V sobotu začíná sezona biatlonu Mladým otevírám oči
Coby kouč byl u největších triumfů. Teď se Ondřej Rybář ke své někdejší práci vrací.
Telefonuje. A pak znovu. Kvůli odletu na úvodní Světový pohár v Kontiolahti. Kvůli sponzorům týmu. Kvůli médiím. O Ondřeji Rybářovi i jeho manželka říká, že když netrénuje, umí protelefonovat skoro celý den. Kdysi byl jedním z hlavních tvůrců českého biatlonového zázraku. Letos se vrací coby kouč k týmu mužů, aby dirigoval velkou generační obměnu.
Kolik telefonátů denně máte?
Moc. Nepočítám to. Víc, než bych chtěl. Někdy je telefon nepřítel, jindy ušetří čas.
Dřív jste si doma dopřával i půlhodinku čištění hlavy bez mobilu. Ještě to děláte?
Spíš ne. I když jdu do lesa ke krmelci, vezmu si ho, protože kolikrát je potřeba něco řešit a rozhodnout. My si nehrajeme na pracovní dobu od šesti do tří. Ale rozhodně telefon nemám na surfování na sociálních sítích. Ty nepoužívám.
Žádný Facebook, Twitter?
Ne, nic nemám a nikdy jsem neměl. Ani manželka, ani naše děti. Jako rodina jsem možná trochu out, ale nepostrádám to. Radši půjdu dělat nějakou fyzickou aktivitu, než abych seděl na sítích. Už takhle nic nestíhám.
Jste od jara opět víc trenér než sportovní ředitel svazu?
To je provázané. Dělám, co je potřeba. Teď jsem se trochu víc vrátil k trénování, proto za něj nesu i zodpovědnost. Nebojím se říct: Ano, tak jsem rozhodl, touhle cestou jdeme.
Do A-týmu máte postupně včlenit loni úspěšné juniory. Kdyby
Staronová role
ta obměna byla závodem na 20 kilometrů, na kterém už jste?
Na pátém.
Teprve?
Až na mistrovství světa v Novém Městě 2024 by ti mladí kluci mohli být dost vyzrálí. Pokud nejste třeba Johannes Bö, potřebujete tři roky na přechod mezi muže a na stabilní usazení se v týmu. Snažím se je vést tak, abychom jednou byli podobně dobrou partou, jako byla ta minulá.
Jde to, když už jste vzhledem k nim generačně jinde?
Jde to snáz s klukama než s holkama. Nějaké zkušenosti mám. Taky jsem si kolikrát nabil nos. Ti kluci jsou mladí, draví, každý z nich by nejradši hned vyhrával svěťák, ale občas postrádají trpělivost.
Loni jste řekl, že těm mladším někdy chybí i víc pokory, protože mají prošlapanou cestu.
Ano, biatlon už je u nás profláklý a známý a oni si pak připadají jako hvězdy mnohem dřív, než něco dokážou. Ti před nimi, Gábina, Verča Vítková, Michal Šlesingr, Ondra Moravec, na tom byli jinak. Cestovali zpočátku mnohem složitěji, oblečení měli na dva roky, těšilo je, když dostali brýle a vybavení. Dnešní generace bere vše automaticky.
Učíte je tedy té pokoře?
Snažím se jim otevírat oči.
A chápou to? Tu předchozí dobu nezažili.
Naštěstí měli v juniorech přísného kouče Michala Málka. Držel je zkrátka a připomínal jim, že si každou věc musí zasloužit. Letos v přípravě se prolnuli s dospělými a v týmu vznikla určitá hierarchie. To je dobře. Pokud chceš být na vrcholu, vydobij si to, pracuj, snaž se. Ne abys čekal, až se nějaké místo v áčku uvolní.
Jsou silnou generací, s medailemi z mistrovství světa juniorů. Pomáhají k pozitivní rivalitě v týmu?
Pět juniorů se tlačí na kluky z áčka: Karlík, Hornig, Mikyska, Mareček, Ondra Mánek. Přibližují se relativně rychle a ti dospěláci to cítí. Ale zároveň je ti dospělí nepřehlížejí, snaží se je vytáhnout mezi sebe.
A junioři odkoukávají profesionalitu Moravce a spol.?
I umění odříkání. Dnes je u mladých trend: Když nebudeš drzý, neprosadíš se. Málokdo jim ale poví, že se hlavně prosadí poctivou prací a tím, že biatlonu něco obětují.
Ondřej Moravec tvrdí, že jste jeden z mála trenérů, který umí být i zlý. A že to svěřencům prospívá.
Tak to vnímají? Býval jsem i direktivnější, ale zjistil jsem, že hlavou zeď neprorazím. Buď ti lidé pochopí, že všichni chceme uspět, nebo se je i trochu direktivněji snažím navést na cestu. Ale když se jim ani pak nechce makat, prozřou možná, až když si nabijí nos. Člověk je od narození přirozeně líná bytost. Někdo si s tím poradí líp, někdo hůř.
A někdo potřebuje šťouchnout.
Ano. Já jako trenér ho musím dostat z komfortní zóny. Aby si v tréninku sáhl na dno a zjistil, co mu není příjemné. Tím se zlepšuje.
Říkal jste, že i vy jste si občas coby kouč natloukl nos. Kdy třeba?
Povedl se nám model přípravy k olympiádě v Soči 2014. Ale pak přijdou úspěchy a vy chcete ty medailisty posunout ještě výš.
Tak začnete experimentovat a ne vždy se to povede?
Přesně. Dvě sezony po Soči byly skvělé, měli jsme i s holkama soudržný tým. Potom jsme experimentovali. Chcete závodníkům vyjít vstříc, ulehčit jim, aby neměli tolik cestování, aby tréninky nebyly příliš dlouhé. Děláte kompromisy.
Které ve sportu často nefungují.
Zabýváte se detaily a utečou vám podstatné věci, ta základní dřina. Dnes by měli lidé nejradši za tři čtvrtě hodiny hotový funkční intenzivní trénink. To je dané urychlenou dobou. Než aby si ti mladí vypracovávali tabulku do školy dvě hodiny, stáhnou si radši jednodušší aplikaci a mají ji za dvě minuty. Ale nikomu nedochází, že i prací na té tabulce se učí. V tréninku vám žádná aplikace nepomůže, musíte poctivě ty hodiny odmakat. Byla to tehdy pro nás těžká léta, ale dokázali jsme z toho nějak vybruslit a i z olympiády v Koreji 2018 byly dvě medaile.
Na ní jste se projevil i jako velký psycholog, když jste uklidňoval Michala Krčmáře. Je tato role trenéra čím dál důležitější?
Určitě. V biatlonu může hlava srazit výkon o 50 procent a trenér by měl být empatický. Kolikrát chtějí ti kluci strašně moc něco dokázat a příliš se tím ubíjejí. Předloni byl úplně rozebraný Martin Fourcade, najednou se mu zbortil hrad a nic nefungovalo. Rázem byl třetinový a vypadal jako hromádka neštěstí. Z takového stavu vám musí někdo pomoci.
Letošní sezona se odehraje z velké části bez diváků na tribunách, závodní emoce tudíž budou jiné. I na to svůj tým připravujete?
Hlavně že můžeme závodit. Jasně, chybí faktor diváků. Když se vám před nimi něco povede, sdílená radost je dvojnásobná. Byl bych ale nerad, aby se proto závodníci upnuli na to, jak je lidé hodnotí na sociálních sítích. To je často hrozné zlo.
Negativní komentáře je rozhodí?
Řeknu to takhle: když bude v Novém Městě 30 tisíc lidí na tribuně a v tom davu i 20 zhrzených, co nikdy nic nedokázali a šli se podívat, jak někdo prohraje, tak ty zhrzené nikdo neuslyší. Ale na sociálních sítích budou oni ti první, co napíšou a pokusí se vás shodit. To je rozdíl přímého kontaktu a kontaktu bez tváře. Je jednoduché být hnusný, ale těch sportovců se to silně dotýká.
I Markéta Davidová si na nenávistné komentáře loni stěžovala.
A to musíme letos ukočírovat. Normálně závodníky od sociálních sítí odtahuji, aby komentáře řešili minimálně. Ale oni jezdí i pro diváky. Když budou mít prázdné tribuny, jak jinak mají s fanoušky komunikovat než na sítích? Je to začarovaný kruh.