Čapek se mýlil, ptáci jsou krvelačné bestie

Bohumila Špačka, editora MF DNES

Tento týden přituhne. Měli bychom myslet na ptáčky zpěváčky a zpříjemnit jim jejich maličké životy nějakým tím zobáním na krmítku.

Jen je potřeba nemít o té havěti přehnané iluze.

Fejetony a sloupky o ptácích jsou v novinách klasický žánr. Něco jako je v poezii sonet. Ptáci jsou na rozdíl třeba od krys dost nápadní, takže skoro každý sloupkař o nich dříve či později napíše (a pro někoho, kdo má příjmení jako já, je to přímo povinnost).

V této klasice vynikal například kolega Karel Čapek, který napsal nejeden text o tom, jaká roztomilá čeládka ti ptáci jsou. Jak je kos drzý a vrabec plebejský. A vůbec mu ti ptáci byli metaforou lidské společnosti.

Zrovna v tomhle se ovšem s Karlem neshodneme. Ptáci jako metafora uspořádání společnosti sloužit v žádném případě nemají. Hned si ukážeme proč.

Při sledování ptáků na krmítku by člověk snadno podlehl dojmu, že jsou to takoví hraví čiperové, kteří se celý den hlavně baví. Omyl. Boj o život je krutý i v bezprostředním okolí vašeho domu a ptáci nejsou o nic skrupulóznější než Tyrannosaurus rex, jen jsou o něco menší.

Mám z toho několik menších traumat, a když je teď tady budu sdílet, určitě mi bude líp.

Loni v červnu jsem si se synkem zašel do parku, projít se a začutat si s míčem. Na míč nedošlo. Dělo se tam něco divného.

Na plácku něco zoufale, žalostně kvílelo. Zdálky nebylo vidět, co to je, ale zblízka to zaujalo holuby. Stáli v kruhu a pomalu, pomaličku popocházeli dopředu. Kruh se zužoval a zužoval k tomu kvílejícímu něčemu. Nedalo mi to a šel jsem blíž. To malé a zoufalé byl rorýs.

Holubi mě ignorovali. Cítili krev. Ještě minutu a rorýse by zlikvidovali.

Rorýs nevypadal dobře, byl buď nemocný, nebo do něčeho narazil, zjevně dodělával. Člověk by měl přírodním dějům nechat volný průběh, ale to je těžké, zvlášť když máte s sebou dítě.

Rozehnal jsem holuby, rorýse vzal opatrně na klacík (co kdyby měl chřipku), dal jsem ho na větev. Už sotva mžoural, ale mohl jsem aspoň před synkem předstírat, že se „ptáček určitě uzdraví“.

O pár týdnů později krutě skončil náš oblíbený kos, který nás každé ráno budil pod oknem. Najednou strašný hluk, krákání a kvičení. A ticho. Na trávníku jen pár kosích peříček, na zídce straky s krvavými zobáky.

Nejhorší na tom bylo, že celý zbytek léta kosice den co den přilétala na místo vraždy a svého kosa hledala, pískala, vábila, ovšemže nenašla. To rvalo srdce.

Tyhle stračí a holubí způsoby bych s poměry v naší společnosti srovnával jen nerad. Zrovna tak by byla docela komplikace, kdyby lidské národy mizely či se přemnožovaly takovou rychlostí jako ptačí druhy.

Třeba právě ty zmíněné straky. Za mého dětství to byl neznámý pták, který se vyskytoval výhradně v pohádkách. Během pár desítek let se rozmnožil tak, že nám každou chvíli nějaký chcípne ve světlíku.

Krkavci totéž. Těch bylo kdysi jen sedmero. Teď jsou běžní. Nebo vrabci. Ve městech jich bývala hejna. Pak zmizeli. Asi dvacet let ani vrabec. A všimli jste si? Teď jich zase začíná být docela dost.

Abychom se dověděli, kolik a jakých ptáků kolem nás vlastně je, uspořádali ornitologové o uplynulém víkendu národní sčítání ptactva. To je dost populární akce, účastnilo se jí patnáct tisíc lidí. Všichni koukali na krmítka a sčítali. Letos i naše rodina.

Ptáci nejenže umějí být krutí a krvelační, jsou to navíc mrchy nevděčné.

Kolik myslíte, že nám na krmítko těch potvor přiletělo?

Správně. Ani jedna.