Nová ukrajinsko-ruská válka: komu patří boršč
Rusko a Ukrajina jsou opět na nože. Tentokrát kvůli oblíbené národní polévce z řepy.
Když se na Twitteru ruského ministerstva zahraničí objevilo video s receptem na „symbol tradiční ruské kuchyně“– polévku boršč, byla to pro ukrajinského šéfkuchaře Jevhena Klopotenka poslední kapka. „Ukrajině toho vzali mnoho, ale náš boršč nám neseberou,“míní muž, který bojuje za mezinárodní uznání boršče jako tradičního ukrajinského pokrmu.
Svolal tým kulinářských historiků a etnografů, kteří několik měsíců shromažďovali recepty ze 26 ukrajinských regionů včetně Ruskem anektovaného Krymu. Dokumentaci pak předložil ministerstvu kultury, které polévku zařadilo na seznam kulturního dědictví Ukrajiny. Kyjev tak bude na jaře usilovat o zapsání boršče na seznam UNESCO.
Receptů a verzí boršče, který je oblíbený zejména během dlouhých zimních měsíců, je skutečně nepočítaně – základ tvoří zelí, mrkev, řepa, cibule a brambory. Vařit se dá masová i vegetariánská verze a v některých regionech jsou zvyklí přidávat mimo jiné sušenou zeleninu, houby, jablka nebo hrušky. V letní verzi se pak mohou objevit třeba i kopřivy. Při servírování nesmí chybět štědrý kopeček zakysané smetany navrch a krajíc tmavého chleba k tomu.
První zmínky o boršči sahají do 16. století a jeho název byl odvozen od rostliny s názvem bolševník (ukrajinsky borščivnyk), který se ve středověku na území dnešní Ukrajiny do polévky tradičně přidával. Nyní nepostradatelná řepa se do pokrmu podle dochovaných dokumentů dostala až později a první psaný recept se objevil až počátkem 18. století. Boršč nicméně je v té či oné verzi příznačný pro celý východoevropský region, včetně Polska nebo Běloruska, největší boje o jeho původ se přesto odehrávají právě mezi Ukrajinci a Rusy. V obou zemích se například dá najít celá řada městeček či vesnic, které mají oblíbenou pochoutku dokonce ve svém názvu.
Široké povědomí o boršči jakožto především ruské polévce se však podle kulinářských odborníků rozšířilo v dobách Sovětského svazu, kdy se prakticky cokoliv sovětského často na Západě zaměňovalo za ruské. Jak upozorňují experti, recept na doslova „ukrajinský boršč“se objevuje v mnoha sovětských kuchařkách – mimo jiné například v sovětské kulinářské klasice Knize o chutné a zdravé stravě, která byla poprvé publikována ještě v roce 1939.
Kulturní války
Studie předložená Klotopotenkem obsahuje mimo jiné fotografie a dokumenty, které mají dokázat, že řada receptů se v ukrajinských rodinách dědila po několik generací. Zatímco základní ingredience zůstaly ve všech verzích stejné, v každé z nich se zároveň odráží různorodost regionů i jednotlivých rodin. Kyjev přitom nemusí před orgánem OSN dokazovat, že je boršč výhradně ukrajinským pokrmem k tomu, aby se jeho recept dostal na prestižní seznam UNESCO. Stačí prokázat, že je v ukrajinské kultuře hluboce zakořeněný – jinými slovy, že ho
Ukrajinci konzumují kdykoliv a kdekoliv mohou, mimo jiné třeba na svatbách či pohřbech, nebo že se objevuje právě v názvech měst či vesnic. Proces ovšem může trvat i dva roky.
Zatímco někteří ruští odborníci trvají na tom, že boršč ve skutečnosti nepatří nikomu a že je ruský stejně tak jako ukrajinský, jiní ochotně uznávají, že za „misku ukrajinského boršče“by dali cokoliv. Historici rovněž upozorňují, že na ruská menu se boršč dostal relativně pozdě a masově se v zemi rozšířil až v dobách Sovětského svazu, kdy se Moskva pokoušela vytvořit jakousi sovětskou kuchyň. Její součástí se měly stát recepty ze všech sovětských republik.
Pro mnoho Ukrajinců je „přivlastňování“boršče Ruskem jen další součástí kulturního boje a vzhledem k nekončícímu konfliktu na východoukrajinském Donbasu i aktem válečné propagandy. Během šesti let vojenských střetů, do nichž je podle Kyjeva Rusko zapojeno přímo, přitom už vybublala na povrch řada dalších kulturních sporů, mimo jiné třeba o ukrajinskou pravoslavnou církev nebo o původ ukrajinštiny.