Můj život s Ester
Není úplně málo komplikovaná, říká kouč o Ester Ledecké.
Je to už pět let, co od svého bratra Ondřeje přesedlal jako trenér k Ester Ledecké. Dovedl ji k olympijskému zlatu v Pchjongčchangu i dvěma triumfům v závodech Světového poháru. S českou superhvězdou tráví Tomáš Bank většinu roku.
Jak se žije v bublině s Ester Ledeckou? Je to hodně náročné?
Ani ne. My jsme v pohodě, pobýváme sice v hotelech, které jsou zavřené, neposkytují žádné služby, ale žijeme si dobře. Je to sice izolace, ale taková... knížecí. Dost pohodlná izolace.
Ponorka nehrozí?
Kdepak. My jsme docela velký tým. Je nás v něm dohromady asi osm, když teď s námi jezdí i Janek se Zuzanou (rodiče Ester). Jsme v pohodě.
Jak vypadá klasický tréninkový den české šampionky?
Jak kdy a jak kde. Zrovna teď ve Svatém Antonu jsme vstávali hodně brzo. V šest už byla snídaně a v devět hodin, když se otevíraly lanovky pro veřejnost, jsme měli po tréninku. Ester si pak mezi veřejností dala dvě tři jízdy a hotovo.
Odpoledne netrénujete?
V tomhle období už ne. Vždycky jsme po tréninku ještě seděli v hospodě...
... počkat, nejsou zavřené?
Jsou. Ale šéf Red Bullu tam má známého, tak nás tam pustili. Hodinku a půl jsme seděli, dali jsme si kafe, jídlo, trochu jsme rozebrali trénink, než jsme se vydali na hotel. Někdo si pak dal šlofíka, já ne, protože chystám rozbor videa, a když skončí jízdy veřejnosti, jdeme stavět branky zase na další den. Pak si třeba ještě sedneme do té zavřené hospody a s Ester rozebíráme video.
Stalo se někdy, že by se jí na trénink nechtělo?
Jí se třeba nechce vstávat, to se stane. Ale Ester chce vždycky trénovat. Pokud už vstane, nic ji nebolí nebo není unavená, vždycky trénuje a chce na svahu zůstat dýl, než že by řekla, že už nemůže. To se skoro nestává.
Má problém vstát? Přitom chodí do postele docela brzy, ne?
Jo, je to velký spáč. Chodí spát brzo, ale když může, spí klidně do deseti.
Co Ester a strava? Měli by z ní dietologové radost, nebo má v určitém jídle slabinu?
Jí víceméně všechno. Je to holka, takže před dvěma roky se mi zdálo, že jedla málo příloh. Měla taky období, kdy se snažila vyhýbat lepku, pak se mi zase zdálo, že se snažila hubnout. Ale brzy se na to vykašlala a začala jíst zase normálně.
Kolik času věnujete regeneraci?
Záleží kdy. V přípravném období tréninky trvají dlouho, zato teď už je to jen hodinový trénink a regenerace
Kalkulovaný risk je po zbytek času. Takže momentálně je ta regenerační složka podstatně delší než trénink.
U čeho nejlépe zrelaxuje?
Kouká hodně na seriály. Společnost moc nevyhledává, má ji při trénincích, při regeneračních procedurách s fyzioterapeutem, pak si vystačí i sama.
Současná doba přináší řadu omezení. Jak se ji snažíte chránit, aby se jí nemoci vyhýbaly?
Vyhýbáme se místům, kde je hodně lidí, což je občas těžké. Třeba ve Svatém Mořici nám pořadatel dal hotel, kde bylo ve stejné místnosti 40 lidí na snídani. Tam jsme si trochu zaprotestovali, protože kdybychom kvůli tomu byli pozitivní, tak nás nepustí na další závody.
Jinak ubytování funguje?
Zatím jsme byli akorát ve Francii a v Rakousku, a tam to bylo dokonalé. Udělali to tak, abychom nikoho nepotkali.
Takže hotely vám přiděluje pořadatel?
Ano, hotely jsou totiž zavřené, otevřou je jen pro nás. Třeba ve Val d’Isere jsme bydleli my, Nový Zéland – což jsou čtyři lidi – a tým Mezinárodní lyžařské federace, to je šest lidí. Plus doktoři, kteří patří k závodu.
Tohle všechno asi nenahrává úplně velkému stýkání se s rodinou, že?
No, letos se vídáme málo. Jednak více trénujeme, jednak je to třeba jednou za dva týdny. Hranice jsou zatím otevřené, takže můžu jezdit domů. Akorát to vánoční období se nepovedlo.
Jak to?
Manželka měla přes Vánoce covid a předtím ho měl zase syn, takže jsem nebyl doma ani na Vánoce, ani předtím. Ale tak to prostě je.
Máte na cestách čas i na sebe? Nebo je to jen trénink, rozebírání jízd, video, spánek?
Moc času není. Pokud máme prostor na relax, tak je to po večeři, kdy jde Ester spát. Prodloužíme si to, dáme si víno, pivo. Můžeme chvilku posedět, ale teď nás z těch hospod stejně vyhazují, protože musí v osm zavřít. Záleží, kde jsme, v Rakousku nás třeba obsluhovali do devíti nebo deseti, ale jinde nás vykopnou.
Ne každý sportovec má rád videorozbory. Co Ester Ledecká?
Baví ji, protože se díky nim může zlepšovat. Nikdy se nestalo, že by neměla chuť se na nějakou jízdu podívat, je do toho hodně zapálená.
Jak moc se změnila její pozice od olympiády? Všímají si jí víc Rakušanky? Mají větší respekt?
Ty ji znají velmi dobře, protože od té doby, co jsem u Ester začal pracovat, trénujeme s Rakušankami a v 90 procentech tréninků je poráží. Už dlouho vědí, že je velmi rychlá. Myslím, že teď už je to stejné, po olympiádě je v povědomí tak na výši, že velké změny nenastaly.
Přesto, letos pro ni třeba Red Bull poslal vrtulník, aby se mohla ze snowboardu co nejrychleji přesunout na lyže.
To je pravda, zároveň tím na ni zvyšují tlak. Red Bull jí věří, ale ten se nespokojí s pátými šestými místy, oni chtějí stupně vítězů. To jí sice neřeknou, ale je to z toho cítit, když pro vás pošlou helikoptéru.
V jiných sportech se stává, že spolu některé týmy nechtějí trénovat, aby tím nepomáhaly konkurentům. Třeba čeští bobisté, kteří se v poslední sezonách dost zlepšili, už mají větší problém dostat se na německé dráhy. V lyžování nic podobného není?
Trochu to cítíme. Přes Vánoce jsme chtěli trénovat ve Svatém Antonu, protože jsme věděli, že tam jedou Rakušani, ale nepovedlo se nám to domluvit. Nechal jsem to na Franzovi (Gamperovi, druhém trenérovi) a Robertovi (Trenkwalderovi) z Red Bullu, kterým prý řekli, že nás tam nechtějí pustit, protože je Ester moc dobrá.
Jak těžké je pracovat s Ester Ledeckou po psychické stránce?
Není úplně, jak to říct... Není úplně málo komplikovaná. (smích) Někdy je to těžké, ale to je tím, že je výjimečná sportovkyně a všechny výjimečné sportovkyně mají svoje. Jsou výjimečné proto, že k věcem přistupují originálním způsobem, což my normální lidi máme občas problém pochopit. Každý den je nějaké překvapení, ale plyne to z toho, že mají na svět jiný svůj pohled.
Máte nějaký příklad?
To asi ne. (smích) My nemůžeme ani naznačovat.
V neděli skončila šestá ve velmi náročném super-G, kde velká část lyžařek ani nedojela do cíle. Vnímá na startu, že jde o nebezpečnou trať?
Má nahoře televizi, takže to vidí. Ne celou dobu, koukne na dvě tři holky, ale vidí to. Já se zase snažím nahrát si tu nejlepší na telefon a poslat video nahoru fyzioterapeutovi, aby se na to podívala. Byla to zbytečně těžká trať, pro holky blbě postavená. Už před přenosem jsem do České televize říkal, že vypadne hodně holek, což se potvrdilo. Ani Ester k tomu neměla daleko.
Sama říkala, že to byl boj o holý život. Bojí se někdy?
No, bojí... Když si věří, dokáže jet naplno. I když třeba Sofia Goggiová v sobotu ve sjezdu riskovala ještě mnohem víc. Takhle asi nikdy Ester nepojede, ale je taky otázka času, kdy se Sofia s tímhle přístupem rozbije. Podobně Ester neriskuje, ale když si věří, – po dobrých rozborech videa a po dobrých trénincích – je schopná zajet dokonalou jízdu na hraně rizika. Udělá to ale, jedině pokud stoprocentně ví, co má ve které pasáži předvést.
To lze ve sjezdu, kterému předcházejí tréninky. Ale ne v dalších disciplínách.
Přesně tak, tam je jen prohlídka, jede se na pocit, takže je trochu těžší zariskovat. Ale když Ester pozná, že to zvládne, tak to tam pustí. Pokud si ovšem něčím není jistá, jede trochu opatrněji. Takový kalkulovaný risk. I s tím však dokáže vítězit.
Všechny výjimečné sportovkyně mají svoje. Jsou výjimečné proto, že k věcem přistupují originálně.