Debut dcery Michaela Jacksona
Marie Benedict píše knihy o silných ženách, jejichž životy zůstávaly dlouho stranou pozornosti.
Spisovatelka a bývalá právnička Heather Terrell roky vydávala pod svým občanským jménem příběhy z advokátního prostředí. Pokaždé do nich promítla svůj zájem o dějiny. Až se jednoho dne rozhodla stvořit Marii Benedict. Pseudonym, pod kterým píše romány o významných ženách minulosti, o jejichž životních cestách se příliš nemluví – herečce a vynálezkyni známé z filmu Extase Hedi Lamarrové, manželce Alberta Einsteina Milevě Maricové a nejnověji také o Clementine Churchillové.
Je pro vás jako spisovatelku důležitá pravda?
Tam, kde je to možné, se snažím držet skutečnosti, jak to jen jde. Píšu však historickou fikci, nikoliv biografie, a tak vnímám historické prameny a z nich rešeršované informace jako jakousi kostru. Fakta dávají příběhu strukturu, bez nich by to nedávalo smysl, fikce přichází na řadu při obsahu. Mnohdy totiž vím jen, že se něco odehrálo, nikoliv jak se to odehrálo.
Co slepé uličky? V archivech určitě není zmapován každý krok vašich hrdinek.
Když o něčem nedokážu vůbec nic zjistit, tak o tom raději psát nebudu. Přece jen jsou to skutečné ženy, kterým chci primárně vzdát hold, ne jim ublížit zbytečným vymýšlením. Chci být alespoň v nějakém souladu s pravdou.
O kterých obdobích života Clementine Churchillové se neví?
Jsou tam díry. Například měli dceru, která zemřela velmi předčasně. Na dětskou nemoc, kterou by dnes hned vyléčila antibiotika. Clementine o tom nikdy nemluvila, tam jsem se do ní musela vcítit a pochopit, jak ji to ovlivnilo do budoucna.
Ještě něco?
Další příklad je její cesta do západních And v třicátých letech, kdy Winston nebyl u moci. Neměli to doma nejjednodušší, ona se tam zamilovala do jiného muže. O jejich vztahu se příliš neví, já ho nechala v platonické rovině, obecně si však myslím, že pro ni byl zcela zlomový a nakonec pomohl tomu, aby se dokázala oddat manželovi a on poté dokázal znovu uspět jako politik.
Píšete o různých obdobích, někteří autoři se specializují jen na jedno. To asi není jednoduché.
Pokaždé se ze mě musí stát takový miniexpert na dané téma i období. Třeba nebýt Milevy Maricové, určitě bych se nevrhla na studium fyziky. To pro mě bylo úplně nové.
Taky musíte pochopit tehdejší dobu pohledem dané ženy. Ten se určitě může lišit od vašeho.
Je pravda, že jsem v průběhu let pochopila, že mě vyučovali dějiny pouze z americké perspektivy. Začala jsem přemýšlet o mnoha událostech úplně jinak.
Jako třeba?
Třeba o anšlusu Rakouska. Ten vůbec nemá v našich osnovách velký prostor a je vnímán jako jakékoliv další zabrání území. Nic zásadního. Přitom když jsem psala o Hedi Lamarrové, pochopila jsem, že je to zcela zásadní! Stále se učím.
Agatha Christie pro vás taky určitě musela být výzvou. V češtině váš román o ní vyjde na jaře.
To byla neskutečná cesta. Jsem její fanoušek už od dětství. Četla jsem všechny knihy a viděla spoustu adaptací, ale nikdy jsem nic moc nečetla o jejím životě. Tak jsem se do toho pustila. Bylo to složité, protože si své soukromí obzvlášť poté, co dočasně zmizela, velmi střežila.
Co muži? Nějaké nevyřčené mužské příběhy by vás nezajímaly?
Nikdy neříkej nikdy, určitě jich bude spousta, ale prozatím mám dostatečně dlouhý seznam žen, jejichž životy mě fascinují a zaslouží si pozornost. Prozatím mnohem větší než muži.