V Římě a Madridu mají s penězi z EU svoje plány

Španělé diskutují o čtyřdenním pracovním týdnu, Italové si zase vylepšují důchody

Pro Itálii, s ekonomikou ochablou dávno před koronavirovou krizí, to může být jackpot. Z celkových 750 miliard evropských grantů a půjček dosáhla na 209 miliard.

Je to víc, než kolik měla Itálie díky poválečnému Marshallovu plánu. V cestě k tomu, aby současné zotavení bylo stejně úspěšné, stojí pár podmínek.

Je třeba do poloviny ledna představit životaschopné projekty, které potom Evropská komise posoudí. Je třeba zaručit, aby peníze dorazily, kam mají, a neskončily třeba v rukách mafie. A také je potřeba doprovodit investice strukturálními reformami, které zaručí prosperitu Itálie v budoucnosti.

Jenže jaká je realita?

Italští politici se shodují, že zmíněné peníze představují velkou příležitost.

BRUSEL

Ale tím veškerá shoda končí.

Poslední týdny se levicová vládní koalice utápěla ve sporech, jak se pomoc rozdělí a kam půjde. Vládní plán obnovy by měl podle Bruselu směřovat do výzkumu, inovativních projektů, digitalizace a pružného systému zdravotní péče. Namísto věcné debaty se ale odehrávají přízemní politické šarvátky.

Hádky a divoké plány politiků

Italští koaliční partneři, Hnutí pěti hvězd, Demokratická strana a malá partaj Italia Viva expremiéra Mattea Renziho, se hádají. Žárlivě sledují vysokou popularitu nestranického premiéra Conteho, takže se snaží torpédovat jeho kroky. „Stranu Italia Viva volilo méně než tři procenta Italů,“připomíná politolog Wolfango Piccoli z institutu Teneo, podle kterého chce strana ukázat, že bez ní nic nejde.

O plánech obnovy se mnoho neví. „Doposud víme jen málo o tom, jak Itálie a Španělsko chtějí s penězi z fondu opravdu naložit,“ napsal komentátor německého listu Die Welt. Některé z podezřelých projektů například mají majitelům domů umožnit zdarma zbudování fotovoltaických panelů.

Conteho plány navíc doplnily některé kroky koalice, které se s představami Bruselu o reformách vyloženě nepotkávají.

Vláda v Římě nedávno schválila nepodmíněný základní příjem pro chudé, který činí 780 eur měsíčně. Jako velkorysý dárek vypadá i úprava penzí. Ten, kdo přispíval do systému 38 let, může odejít do důchodu už ve 62 letech namísto dosavadních 67 let. Podle kritiků je to v současné krizi neodpovědné.

Deník Die Welt připomíná, že Němci si užívají důchod v průměru muži 19,1 a ženy 22,5 roku. V Itálii a Španělsku ho pobírají muži 21 a ženy přes 25 let. Čeští muži pobírali podle údajů za předloňský rok penzi průměrně 19 let, ženy o devět let déle než muži.

Podle německého listu je pak obtížné spořivým zemím typu Švédska vysvětlovat, že mají podporovat Italy, kteří si užívají lepší důchody.

Podobné kroky se navíc míjí s podstatou koronavirové obnovy, která má mířit především na mladé a jejich vzdělávání.

Brusel je z toho nervózní a šéfka Komise Ursula von der Leyenová to považovala za nutné Italům připomenout. „Aby Itálie využila koronavirové fondy, potřebuje ochotu k reformám,“uvedla během nedávné návštěvy Milána. Mladí Italové podle ní musí dostat šanci najít si dobrou práci. Narazila tím na jeden z chronických problémů země: odchod mladých, kteří nemohou uplatnit svou kvalifikaci.

Reformy jsou stranou

S potřebnými reformami otálejí i Španělé, kterým připadne z evropské pomoci druhý největší balíček, celkem 140 miliard eur.

Poslední týdny budil Madrid pozornost spíše debatami o zkráceném pracovním týdnu než podněty na rozhýbání ekonomiky. Místopředseda vlády Pablo Iglesias je přesvědčen, že 32hodinový pracovní týden sníží nezaměstnanost, jejíž míra je dnes se 16 procenty nejvyšší v EU.

Experti ale pochybují, zda je to v tuto chvíli správný nápad pro churavou španělskou ekonomiku, a připomínají nepříliš dobré zkušenosti Francie se zkráceným pracovním týdnem.

„Pro naše firmy by bylo užitečnější spíše zavádění pružné pracovní doby podle jejich potřeb,“citoval list El País Nuriu Chinchillovou, expertku na lidské zdroje.

Podle Bruselu by měla iberská země řešit vedle rigidního trhu práce také rostoucí zadlužení i neudržitelný důchodový systém.

„Měli bychom se třeba zeptat, proč jsou dopady krize na zaměstnanost vždy největší právě ve Španělsku,“nabídl tamním politikům začátek užitečné debaty ekonom Carlos Martínez Mongay, který působil jako vysoký úředník v Bruselu.