Pepovi „bez šance“je už osm
Příběh Marie Navrátilové z jižních Čech dokládá, že síla mateřského citu dokáže věci srovnatelné se zázrakem.
Když jí v porodnici sdělili, že její předčasně narozený syn stěží přežije, rozhodla se, že to nedopustí.
„Pepa přišel na svět těžce nezralý císařským řezem. Skoro se mi vešel do dlaně. Ještě v inkubátoru jsem s ním začala cvičit Vojtovou metodou,“popisuje drobná žena. Chlapce několikrát křísili a dlouho fungoval na přístrojích. Z nemocnice se dostal domů až v pěti měsících.
Pravda, tento příběh se opakuje. Předčasně narozených a nezralých dětí přichází na svět ročně tisíce. Jenže u Josefa lékaři matku rovnou připravovali na nejhorší. Přesto se černá prognóza nenaplnila. Chlapci je dnes osm let a vede téměř plnohodnotný život.
Stěhování na statek
Marie Navrátilová pochází z rozvětvené rodiny „světských“. Stejně jako generace jejích předků od jara do podzimu jezdívala po republice s atrakcemi. Narozením Josefa to skončilo. „Věděla jsem, že je mou povinností se o dítě postarat. Všichni včetně babiček odjeli a já zůstala na všechno sama,“vypráví Marie.
V sedmi měsících lékaři zjistili, že chlapec neslyší. „Hlavou mi běžely palčivé otázky. Jak bude kluk žít? Mám se učit znakovou řeč?“vzpomíná na další šok matka.
Dříve neprůbojnou ženu proměnilo mateřství v bojovnici. Když se chlapci neosvědčila sluchadla, podařilo se jí zařídit pro něj kochleární implantát – zařízení, které přímo stimuluje sluchový nerv. V Motole ho pacientovi nejdříve implantovali do jednoho ucha, a když mu byly tři roky, pojišťovna schválila implantát i pro druhé ucho.
Mezitím si Josefa „půjčovali“neurologové, fyzioterapeuti, logopedka... Matka s ním jezdila do lázní.
Aby měl lepší podmínky k životu, rodiče koupili statek na Třeboňsku a z bytu se tam přestěhovali.
„Když jsem viděla, jak Pepovi pomáhá hipoterapie, pořídili jsme mu poníka, postavili bazén a malé hřiště. Ani náš pan doktor Miloš Velemínský do něj nevkládal moc naděje. Tvrdil třeba, že bude mít pleny minimálně do osmi let. A žasl, když jsem k němu kluka dovedla ve třech letech bez nich. Přestože tehdy ještě ani pořádně nechodil,“chlubí se matka. Velkou oporu našla paní Navrátilová v manželovi.
S Pepou jí sice pomoci neuměl, ale dělá všechno pro to, aby rodinu finančně zajistil. Chlapec trpí dětskou mozkovou obrnou a také má těžkou formu ADHD. Psychiatr mu předepsal prášky na zklidnění, ale matka raději vsadila na řešení bez chemie. Našla odborníky, kteří ji proškolili v alternativních metodách, a výsledky se dostavily. Další obrat k lepšímu by prý mohl nastat v pubertě. Pomůcky a rehabilitaci platí rodiče ze svého, pokud nepřispěje zdravotní pojišťovna. Příspěvek na péči ukládají synovi na knížku. „O Pepíčkovy pokroky se zasloužila matka. Houževnatostí, pevnou vůlí a silou své naděje,“podotýká profesor Miloš Velemínský. Pepa nyní navštěvuje speciální školu pro sluchově postižené a paní Marie s ním jezdí na štace rodinné firmy jen o víkendech. V maringotce má chlapec cvičící koutek a další pomůcky. Matka s ním denně cvičí a učí se s ním.