Lidé se v horách někdy chovají amatérsky
Kvůli pandemii vzrostla návštěvnost našich hor. Mimořádnou sezonu ohledně zásahů očekáváme i v zimě, říká nový šéf horské služby v Česku.
Už jeho prastrýc zakládal v Krkonoších horskou službu a jeho strýc u ní sloužil. René Mašín má první vzpomínku na hory ze svých čtyř let, kdy jej rodiče vzali na přehradu Souš. Od té doby hory, a nejen Jizerské, neopustil. S kamarády zlézal pískovcové skály v Českém ráji, vydával se do Alp, následoval Pamír, Himálaj. A pak přihláška k horské službě v Jizerských horách, kterou si podal už v osmnácti. V jednadvaceti se stal jejím členem, o pár let později jejím náčelníkem. Na konci listopadu převzal vedení horské služby v Česku.
Co vás na nové pozici čeká?
Momentálně sedím na dvou židlích. Do funkce náčelníka a ředitele Horské služby ČR jsem byl jmenován 20. listopadu s okamžitou platností. Zároveň ale musím oblast předat svému nástupci. Takže zjednodušeně řečeno: v Praze přebírám, v Jizerkách předávám.
Dostanete se teď ještě do terénu?
Nechci, aby se ze mě stal pouhý úředník. Chtěl bych propojit záchranářskou práci s vizí, jak bychom měli fungovat do budoucna. Pracovní smlouva mi umožňuje sloužit, a to je dobře. Je nutné, abych se neodtrhl od reality. Musím zůstat v kontaktu s lidmi, kteří zachraňují, musím znát jejich potřeby. Taky chci zjistit, jestli není potřeba upravit nastavená pravidla. Takže budu klasicky rozepsán do služeb.
A sloužit budete zase v Jizerských horách? Je vůbec možné, aby záchranář sloužil někde, kde to dobře nezná?
Budu sloužit v Jizerských horách. Musím sloužit v oblasti, ve které jsem členem. A terén musíme znát tak dokonale, abychom byli schopni vyhodnotit, do jakého místa a kam se dostaneme s určitou technikou, jaká je pro zásah nejvhodnější. Abychom třeba obyčejným vozidlem, které jezdí dobře po cestách, nevjeli do terénu, který je pro něj neprůjezdný.
Náčelníkem horské služby v Jizerských horách jste byl dvacet let. Prošla nějakými zásadními změnami?
Určitě změnami prošla. Hlavně s ohledem na adrenalinové aktivity na horách, kterých stále přibývá. V minulosti byl velký rozdíl mezi letní a zimní sezonou. Léto nebývalo pro záchranáře tak náročné. V posledních letech nás ale rozvoj cykloturistiky i dalších adrenalinových aktivit donutil, abychom rozšířili tým profesionálních záchranářů. Dobrovolnou občanskou základnu bylo nutné proškolit tak, aby byli její členové na téměř stejné úrovni jako zaměstnanci. Projevil se i pokrok v technickém vybavení, v současnosti ho máme srovnatelné s tím, které se používá v alpských zemích. Také se potvrdil dlouhodobý trend, kdy se mění poměr ohnisek zásahů na sjezdovkách a ve volném terénu. Dříve to bylo 75 na 25, teď je to 50 na 50. Zásah v terénu je přitom personálně, technicky i časově náročnější.
Pomáhají vám v těchto případech IT technologie? Zvykli si už lidé na aplikaci Záchranka?
Moderní technologie nám v práci pomáhají hodně. Před aplikací Záchranka jsme měli svou vlastní, jednalo se o aplikaci Horská služba, která fungovala ve spolupráci s Českou pojišťovnou. Nechtěli jsme ale, aby si tyto dva systémy konkurovaly, a přivítali jsme propojení. Lidé se nemusí rozhodovat, co použít. Doporučujeme jim, aby aplikaci používali nejen na horách, ale aby byli pro složky Integrovaného záchranného systému čitelní všude.
Lidé na horách tedy už aplikace používají běžně?
Ano, zcela běžně. Nedávno „zatměl“v Jizerkách lyžař, neuměl popsat svoji polohu a náš první dotaz zněl, zda má staženou aplikaci Záchranka. Měl ji, použil ji a přes dispečink zdravotní záchranné služby nám přišla přesná poloha, kde se nachází. Hodně nám to usnadňuje práci. Na výjezd pak stačí omezenější skupina záchranářů.
Občas však mohou moderní technologie zradit. Třeba na navigaci v autě vždy spolehnutí není.
Je pravda, že na ně lidé hodně spoléhají. Třeba si stahují mapy do telefonu, což může být trochu zavádějící, protože v mrazu baterka mobilu tolik nevydrží a orientace je pak obtížná. Proto doporučujeme, když někdo chce jít někam na výlet, aby se podíval i do papírových map, naplánoval si trasu, věděl odkud a kam chce dojít. To, že má s sebou telefon s mapami, by měl brát jen jako bonus, ale nespoléhat na něj.
Setkáváte se někdy s vyloženým amatérismem lidí, kteří se vydávají do hor?
To se týká například běžkařů, kteří v zimě vyrazí v nočních hodinách, jak je teď zvykem, jen v lehkém oblečení, v němž se dá chodit někde na závodních tratích. A nedojde jim, že na horách jsou zcela jiné podmínky, které se také mohou měnit. To bych asi už hodnotil jako amatérismus.
Změnily se nějak typy úrazů?
Obecně se všechno zrychluje, nejen sporty na horách. Lidé vyhledávají adrenalinovější zábavu. Carvingové lyže umožnily pohybovat se po sjezdovkách daleko větší rychlostí a nárazy i srážky způsobují mnohem větší komplikace než v minulosti. Nehledě na to, co se stane, když dospělý lyžař srazí dítě. To pak spolupráce se záchrannou službou musí mít propracovaný systém na takové úrovni, abychom mohli poskytnout pomoc zraněnému co nejrychleji. V letní sezoně zase narůstá počet zásahů kvůli cyklistům. Úrazy na kole patří k těm nejvíce devastujícím. Zasažena často bývá hlava a páteř. Meziroční nárůst počtu těchto úrazů je o 19 procent, nejvyšší od doby, co se statistika sleduje. Souvisí hlavně s rozvojem trailů, singltreků (přírodní cesty pro kolo – pozn. red.) a downhill (sjezdové – pozn. red.) cyklistiky obecně.
Ovlivnila dění na horách i koronavirová pandemie? Obecně to vypadá, že do přírody vyráží daleko více lidí.
Ano, pandemie má veliký vliv na návštěvnost našich hor. Značně vzrostla. Je to tím, že se omezilo cestování do zahraničí. Mimořádnou sezonu ohledně zásahů tak očekáváme i v zimě. (Podle ministryně pro místní rozvoj Kláry Dostálové
vzrostl v létě počet zásahů o 10 procent – pozn. red.).
Dá se spočítat, aspoň orientačně, kolik za sebou už máte zásahů? Tisíce?
Nikdy jsem to nepočítal, ani se to nedá. Za ty desítky let nemám přesné číslo. Při některé službě ošetříte i tři čtyři úrazy, zvláště v zimě, někdy jen jeden. Ale úrazů stále přibývá, a to už několik let. Nárůst je každoroční, v letním i zimním období.
Byly někdy okamžiky, kdy jste si řekl, že už je toho moc?
Jsou dny, kdy se nezastavíme, kdy je úrazů skutečně hodně. Zvláště ty u dětí jsou pro záchranáře komplikovanější. Nicméně máme nastavený systém práce tak, aby se člověk mohl zrelaxovat a zase přijít do práce čerstvý. Musíme dělat vše pro to, abychom nevyhořeli. To je věc, která se na horské službě hodně řeší. Musíme si stále uvědomovat, že při naší práci nemáme jen ošklivé případy, ale pomáháme i lidem, kteří nejsou přímo v ohrožení života. Když někde zabloudí a my je dohledáme, tak to jsou ty plus body, které nás nabíjejí.
Chodí vám zachránění poděkovat osobně?
Setkáváme se s tím. Lidé se často vracejí na stanice, odkud pro ně záchranáři vyjeli. Ale musím říct, že i v tomto se doba proměnila. Dříve nám hodně nosili alkohol, teď jsme raději za dort. Záchranář musí mít velkou zodpovědnost. Takže dnes už raději dort než flašku.
Vy máte záchranářství v genech. Přemýšlel jste vůbec, že byste šel dělat něco jiného?
Jsem civilním povoláním stavbař, živil jsem se tím. Pohyboval jsem se ale v komunitě lidí, kterou zajímají hory, dělají horské sporty, a to mě přivedlo k horské službě. Je to zaměstnání, které jsem mohl spojit se svými zájmy.
Jste však také horolezec. Pořád ještě zlézáte hory?
Oženil jsem se, přišly dcery, a rodina si žádá čas, takže spíše už omezeně. Ale stále si rád zajedu do Českého ráje na pískovec, do Tater vylézt pěknou žulovou stěnu, do Francie na vápenec, a když je dobrá parta, tak si rád vyjedu do Himálaje na nějaký vyšší kopec.
Kde jste byl nejvýše?
Nejvýš jsem byl v roce 1996 na Mount Everestu, zhruba v 7 800 metrech.