grafika ve tváři, kázeň v noze...
Snažím se mluvit tak, jak je mi to blízké. A nejsem úplně jednoduchý člověk, takže to může někomu znít zvláštně. Ale řídím se pravidlem: než se dopustit klišé, tak buď mlčet, nebo to říct jinak. Aspoň se ti, kteří třeba u nezáživného zápasu usínají, proberou.
A co ti, kterým váš komentář nesedí?
Jestli někomu vadím, nebo ne, nepovažuju za tak důležité. Pro mě je hlavní, že tam proudí energie. Že si vzájemně nejsme lhostejní a že to diváka vtáhne.
Takže kritiku berete.
Nevadí mi. Většinu ohlasů mám kladných, samozřejmě mě mrzí, pokud někoho vyloženě štvu. Třeba to je i mou osobností: vím, že působím někdy nadřazeně, že se tak tvářím. Lidi to takovému týpkovi spočítají rychleji. A někoho třeba unavuje se nad tím, co říkám, zamýšlet.
Vy se zpětně zamýšlíte nad tím, co vám kritici vytýkají?
Jasně, výměna názorů je nejrychlejší posun k nějakému výsledku. Ale měnit se moc nechci. Proto mám rád hráče, kteří vyskočí ze systému, třeba Neymara. Může se psát o tom, za co utrácí, jak je zhýčkaný, ale když přijde na hřiště, baví mě.
Vnímáte, že se občas fanoušci baví na váš účet?
Vím, že mám fanouškovskou facebookovou stránku, kde sepisují moje výroky a dělají si z toho srandu: Jé, Karoch zase řekl hydraulika.
Nebo řeší vaše zmínky o chorvatské babičce.
A to ještě nevědí, že náš rodokmen vede až do Itálie. Jsem potomek Medicejských, sice přes levobočka, ale o těch se přece říká, že jsou z lásky (smích). Ta stránka mi nevadí. Přijde mi, že lidi, kteří tam píšou, to vidí tak, že fotbal je zábava a Karoch k tomu patří. Legraci beru, emoce dělají náš život zajímavějším.
Proto jste se kdysi pustil do spolukomentování?
Poprvé si mě do studia Pavel Čapek vytáhl ještě v době, kdy jsem hrál za Duklu. Pak dlouho nic, až jednou hledali spolukomentátora a Pavel náhodou viděl nějaký film nebo reklamu, ve které hrála moje manželka Gabriela Filippi. Tak mu blesklo: Zkusíme toho Karocha!
Takže náhoda.
Úplná! Manželka je herečka, má svůj úspěšný projekt Léčivé divadlo, ale není zase až tak často v televizi. Šance, že se to takhle sejde, byla maličká. Ale takových náhod je můj svět plný. Nejsem šílenec, ale inklinuju k mystice a vnímám, že můj život je spousta hezkých příležitostí. Důležité je být na ně připravený.
Změnila vám práce v televizi život?
Ani ne. Moje vnitřní království není z tohoto světa. Fotbal je skvělá zábava, ale leccos mě zasahuje hlouběji.
S tímhle přístupem jste se asi už jako hráč v kabině musel cítil trochu jiný než ostatní.
Jasně. A vidím to ve větší míře i u syna Gabriela. Bylo mu jedenáct, hrál na dobré úrovni, měl jet na turnaj do Německa a já mu nadšeně říkám: Bude tam Ajax, Bayern, těšíš se? On na mě smutně koukl a říká: Tati, zase ten fotbal? Pochopil jsem, že jeho život nebude jen o kopání do míče.
Jak to bylo s vámi?
Mě to bavilo, ale fotbalisti jsou – a nemyslím to zle – zvláštní sociální skupina, ze které jsem se trochu vymykal. Když ostatní mastili karty, já si četl knížku. V Kostarice cestou na zápas tancovali, házeli po sobě sušenky, zatímco já byl ve svém světě.
Ten zahrnuje co?
Od mládí jsem se pohyboval v uměleckém prostředí. Chodil jsem do Činoherního klubu, kamarádil s herci, s Ondrou Vetchým, Honzou
Potměšilem. Tam jsem si chodil odpočinout, byli mi blíž.
Taky jste vystudoval střední školu uměleckoprůmyslovou a na Instagramu sdílíte portréty lidí z fotbalového prostředí.
Zrovna nedávno mi psal Zdeněk Šenkeřík, bývalý útočník Slavie: Jé, ty kreslíš? Já jsem taky trochu jinej! Říkal, že hraje na flétnu a na klávesy. Asi jsme podobné nátury.
Jenže vy jste strávil skoro celou kariéru v Dukle. A vojna mi k vaší umělecké duši moc nesedí.
Jako kluk jsem to měl na Julisku kousek a už jsem tam zůstal. Ale byl jsem vychovaný jinak: rodině z tátovy strany komunisti vzali baráky, doma jsme poslouchali Hlas Ameriky. Všichni hráči měli propůjčené hodnosti, já se zařekl, že voják nebudu.
To šlo?
Zůstal jsem jako občanský pracovník a měl půlku peněz co ostatní. Na návštěvě u primátora měli všichni uniformy, zatímco já tam nakráčel v bílém obleku (smích). Postupně jsem hledal cestu pryč a nakonec odešel do Kostariky.
Dobré rozhodnutí?
Nejlepší! Táhlo mě to tam dlouho, Střední Ameriku miluju. A jsem přesvědčený, že když to člověka někam táhne, může za to energie, kterou tam nechal v minulých životech. Já si ji tam jel vyzvednout a ohromně mě to ve všem obohatilo.
Prý astrálně cestujete. Co si pod tím mám představit?
Vy jste to nikdy nezažil? To je něco famózního, věřte mi. Jdu ve snu na skálu, vím, že je to sen a že si můžu skočit a letět. Mluvím ve snech se zvířaty, procházím zdmi. Spánek je pro mozek něco jako pro počítač restart: možnost seřadit si všechny vjemy a prožitky, vybít ve snech traumatické zážitky. To je ale jen základ: pokud si udělám před spaním pořádek v hlavě, zastavím a zklidním myšlení, můžu fungovat v astrálu.
Pořád úplně nerozumím.
Lehnu si, vyčistím hlavu a vím: Teď to začíná! Usnu a jsem v jiném světě. Jsou v něm jiná pravidla, nebo tam možná nejsou žádná. Když mě ve snu někdo pronásleduje, proměním se v kyselinu a poliju ho.
Tenhle svět asi není pro každého.
Určitě ne. Jsem narozený na Dušičky, baví mě podzim, tlející listí, nevadí mi hřbitovy. Ale stejně jsem se k tomu musel pročíst skrz řadu filozofických knih. Většina lidí jsou terminologií Harryho Pottera mudlové, kteří na tahle kouzla nevěří. Chápu je, ale já ty zážitky mám.
Třeba meditaci v pohybu během tréninku s Duklou, kterou zmiňujete na Instagramu?
Třeba. Představte si energetický pytel, takové kolo. Skrz něj nadechujete přes stromy, běžíte a kope vás to dopředu... Úžasné. Ale vždycky je důležité umět odlišit, kdy sníte a kdy jste v reálném světě.
Na co narážíte?
Existují i šílenci, kteří chodí ověšení talismany, slyší hlasy a nerozeznávají svůj vnitřní svět od reálného. Často proto, že si pomohli nepřirozenou cestou: Drogami, alkoholem. Tahle zkratka přitom k poznání nevede. Tím jsem si jistý, proto jsem nikdy nedrogoval.
Ale ve fotbale jste to mohl dotáhnout dál, ne? Mluvilo se o vás jako o velkém talentu.
Možná. Ti, kteří byli na Dukle jako vojáci z povolání, měli přede mnou někdy přednost, připadal jsem si tam jako stromek, který pořád zastřihují, a těžko se mi rostlo. Ale neberu to tak, že mi někdo ublížil. Ani nemám pocit, že bych to nikam nedotáhl. Fotbalové naplnění přišlo v Kostarice, dvakrát jsme vyhráli titul, jsem mistr Střední Ameriky.
Proč jste končil hned po třicítce?
Mám teorii, že člověk, který vnímá věci citověji, jako třeba já, je fyzicky jemnější a jeho tělesná schránka je křehčí. Každý navíc máme jinou tělesnou konstituci, nebyl jsem robocop jako třeba Jarda Jágr.
Když jsme u toho, pro Jágr Team jste kdysi pracoval, ne?
Jasně, navrhl jsem jim logo i všechny grafiky. Vidíte? Můj život, to je spousta krásných šancí. Pánbůh mě fakt asi má rád.
Čmáral jsem si od dětství, bavilo mě to a baví pořád.