Mám co zlepšovat
David Zima, další úkaz ve fotbalové Slavii. Jak ustál skok ze třetí ligy do repre?
Za poslední rok si prožil to, co spousta jiných teenagerů. Maturita. Řidičák. Úspěšné přijímačky na vysokou. Osamostatnění. K tomu David Zima přidal zážitky, o kterých vrstevníci mohou leda snít. Oslavil fotbalový titul, zahrál si o Ligu mistrů, zazářil v Evropské lize, bleskově poskočil z třetiligové rezervy Olomouce až do reprezentačního áčka.
A pozor: když nastoupil, fotbalová Slavia z jedenadvaceti zápasů prohrála jediný.
„Zní to hezky, ale to asi nebude moje zásluha,“začervená se čerstvě dvacetiletý stoper, který ve čtvrtek úspěšnou statistiku rozšířil: pomohl k vítězství 3:1 v Nice v zápase Evropské ligy.
Nepodceňujete se?
Ne. Na hřišti možná vypadám sebevědomě, ale upřímně mám dojem, že jsem byl vždycky hrozný. Dřevěný si občas připadám i teď.
To těžko, když jste v reprezentaci, ne?
V televizi to možná vypadá líp než naživo. Ale pořád je na čem pracovat, to moc dobře vím. Když se vidím na tréninku, přijde mi to strašné. Třeba mám dojem, že v soubojích vůbec neskáču vysoko. To není póza, snažím se být objektivní.
Tak na čem musíte zapracovat?
Síla. Technika. Slabší noha. Dlouhé balony. A pak dalších sto padesát věcí, které se dají zlepšovat pořád.
Vždyť trenér Trpišovský vás chválí, jak všechno zvládáte.
Jsem za to vděčný, ale vím, že mám rezervy. A jsem rád, když mi někdo zkušený poradí. Snad jsem učenlivý, což platilo i ve škole. Tam jsem nikdy problémy neměl. Sice jsem byl lenoch, ale když mi hrozila dvojka, uměl jsem zabrat.
Horší známku jste nikdy neměl?
Dlouho ne. Jen z informatiky trojku, učil nás ruský ajťák, moc mi to nešlo. Až když jsem začal létat na srazy mládežnických reprezentací, známky se zhoršovaly. Ale to proto, že jsem se fakt skoro neučil. Maturitu jsem dal v součtu za třináct, tři trojky a jedna čtyřka.
Nutno dodat, že den po oslavách slávistického titulu.
Při přípitku jsem se nezdráhal, ale pak jsem jako první mazal domů. Mamka mi zpracovala otázky, jenže pořádně jsem se stihl našprtat jen češtinu. V zeměpisu jsem se dostal k otázce číslo šest... Naučil jsem se jen to, o čem jsem věděl, že to neukecám aspoň na čtyřku. V angličtině jsem si vytáhl Kanadu, věděl jsem jen to, že se tam hraje hokej. Tak jsem mluvil čtvrt hodiny o hokeji a dostal za čtyři.
K hokeji musíte mít blízko, váš tatínek Aleš má titul se Vsetínem z šestadevadesátého roku.
To sice jo, ale doma řešíme víc fotbal. Od chvíle, kdy taťka ukončil kariéru, hokej už moc nesleduje.
Zvláštní, vždyť hrával i za reprezentaci.
To jsem ještě nebyl na světě, znám to jen z doslechu a zážitky jsem z něj netahal, protože mě hokej nikdy moc nebavil. Vím, že máme doma nějaké taťkovy zápasy na videu, ale nikdy jsem je neviděl.
Ani vám nevyprávěl historky o kabině, kde seděl s Dopitou nebo Stavjaňou?
Sem tam se zmínil, kde hrál a s kým, ale mě to nikdy nezajímalo tak, abych se vyptával. Ani mě nebavilo učit se bruslit, vůbec mi to nešlo. Vždycky jsem se opíral o hokejku, abych se vůbec na bruslích udržel a nezranil se. Kdepak, hokej a já, to nejde dohromady.
Díky otci jste ale jako kluk nakoukl do zahraničí. Pamatujete si něco z dob, kdy hrál ve Walesu, Rusku a Koreji?
Vždyť já ani pořádně nevím, kde jsem s ním byl! Mamka mi říkala, že jsme byli v Cardiffu, ale to mi bylo půl roku. O Koreji nebo Rusku vím jen to, že taťka má doma nějaké tašky s logy těch klubů. Nepamatuju si nic, první zahraniční zájezd pro mě byla dovolená u moře s dědou a babičkou.
Když vás nechytil hokej, nechtěl jste být učitelem jako oba rodiče?
Tak to už vůbec ne! Když si vybavím, jak jsme se chovali na základce... Byli jsme zlobivá třída, dělali jsme binec, vyrušovali. Představa, že někoho takového učím, mě spíš děsí.
Takže fotbal. Proč?
Kopal jsem si odmala, tak mě rodiče přihlásili. Zajímavé je, že mě dřív moc nebavilo hrát vzadu, nesledoval jsem, jak hraje který stoper, bavili mě útočníci.
Kdo nejvíc?
Wayne Rooney, samozřejmě! Když jsem byl malý, přišel mi skvělý. Mám hodně rád United, on tam válel, tak proč ne?
Jasně, proč ne. Ale teď musíte víc sledovat stopery, ne?
Teď už jo. Ale hlavně v Anglii a v Německu, třeba španělský fotbal mě nikdy nebavil. Samé nahrávky, to není pro mě, nejsem moc technik. Takže teď hodně koukám hlavně na van Dijka z Liverpoolu, to je borec.
Co byste si od něj vzal?
Všechno! Kromě toho těžkého zranění, ze kterého se teď snaží vylízat. Ale on je jiný, má jinou stavbu těla než já.
Zato sebevědomí na trávníku vás spojuje, ne?
Možná. Ale já si přijdu v pohodě, nemám dojem, že bych byl přehnaně sebevědomý. Prostě jen jdu na hřiště s tím, že musíme vyhrát. To mám v sobě odmala, neumím prohrávat. Nikdy! Třeba hraju s někým na PlayStationu, prohraju a hned přemlouvám: Dáme znovu? Odveta?
Až tak?
Když je to hodně špatné, tak to radši vypnu. Ale to platí úplně pro všechno. Neumím prohrávat ve stolních hrách, ani když si jdu třeba jen tak kopnout fotbálek s kamarády.
Jak se to projevuje?
Navenek moc ne. Jsem introvert, takže do ničeho nebuším, nic nerozbíjím, ale uvnitř mě to štve neskutečně. Ale zase se toho umím docela rychle zbavit. Po prohraném zápase se trápím tak den, pak si řeknu: Nedá se nic dělat, život jde dál.
Vypadá to, že si z ničeho neděláte hlavu.
Proč bych měl? Stres mi nepomůže. Na hřišti nervózní nejsem nikdy, když jdu z kabiny, spíš si říkám: Ať už se hraje! Nejvíc mi vadí, když se zkoumá video, teď v Opavě jsem při té pauze málem zmrznul.
Skok z olomouckého béčka do základní sestavy Slavie se taky dá ustát bez nervů?
Myslím, že i to jde. Kluci mi pomohli, cítil jsem z týmu sebevědomí, dařilo se, získali jsme titul. Každý týden hraju důležité zápasy, ale to je pro mě motivace, ne důvod se nervovat.
Při maturitě na gymnáziu jste nervózní taky nebyl?
Naopak, šlo se mi tam dobře, byl jsem úplně v klidu. Spal jsem asi tři hodiny, a jak je organismus unavený, asi jsem si nervozitu vůbec nepřipouštěl. Spolužáci se hroutili, já jim říkal: Pohoda, to zvládneme!
Dokdy u vás platilo, že má škola přednost před fotbalem?
Vždycky jsem bral fotbal spíš jako legraci. Chodil jsem do školy a kopání do míče bylo na druhém místě. Ještě ve třeťáku na střední jsem to tak bral: nejdřív si to odsedím ve škole, až pak můžu jít na trénink.
Teď už to neplatí? Dostal jste se na Vysokou školu ekonomickou.
Dostal, ale nemám na to čas.
Váš spoluhráč Lukáš Provod chodí na stejnou školu a tvrdí, že se to stíhat dá.
Asi to má každý jinak. Zatím mám distanční výuku, ale hodiny se mi často kryjí s tréninkem. Cvičení nestíhám vůbec, a když nejsem ve škole, doma se mi to dohánět nechce. Nebudu tajit, že si radši odpočinu.
Takže studium přerušíte?
Zatím procházím, takže ne. Když tak si rozložím ročník, můžu se k tomu vrátit v budoucnu. Teď je času málo, pořád někde cestuju.
Co rodiče? Nebudou naštvaní, když školu nedoděláte?
To nevím, je mi to celkem jedno (smích). Dělám si srandu, určitě to nějak skousnou. Chtějí pro mě to nejlepší, a když sám usoudím, že školu nezvládnu, pochopí to.
Neradili vám před rokem, ať ještě aspoň chvíli zůstanete v Olomouci?
Kdepak. Ale je fakt, že pro mě nebylo snadné se ze dne na den osamostatnit. Dokud jsem bydlel u našich, měl jsem všechno nachystané, navařené, nažehlené, na každý trénink mi mamka zabalila bagetu. Vařit jsem se už trochu naučil, vyprat si umím, ale k žehlicímu prknu mě nikdo nedostane (smích).
Sám jste nezvažoval, jestli není brzy?
Vůbec. Byl jsem rozhodnutý od první minuty. Říkal jsem si, že je to šance jít někam, kde už má opravdu smysl fotbal hrát. Liga mistrů, atmosféra, fanoušci... Jako bych šel třeba do Anglie.
Taky jste stál třicet milionů. Jak to devatenáctiletému klukovi znělo?
Divně. Říkal jsem si: Takovou cenu přece nemám, tak dobrý nejsem! Díky bohu, že za mě Slavia ty peníze dala, já bych je sám do sebe neinvestoval (smích).
A už jste odboural obavu z létání? Prý vám dřív vadilo.
Už jsem si zvykl. Když jsem byl menší, měl jsem s tím problém, teď už zvládám i turbulence v klidu. Vždyť létám pořád někam.
No právě. Tak co letět v létě s reprezentací na Euro? Věřil byste si?
Věřil je divné slovo. Byla by to čest. Kdybych tu šanci dostal, budu moc rád, ale už první sraz beru jako obrovskou zkušenost. Udělám všechno pro to, abych si za nároďák ještě zahrál, tak snad to klapne.