Připadáme si jako pacient na kapačkách
Dirigent Václav Luks bojuje o přežití svého souboru Collegium 1704. Ten už roky reprezentuje Česko v nejvyšší světové lize interpretace barokní hudby.
Za patnáct let své existence ansámbl Collegium 1704 dosáhl na spoustu prestižních ocenění i angažmá od prestižních pořadatelů, včetně například Salcburského festivalu. I doma má své stálé publikum a donedávna měl i vyprodané sály. U zrodu souboru stál a dodnes ho vede dirigent Václav Luks, který byl ovšem loni, kdy navíc slavil vlastní padesátiny, postaven před naprosto nečekaný úkol: udržet v koronakrizi soubor při životě.
Co v těchto dnech děláte, když nemůžete koncertovat?
Paradoxně jsme zavaleni prací. Zavřené koncertní síně nás přesunuly do virtuálního světa a během podzimu jsme natočili řadu hudebních videí, která bychom chtěli od začátku února zveřejňovat na internetové platformě Universo 1704. Je ovšem jasné, že živé umění nemůže zůstat uzamčené ve virtuálním světě. Protiepidemický systém PES uzavřel kulturu jako celek v posloupnosti rozvolňování opatření do druhého stupně až například za stravovací služby a restaurace. Snažíme se přesvědčit vládu, že určitá část živé kultury může fungovat i za přísných hygienických opatření a že řada pořadatelů je schopna zajistit na svých akcích podstatně bezpečnější prostředí, než jsou supermarkety, restaurace nebo výrobní provozy.
Jakými argumenty by se dalo podpořit ohleduplnější zacházení s kulturou v koronakrizi?
Salcburský letní festival například loni navštívilo i v redukované podobě přes 80 000 diváků a nebyl zaznamenán jediný případ přenosu covidu. Samozřejmě tato hygienická opatření byla mimořádně nákladná a lze namítnout, že ne každý pořadatel si je může dovolit. Ale nevyplatí se investovat právě do těchto opatření spíš než do různých kompenzačních programů?
Před časem prošel médii příběh vaší houslistky, která začala dělat pokladní v supermarketu. Co jste tomu říkal? Byl to ojedinělý případ?
Hudebníci účinkující v našem ansámblu pracují jako OSVČ na umělecké smlouvy a pozastavení činnosti na ně tedy dolehlo plnou vahou. Příběh houslistky Simony rozhodně ojedinělý není a já obdivuji všechny kolegy, kteří se dokázali výzvě covidové doby postavit čelem a neváhali hledat uplatnění i v jiných oborech. Mnohdy jim nešlo pouze o zajištění náhradního zdroje příjmu, ale také o pocit vlastní užitečnosti. A tak máme v řadách umělců pečovatelky v domech pro seniory nebo v nemocnicích a v mnoha dalších oborech. Těmto lidem opravdu nikdo nemůže vyčítat, že jsou to rozmazlené primadony s rukou nastavenou na podporu.
Váš soubor není zřizován státem ani městem, jak tedy přežíváte?
Za normálních okolností odehrajeme 70 až 80 koncertů za rok. Letos to bylo 19 koncertů a meziroční propad tak představuje asi 85 procent. Aktuálně nám významně pomohly záchranné balíčky ministerstva kultury a díky dlouhodobé spolupráci s německými partnery na projektu Hudební most Praha–Drážďany také podpůrný grant Česko-německého fondu budoucnosti. Je třeba ale zmínit, že záchranný program ministerstva průmyslu a obchodu COVID – Kultura 2 padl na úrodnou půdu pouze v oblasti podpory velké části jednotlivců, ale u organizací se přinejmenším v klasické hudbě zcela minul účinkem. Parametry tohoto programu totiž ignorují specifika převážné části uměleckých oborů.
Jak dlouho jste schopni tohle vydržet?
Už stávající pomoc, jakkoli jsme za ni nesmírně vděčni, je vlastně pomoc pacientovi na kapačkách, je to umělý stav, a donekonečna stát samozřejmě peníze mít nebude. Ministerstvo kultury sice oznámilo, že poskytne o něco více prostředků, ale současně podpoří i obory, na které se předtím nedostalo, takže bude mnohem více zájemců.
Co současná krize vypověděla o způsobu financování ansámblů, jako je ten váš?
To je velice důležitý bod, na který jsme se snažili dlouho upozorňovat, ale dokud to nebylo tak palčivé, tak se tím nikdo nezabýval. Na jednu stranu jsou u nás příspěvkové organizace, které na naše poměry spolykají obrovské množství peněz, a na druhou stranu je tu několik subjektů, které si vydobyly významné mezinárodní postavení. Ať už jsme to my, PKF – Prague Philharmonia, nebo třeba Český filharmonický sbor Brno, to jsou tělesa, která vyrostla na zelené louce, ale jsou živena granty na konkrétní projekty. A v okamžiku, kdy projekty nejsou, respektive nejste schopni je realizovat, tak zjistíte, že jste odkázáni čistě na nějaké balíčky nebo na nějakou záchranu první pomoci, protože neexistuje kontinuální podpora, která by nám umožnila strukturálně fungovat na profesionální bázi.
V zahraničí je to lepší, nebo horší?
Mohu mluvit za oblast staré hudby, kterou znám nejlépe. V Německu mají soubory silnou podporu, která nevychází od státu, nýbrž od jednotlivých spolkových zemí. Ve Francii všechny významné ansámbly mají rezidence v některém regionu, třeba Les Arts Florissant v Caen v Normandii, Les Musiciens de Louvre – ač mají v názvu Louvre – v Grenoblu, a zde dostávají stabilní podporu, která jde na zajištění institucionálního zázemí. Pak jsou ovšem země jako Anglie nebo Itálie, kde je situace oproti nám dokonce ještě horší, protože muzikanti nedostali vůbec nic, speciálně Anglie je v tomto směru tvrdá, protože vše tam jde přes soukromou podporu. Slyšel jsem, že i velká jména tamní staré hudby třeba rozvážejí potraviny...
Jak by to tedy u nás mělo lépe fungovat?
Granty jsou dobrá věc, ale my k nim musíme dodat třeba 60 až 80 procent z vlastních zdrojů. Něco jiného je, když vám někdo dá určitý objem peněz, řekne, naložte s nimi, jak chcete, pouze nám pak musíte své hospodaření vykázat. V tom případě máte na administrativu, na pronájmy a tak dále. Vždyť abychom mohli třeba pražskému publiku v Rudolfinu, kde jsou přirozeně drahé pronájmy, nabídnout stejně kvalitní projekty jako divákům v zahraničí, tak si na ně musíme v cizině vydělat. Takže jsme vlastně sami sobě sponzorem.
Ekonomická síla kultury je u nás v porovnání třeba s Německem stále podceňovaná.
V Německu pracují ve sféře kultury a kreativního průmyslu téměř dva miliony lidí a toto průmyslové odvětví se řadí svým výkonem hrubé přidané hodnoty s více než 100 miliardami eur a obratem 174 miliard eur (v roce 2019) na úroveň strojírenského průmyslu a před průmysl chemický, finanční služby nebo distributory energií. Setkávám se často s obecně rozšířenou představou, že umění je zájmem úzké skupinky lidí, který je dotovaný ze společné kapsy. Opak je pravda. Příjmy z kultury dalece převyšují objemy peněz do ní vložené formou dotací. Jen Praha vygeneruje v kreativním průmyslu zhruba 38 miliard HPH (hrubá přidaná hodnota) ročně. V celostátním srovnání převyšuje HDP kreativního průmyslu dvakrát HDP zemědělství, lesnictví a rybářství. V naší zemi jsme se skutečně ještě nenaučili využít ekonomický potenciál kultury, jako je tomu například v Rakousku nebo Německu. Ani pro lidi, kteří zrovna neholdují Bachovi nebo Beethovenovi, by však toto téma nemělo být tématem okrajovým.
Přejděme k příjemnějším věcem. Salcburský festival už chystá další ročník. Pokud se uskuteční, vrátíte se na něj?
Příští rok jsme měli v Salcburku provést oratorium Abrahám a Izák od Josefa Myslivečka, ale protože dramaturgie se všelijak měnila a přesunovala, tak bychom tento projekt měli uvést až roku 2022. Je to trochu škoda, protože to mohl být jakýsi prolog ke světové premiéře filmu o Myslivečkovi Il Boemo, která má být na podzim 2021.
Na přípravě tohoto filmu se podílíte jako hudební poradce. Co taková práce obnáší?
Režisér Petr Václav je též autorem scénáře a Myslivečkův život má precizně nastudovaný. Měl tedy poměrně jasnou představu, jaká hudba a ve které části filmu má zaznít. Mým úkolem bylo hudbu částečně vybrat, nastudovat a dohlížet na obsahovou i formální věrohodnost hudebních scén. To byla pro mě zcela nová a zajímavá zkušenost. Unikátní na filmu je, že veškeré operní scény jsme točili s živě hrajícím orchestrem a živě zpívajícími pěvci, nikoliv tedy za pomoci předtočeného playbacku, jak je to běžné u hudebních filmů. To samozřejmě celé natáčení komplikuje a prodražuje. Výsledkem ale bude, jak věřím, autentický divácký zážitek. Chceme diváka zkrátka vtáhnout třeba do neapolského divadla San Carlo, kde právě „Il Boemo“slaví jeden ze svých operních triumfů.
Vzpomínám na nevoli, kterou kdysi u některých muzikologů vyvolal Miloš Forman tím, jak pojal osobu Mozarta v Amadeovi. Korigujete filmařům mylné představy?
S režisérem Petrem Václavem na filmu spolupracuji řadu let a neřekl bych, že bojuji s nějakými omyly. Naše spolupráce se nesla ve znamení jakéhosi dlouhého permanentního rozhovoru na téma nejen Myslivečkovy hudby, ale i dobových reálií, vývoje společnosti a velmi intenzivně také na téma dezinterpretace historie, vyrovnávání se s historickými klišé a tendenčním výkladem dějin i interpretace umění.
Považujete za takové klišé i pobělohorskou „dobu temna“?
Je velmi ošemetné vykládat dějiny z perspektivy naší doby a zcela absurdní je považovat za historicky relevantní politicky motivovanou tvorbu literátů 19. století. Náboženská tolerance byla v 17. století pojem neznámý – stejně jako reformaci potíraly státy Katolické ligy, tak jinověrce nekompromisně pronásledovaly i státy Protestantské unie. A jak by asi vypadaly dějiny Evropy, pokud by se vyplnilo přání Komenského a „švédský lev“by zardousil „habsburskou hydru“? Těžko by mocná osmanská říše narazila v druhé polovině 17. století v rozdrobené střední Evropě na sílu, která by jí dokázala čelit...
Praha ovšem nebyla kulturní metropolí jako Vídeň či Drážďany.
Jistě, císařský dvůr sídlil ve Vídni, přesto je výčet jmen představitelů uměleckých oborů, kteří působili na našem území, impozantní. A v rozporu s jiráskovskou stylizací to byli jezuité, kteří se významně zasloužili o uchování a kultivaci českého jazyka. Zásadní význam pak měli pro výchovu několika generací českých hudebníků, kteří v 17. a 18. století zaplavili Evropu. Poměry v Českém království skýtaly poměrně skromné možnosti pro rozvoj významnější hudební kariéry. Jezuité poskytovali svým žákům nejen vynikající vzdělání, ale díky své mezinárodní působnosti jim často ulehčili i rozjezd. Mezi takové hudebníky patřili Jan Dismas Zelenka, František Ignác Tůma, bratři Bendové, Jan Václav Stamic a řada dalších.
Takže jako hudebník vidíte spíš dobu světla?
Když si uvědomíme, v jakém stavu byly české země na konci třicetileté války a jak kulturně rozkvetly na přelomu 17. a 18. století, dá se spíše než o temnu hovořit o zázraku.
Václav Luks studoval na Konzervatoři Plzeň a na pražské AMU lesní roh a cembalo. Vzdělání završil specializovaným studiem staré hudby na Schole Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku. Po návratu transformoval již od konzervatorních studií existující komorní soubor Collegium 1704 v barokní orchestr a založil i sbor Collegium Vocale 1704. Poprvé je představil na Pražském jaru 2005. Oba soubory se postupně vypracovaly mezi světovou elitu a svou koncertní i nahrávací činností přispívají mimo jiné k renesanci zájmu o dílo J. D. Zelenky a Josefa Myslivečka. Jejich nahrávky obržely řadu prestižních ocenění. Soubor se podílí i na produkcích barokních oper, spolupracoval například s režiséry Davidem Radokem, Ursel Herrmannovou či Ondřejem Havelkou.