Bělorusko přišlo o MS v hokeji
Hledá se náhradník za Minsk. Už dlouhá staletí politika mění sportovní akce.
Hokejový světový šampionát 2021 se v Bělorusku z bezpečnostních důvodů neuskuteční. Tak okomentovali své včerejší rozhodnutí činovníci Mezinárodní hokejové asociace IIHF.
Šampionát uspořádá původní spolupořadatel Lotyšsko buď se Slovenskem, nebo s Dánskem.
„Nerozhodovali jsme jen podle analýz a tvrdých dat, ale vnímali jsme i možnost reputační škody. Kdyby se při mistrovství něco stalo, bude IIHF přímo zodpovědná,“uvedl Petr Bříza, člen Rady IIHF.
Pro prezidenta IIHF Reného Fasela není takový verdikt v souvislosti s jeho předchozí rétorikou vítězstvím. Ovšem vítězství už bylo z Faselova pohledu nedosažitelné.
Kdyby IIHF Bělorusku spolupořadatelství ponechala, pohrdla by tím názory mnohých zemí i sponzorů (Nivea, Liqui Moly, Škoda), kteří považovali konání mistrovství v Minsku vzhledem k tamním vládním represím za nepřijatelné.
Odebráním mistrovství však Fasel zároveň popřel svoji dlouho proklamovanou vizi, že sport musí být apolitický. Vizi, kterou v minulosti tak rádi vyslovovali i vládci MOV, baronem Coubertinem počínaje a Thomasem Bachem konče.
Ale věřili jí? Odrazem nepřehlédnutelné politizace sportu je v těchto dnech kromě krize na hokejové scéně i nejnovější návrh bývalého viceprezidenta MOV Australana Kevana Gospera, ať o konání tokijské olympiády rozhodne OSN. „Ve snaze uspořádat hry se totiž odrážejí i národní politické zájmy,“řekl Gosper. „Třetí strana musí posoudit, zda by letos byly v Tokiu bezpečné.“
Mimochodem, tentýž Gosper vyzval v roce 2008 k policejnímu potlačení protičínských protestů při olympijské štafetě do Pekingu.
Kdepak, vrcholový sport není a nikdy nemůže být apolitický. Nebyl takový ani ve své antické podobě, byť mocně proklamovaná ekecheiriá (posvátný mír) je často předkládána coby důkaz, že sport dokáže uklidňovat horké politické hlavy.
Od roku 476 př. n. l. přikazovala ekecheiriá klid zbraní po dobu starověkých olympijských her. A skutečně byla v řeckém světě většinou dodržována, ačkoliv Sparťané si s ní tu a tam těžkou hlavu nedělali.
Mluvit proti Hitlerovi neradno
V římské éře naopak už i antické hry poskytly nejeden příklad jejich politického zneužití. Z dnešního pohledu byl až bizarní závod vozatajů na hrách roku 67, kdy císař Nero údajně uplatil funkcionáře, aby si ke svému vozu směl zapřáhnout více koňů než soupeři. Když potom ztratil kontrolu nad spřežením, spadl a nedokončil, přesto jej vyhlásili vítězem, protože kdo by si chtěl rozhněvat panovníka, že?
Novověké metody pronikání politiky do sportu dovedou být nyní mnohem rafinovanější a sofistikovanější, ale datují se už od pařížského kongresu v roce 1894, kde došlo k obnovení olympijských her. Hrabě Pierre de Coubertin tehdy k jednání nepozval německé delegáty, protože vztahy Francie a Německa byly právě velmi vyhrocené.
Olympijskou historií se poté prolínaly výzvy k bojkotům, souboje studené války i politické protesty.
Názornou ukázkou pokrytectví všech, kteří ujišťovali o apolitičnosti sportu, se stal Berlín 1936.
„Žádný Američan by svojí účastí v Berlíně neměl podpořit nacistické praktiky Němců potírající lidská práva a duch fair-play,“vyzval k bojkotu berlínských her podsekretář vlády USA a člen MOV Ernest Lee Jahncke. Belgickým předsedou MOV, hrabětem Bailletem-Latourem, byl za to z MOV vyloučen a ostrakizovali jej i doma, kde předseda Olympijského výboru USA Avery Brundage vyhlásil: „Hry patří sportovcům, ne politikům.“
Nacisté mezitím navenek deklarovali apolitičnost svých her tím, že ve funkci šéfa organizačního výboru ponechali Theodora Lewalda, muže položidovského původu. Hry se ovšem proměnily v okázalou manifestaci Hitlerovy představy árijské nadřazenosti. Po nich nacisté Lewalda vzhledem k jeho původu donutili odstoupit z funkce v MOV. A syn hraběte Bailleta-Lateura zahynul v ničivé válce, kterou Hitler rozpoutal.
Sport, bojiště studené války
Po roce 1945 nejenže byly z nejbližších olympiád vyloučeny země, jež válku rozpoutaly, současně se pod vlajkou s pěti kruhy zrodilo nové bojiště studené války. Snaha prokázat i prostřednictvím sportu převahu východního bloku vyvolala ve svém důsledku mohutnou vlnu státem řízeného dopingu v SSSR, NDR i dalších zemích.
Na druhé straně hry posloužily i coby platforma pro odsouzení invaze Rudé armády do Maďarska v roce 1956, antirasistické protesty Afroameričanů nebo protisovětské gesto Věry Čáslavské při vyhlášení vítězů v Mexiku 1968.
Éra politických bojkotů v 70. a 80. letech přivedla olympismus na hranu sebezničení. Africké země využily her v Montrealu 1976 k odsouzení jihoafrického apartheidu. Americký prezident James Carter usiloval výzvou k bojkotu Moskvy 1980 o politické body ke znovuzvolení (marně), načež Leonid Brežněv přikázal neúčast sovětského bloku v Los Angeles 1984 dle hesla oko za oko, zub za zub.
Sport a politika se nadále prolínaly nejen při zkorumpovaných volbách dějišť vrcholných soutěží, ale i při diskusích o (ne)přípustnosti politických gest na velkých akcích, kterou loni znovu rozproudilo hnutí Black Lives Matter.
Ta objetí se Faselovi nepovedla
Ani hokejový světový šampionát nemohl být ve své historii zproštěn politických vlivů. Na mistrovství v roce 1950 nedorazili obhájci titulu z Československa, když byli jeho reprezentanti těsně před odletem zatčeni a ve vykonstruovaném procesu odsouzeni za protistátní činnost.
V roce 1962 odmítla vláda USA v rozporu se stanovami Mezinárodní hokejové asociace udělit před mistrovstvím světa v Coloradu Springs víza týmu NDR, načež se na protest odhlásily Sovětský svaz, Československo a Rumunsko.
O sedm let později se Československo vzdalo hostitelství šampionátu, protože se představitelé ÚV KSČ obávali, že se turnaj promění v demonstraci proti sovětské invazi.
Letos naopak odebrání mistrovství Bělorusku požadovali představitelé běloruské opozice. Fasel se minulý týden nechal slyšet, že ve snaze o vyváženost jednal i s opozičními lídry. „To je nesmysl, s nikým z nás nehovořil,“okamžitě to popřela Svjatlana Cichanouská. Nepopiratelná jsou však Faselova objetí s prezidentem Lukašenkem i kontroverzním předsedou Běloruského hokejového svazu Baskovem, kterého opozice obviňuje z podílu na zabití disidenta a demonstranta Romana Bondarenka.
Po návratu domů Fasel pochopil, že přestřelil, a v rozhovoru pro švýcarská média hovořil o nešťastném vyznění jeho běloruské mise. „Není to tak, že schvaluji represe, k nimž v Bělorusku dochází,“ujistil. Ale řekl to i Lukašenkovi? To neprozradil. Podotkl jen: „Chtěl jsem, aby se šampionát stal prostředníkem usmíření mezi prezidentem a opozicí.“
Copak byl natolik naivní, aby takové představě věřil?
Těžko. Už když pronášel slova o usmíření, si nejspíš uvědomoval, že jiná cesta než odebrání pořadatelství Bělorusku neexistuje. „Sport má spojovat. V tuhle chvíli to ale není možné,“podotkl Petr Bříza. Sport a politika jsou propojené nádoby.
Rozhovor s Petrem Břízou na iDNES.cz/sport