Ano, takový grandslam nebude fér. A nebude sám
Kdo přiletěl do Melbourne špatným letadlem, nesmí teď opustit pokoj. Rovné podmínky mizí, nejen v tenisu. Ale lepší tohle než vůbec nic
Barbora Strýcová si složila rotoped a začala na něm kmitat, Barbora Krejčíková zase zkouší, kolikrát míč udrží ve vzduchu jen rámem rakety... Sociální sítě jsou plné fotek a videí tenistek a tenistů, kteří se na sluncem políbené Melbourne mohou dívat jen skrz hotelové okno. Z karantény. A množí se volání: První grandslam roku nebude fér, protože do něj zúčastnění nepůjdou za stejných podmínek. Kdo přiletěl ve speciálu, v němž se vyskytl covid, musí zůstat v izolaci na pokoji; slíbených pět hodin na venkovní trénink za den se ruší. Takových je už 72 a někteří mají skoro jistě po účasti, neboť se objevily první pozitivní testy a další mohou přibývat. Do toho mají Djokovič, Nadal, Ósakaová či Serena Williamsová v Adelaide prakticky idylku... Fér to není, vůbec ne. Tenis teď není fér, ani život ne (na to ale nemusí panovat pandemie).
Je fér, že některé země zvládají situaci výrazně hůře, a tak vás vystaví většímu riziku nákazy, ať dodržujete pravidla sebelíp? Není. Je fér, že to odnese někdo, kdo si prostě vylosoval krátkou sirku a místo do letadla A ho poslali do letadla B, načež se ze štreky do Austrálie stane výlet k ničemu? Není.
A dá se pokračovat. Je fér, že Euro házenkářek v prosinci nezasáhl tehdejší rozsah pandemie, zato z lednového MS házenkářů se odhlásili Češi a Američani ještě před startem, Kapverdy v průběhu, kontumují se zápasy a i opatrní Dánové mají pozitivní hráče? Ne, není... Je správné na to upozornit. Nejde o nářek, nýbrž o faktickou poznámku. Zato už není fér, jak reagovala Rumunka Cirsteaová: „Kdyby nám řekli, že budou taková pravidla, v Austrálii bych nehrála, radši bych zůstala doma.“
Lidsky lze pochopit vztek i bezmoc, leč pragmaticky se chce namítat: Co jste čekali? Start roku 2021 ukázal, že jakkoli je naděje mocným životabudičem, zatím je reálné zlepšení v nedohlednu. Všichni víme, že se plány upravují z hodiny na hodinu, že sestavování scénářů nejen pro velké sportovní akce samo o sobě obnáší vědomí, že může být celé k ničemu, lusknutím pandemického prstu se může tolik změnit! Kdo nechtěl riskovat, do Austrálie nemusel – a těžko by to někomu vyčítali. Varianta, že se covid rozšíří mezi hráči, a tím je odsoudí k domácímu vězení na hotelu, existovala od začátku. Celé to je úvaha buď, anebo, poměřování rizik a výnosů (obojí je teď nemalé). Sport má magickou sílu a v současné celoplanetární truchlohře se hodí jakákoli akce, jež by proběhla hladce. Což se neděje, podmínky nejsou a nebudou fér, tady ani jinde, nejspíš ještě pár měsíců, ne-li déle. Ashleigh Bartyová je v Melbourne jako Australanka zvýhodněná – loni byla znevýhodněná, protože radši od března zůstávala doma.
Někdo bude mít krutý pech, jiný z cizí smůly vytěží své štěstí. Dějiny se prostě občas pustí určitým směrem. I Kodešův titul ve Wimbledonu se zrodil i díky neúčasti hvězd, jeho kariéru to neumenšuje.
Ať tedy v Austrálii zvítězí ti nejlepší: pole adeptů nerovností prořídne, pořád však bude dost silné na to, aby se zrodili zcela právoplatní šampioni. A hlavně, pořád lepší takové turnaje než vůbec žádné. Sport je v klinické smrti a absence veškerého dění by mohla znamenat finální odpojení z přístrojů. Je dobré si to připomínat, veškeré oprávněné kritice navzdory.