„Ani válka lidi neizoluje tolik jako nyní covid“
Podle psycholožky Lenky Čadové lidé trpí kvůli covidu sociální izolací, někteří senioři to vzdávají a nechce se jim nadále žít. Pro psychickou stabilitu jsou důležité procházky i spánek.
I během válečných konfliktů se lidé mohli sházet, semknout a vzájemně se podporovat – největší hrozbou současné situace jsou podle psycholožky Lenky Čadové omezené sociální kontakty.
„Dochází ke stigmatizaci lidí, kteří jsou buď v karanténě, nebo onemocněli covidem. Často s nimi jejich kolegové ani nechtěli komunikovat, mnoho dalších kvůli tomu pak raději tajilo, že nemocí prošli,“říká psycholožka.
PRAHA Děti ve školách kreslily před Vánocemi přáníčka seniorům, je taková aktivita užitečná?
Je dobré, když se kdokoli snaží věnovat seniorům, a zrovna obrázky jsou jen jednou z mnoha možností. Podle toho, co slýchám v ordinaci, mnoho lidí hovoří o tom, jak staří lidé trpí nedostatkem kontaktu s ostatními, a musím říci, že to je něco na hranici zdravého etického uvažování. Mám mnoho klientů, kteří mávají do oken na umírající příbuzné v nemocnici. Nejen pro ty, kteří jsou v konečné fázi života, ale i pro jejich blízké, kteří nemůžou nic udělat pro své rodiče nebo prarodiče, je to svízelná situace. Mnohdy jsou odkázaní jen na telefon. Toto nemá obdoby. S těmi lidmi je těžké mluvit o tom, že by to měli chápat. Oni mají před sebou poslední týdny života.
Zařízení pro seniory se ale snaží při respektování platných pravidel kontakt seniorů s příbuznými umožnit...
Jedna věc jsou nějaké oficiální informace, realita bývá odlišná. A lidem nad osmdesát nebo devadesát let je jedno, na co zemřou – jestli na covid, nebo na jejich primární onemocnění. Oni chtějí kontakt a být s blízkými a chtějí, aby se jich v posledních okamžicích jejich života někdo dotknul. S klienty řešíme i zanedbání péče v první vlně epidemie – například jeden tatínek nepřežil, protože neměl včasnou péči. Zdravotní zařízení za to nemohla, ale ten člověk v šedesáti letech tu situaci vzdal a už nechtěl žít.
Myslíte si, že zmíněné vánoční přáníčko od školáků může někomu vrátit chuť do života?
Je to podpora a minimální věc, kterou může někdo udělat, ale samozřejmě, ve vší úctě k dětem, když k vám nemohou ti nejbližší – k seniorům nepřijdou jejich vlastní vnoučata – nevidí je vyrůstat, protože v některých případech se s nimi neviděli už tři čtvrtě roku... Vím o případu, kdy pětadevadesátiletá babička zemřela žalem, prostě v rehabilitačním ústavu řekla, že už nechce žít. Starší lidé jsou méně adaptabilní a měnící se situace, podmínky – to moc dobře nejde dohromady s flexibilitou organismu. Když v ordinaci slyším a vidím plakat jejich příbuzné, tak je to něco, co vaším srdcem pohne. Jsou samozřejmě možnosti mluvit po telefonu nebo přes Skype. To ale osobní komunikaci nemůže nahradit. Jde o to, aby i starší lidé mohli nějakým způsobem sdílet své bolesti. V tom také vidím velký deficit.
Máte ve vaší psychologické praxi také klienty, kteří už prodělali covid?
Ano, navíc v druhé vlně epidemie psychologové nemohli chodit do práce. Mám klienty z nedávné doby, kteří žijí v Praze, osmdesát procent z nich buď bylo v karanténě, nebo už covidem prošli. Mnoho z nich má přitom nějaké negativní zkušenosti – například spolupracovníci, kteří ještě s covidem neměli zkušenosti, s nimi vůbec ani nechtěli komunikovat. Dochází ke stigmatizaci. Hodně lidí proto raději tajilo, že nemocí prošli.
Ve vašem pracovním životě se ale setkáváte spíše s těmi, kteří už řeší nějaké problémy. Není
Tiché srdce
proto ten váš pohled na společnost trochu zkreslený?
Úmrtí na covid jsme už měli i v rodině, ale primárním důvodem byla polymorbidita, také máme problémy s dědečkem, který je v domově důchodců a nemohli jsme jej navštívit na Štědrý den. Ta opatření, která to neumožní, jsou logická – musíte mít negativní test na covid. Počet lidí, kteří do toho zařízení mohou na návštěvu přijít, je také omezený. Pro staříky, kteří už třeba trpí trochu demencí, je tato situace opravdu náročná, jednoduše to nechápou. Ke mně navíc lidé spíše chodí kvůli seberozvoji. Na depresivní pacienty zaměřená nejsem, i když se jim nevyhýbám. Někteří už depresemi nebo syndromem vyhoření prošli. Moje kolegyně, která vede rodičovskou linku bezpečí, mi ale řekla, že nyní měli méně klientů, než na jaře.
Ta situace už není zcela nová, zvykli jsme si...
To ano. To kolegyně tak komentuje, lidé se s covidem částečně naučili žít.
A pro koho je podle vás ta covidová situace nejhorší?
To se takto jednoznačně teď nedá říct. Stresová odezva nejprve určitou dobu dobíhá. Když někdo prožije určitou náročnou situaci, tak devět měsíců od ní je tělo po té hormonální stránce vybaveno prostředky, které zajišťují zdraví a psychickou pohodu. Když to řeknu laicky, tak lidé to utrpení zpracují. Potom následuje určitá trajektorie, hormony začnou klesat a lidé si postupně tíži té situace začnou uvědomovat. Po dobu devíti měsíců si nejdřív plně neuvědomujeme, co se děje. Když se pak realita začne objevovat, všichni začnou pociťovat dopad té situace.
Vzhledem k tomu, že jarní vlna epidemie vypukla v březnu, devět měsíců už uplynulo…
Od kolegů psychiatrů slýchávám poměrně dramatické příběhy, nástup je spíše postupný, než přesně po devíti měsících. Opravdu dlouhodobě stresováni jsou ale lidé spíše během válečných konfliktů. Problémy mají například vojáci po misi. Jenže i ve válce se lidé mohli scházet, vzájemně se podpořit a semknout se. Naopak izolace lidí je jeden ze zaručených způsobů, jak lidi týrat.
Jenže ta situace se u každého může projevit jinak...
Existuje hierarchický žebříček, jestli někomu selhalo podnikání nebo odešel někdo blízký. Záleží na tom, co se komu stalo. Úmrtí blízkého je samozřejmě velmi traumatizující a tuto situaci hodnotíme jako nejtěžší jedním stem bodů. Pak následují další stresové situace jako rozvod, různé konflikty nebo ztráta zaměstnání – ta má také vysoké bodové ohodnocení. A když se těchto situací nakupí více najednou – odejde někdo z blízkých, k tomu nemáme jisté zaměstnání, nebo když o ně dokonce přijdeme, lidé jsou pak vystaveni silně traumatizujícím situacím. Kromě psychických problémů to může posléze vést i ke zdravotním problémům. Laik může říct, že se mu vůbec nemusí nic dít, tak to ale v žádném případě nemusí být. Co se děje v psychice, má vliv na to, co se děje v těle a obráceně. Zapomínáme i na to, že tím, že člověk je sociální bytost, stresem může být i to, že složitou situaci zažívá někdo ze známých nebo kolegů. Pokud někdo ztratí práci a někdo ještě prohlásí, že to je kvůli tomu, že svou práci dělal špatně, tak to určitě také není v pořádku.
Je podle vás současná situace stejná pro Pražany i mimopražské?
Lidé na venkově mají více pohybu, někdy se starají o hospodářství, mají psy, které venčí, nebo alespoň chodí kolem domu. Když má naopak někdo home office či distanční výuku v panelákovém bytě, tak toho opravdu moc nenachodí. Na vesnici tu situaci lidé mohou snášet lépe. Nemůže to platit generálně, ale obecně vnímám, že lidé z vesnic vše zvládají lépe.
Jak by se měli lidé žijící v paneláku nebo kdekoliv jinde vyrovnávat s těžkou situací, například ztrátou někoho blízkého?
Důležité je nevypadnout z nějakých pravidel, řádu. A to se samozřejmě netýká jen lidí z paneláku, jde o práci, odpočinek i procházky a vše, co člověku umožňuje psychickou a fyzickou stabilitu. Když ztratíme někoho blízkého, tak je důležité o tom hovořit, plakat. Bolest a trápení si v překlenující době potřebujeme prožít. Když někdo nespí a je depresivní, tak je určitě lepší vyhledat odbornou pomoc. Jakmile se lidé izolují a nemají v životě řád, tak není o co se opřít a těžko zvládáme i méně traumatizující situace. Náš mozek je nastaven tak, že má rád řád a pravidla.
Teď už před sebou máme světlo na konci tunelu v podobě vakcíny, i to by pro řadu z nás mohlo znamenat možnost zlepšení psychického stavu…
Určitě by to tak mohlo být, jako psycholog bych ale chtěla podotknout, že lidé potřebují některé věci vysvětlovat. Vysvětlení znamená vnášet do problematiky světlo. Sice máme vidinu vakcíny, ale toho vysvětlování podle mě stále není dost. Lidé potřebují vědět, že to, co děláme, je smysluplné. Národ by neměl být stavěn do pozice, kdy mu někdo říká, že mu někdo něco přísnou dikcí nařizuje.