Chránit živé, nebo památky?

Na schůzce, o kterou ministr kultury Lubomír Zaorálek požádal prezidenta Miloše Zemana, se probíral dopad koronakrize na kulturní sféru.

Tedy nic nečekaného a nic senzačního, žádné bouchání do stolu ani třískání dveřmi. Přesto se tam zrodila jedna zajímavá názorová polemika, nad níž se těžko rozhoduje, kdo má více pravdy.

Jestli Zaorálek, jenž chce podporu svého resortu napřít zejména na oblast takzvaného živého umění, kterou pandemie takřka zmrazila, nebo Zeman razící názor, že si ochranu resortu zaslouží především chátrající a bezbranné památky.

Oba mají po ruce pádné argumenty. Zaorálek hájí tisíce lidí odstavených dlouhodobě od obživy, přičemž jimi nemyslí jenom vrcholek ledovce, tedy prvoligové herecké hvězdy, které se vynucenou divadelní pauzou protlučou třeba za pomoci reklam, nýbrž bezejmenné hráče regionálních orchestrů, zaměstnance malých galerií, zvukaře či osvětlovače koncertních hal, uvaděčky, šatnářky, nápovědy.

Je to celá neviditelná armáda, z níž běžný smrtelník zná pouze pár seriálových tváří, nad nimiž s nelibostí odfrkuje, že si snad na rozdíl od něj stihly na horší časy nastřádat dost.

Ale i na Zemanově straně stojí věcné důvody. Takový „živý umělec“, nemůže-li například křepčit po muzikálovém jevišti, najde jistě dočasnou práci mezi pomocným zdravotnickým personálem nebo u pokladny supermarketu; ostatně mnozí to také již udělali.

Naproti tomu neživá památka, dejme tomu chátrající vyšehradské nádraží, které prý prezidentovi leží hodně na srdci, se nemůže přihlásit na brigádu. Nemůže ani hlasitě burcovat či fňukat, sepisovat petice, stížnosti a otevřené dopisy vládě, dokonce ani kdyby jí mocní nějakou tu cihlu navíc přiklepli, nedokáže jim veřejně poděkovat za laskavou přízeň – ovšem ani vynadat, že dali málo. Památka může jediné: tiše se rozpadat a doufat, že až se proočkují živí umělci, zbude symbolická injekce i na ni.

Ve světě budovatelských pohádek by se momentálně nezaměstnaní lidé „od kultury“vydali hromadně s písní a s maltou spravovat právě opomíjené ruiny. Tedy pokud by pandemie trvala dostatečně dlouho na to, aby se stihla vyřídit veškerá památkářská i stavební povolení. Zaorálkův vlk by se najedl, Zemanova koza zůstala celá a jindy kritizovaný stát by se dočkal celonárodního blahořečení.

Jenže realita vypadá jinak a navíc se zdá, že volbou mezi živým uměním a kulturními památkami se zaobírají pouze dva zmínění politici. Zbytek společnosti se dožaduje docela jiných priorit. Mělo by covidovou smršť přežít více hospod, nebo více lyžařských vleků? Přece nebudeme šlapat sami do kopce jako za časů průkopníka dřevěných prkýnek hraběte Harracha a přece bez pospolitého posezení u grogu se zima přežít nedá.

Mezitím už loni na podzim z vyšehradského nádraží spadla římsa; naštěstí nikomu na hlavu, i když by to byl možná nejúčinnější způsob, jak příslušné mozky rázně probudit.

Na druhé straně se kolem osudu památek zpravidla vlečou soudy, prohlídky, znalecké posudky, odvolání a zase soudy, což se za koronaviru ještě více protahuje. Zatímco pár tisícovek na holé živobytí sboristovy rodiny dorazí přece jen o chlup rychleji.

Konečný verdikt případu Zeman versus Zaorálek to sice nepřinese, ale v okolním marasmu nátlakových akcí musí být člověk rád, že alespoň dva lidé přemýšlejí o něčem podstatnějším, než jsou války o kelímek kávy bez sáčku či psí salony krásy.