Odfoukli jsme prach a stálo tam Ježíš král
Geoinformatik Jiří Šindelář s týmem nalezl v milevském klášteře hřeb, který by mohl pocházet z Kristova kříže. „Když zacinkal, strnuli jsme,“říká.
Paní učitelka se ho v první třídě zeptala, čím by chtěl jednou být. Děti kolem něj měly připravené prvoplánovější odpovědi. Jiří Šindelář ale okamžitě prohlásil, že by se chtěl stát archeologem. Nakonec vystudoval jiný obor, geologie a geodézie ho však po letech přivedly ke zkoumání tajuplných podzemí. Nahlédl do hrobky císaře Karla IV. či šlechtice Petra Voka z Rožmberka. A těsně před Vánocemi s kolegy oznámil senzaci. Objev relikvie, možného hřebu z Kristova kříže, který ukrývaly zdi kostela svatého Jiljí v klášteře premonstrátů v Milevsku. „Jestli skutečně pochází ze svatého kříže, se však nikdy najisto nedozvíme,“říká čtyřiačtyřicetiletý geoinformatik z organizace Naše historie.
Jaké to je, najít relikvii?
Při výzkumu v klášteře Milevsku jsem zažil vícero silných okamžiků. Tenhle si však budu pamatovat ještě hodně dlouho. Nález jsme v dutině středověkého trezoru vyzvedli a celý ho přenesli do provizorního fotografického studia v presbytáři kostela. Tehdy jsme ještě nevěděli, že mezi kousky rozpadlého dřeva je také kus železa. Měl podobnou barvu jako třísky, nijak nevyčníval. Kolega ho vzal pinzetou, a jak byl těžší, upadl zpět na podložku a cinklo to. Všech dvacet lidí strnulo. Když jsme hřeb otočili a viděli malý zlatý křížek, všem jako by hlavou probíhala otázka: Je to to, co si myslím? Ale nikdo to neřekl nahlas.
Při představení nálezu už jste věděli, z jakého století dřevo ze schránky pochází. Takže jste si museli nechat informace o objevení relikviáře nějakou dobu pro sebe.
Museli jsme zadat alespoň analýzu radiokarbonovou metodou, abychom věděli, o jakém století mluvit. Nechtěli jsme předstoupit a říct, že jsme něco našli, ale nic k tomu nevíme. Nastávaly trochu trapné situace, kdy jsme odborníkům předávali naše poznatky s prosbou, aby o tom nikomu neříkali. Ale to víte, bublina lidí, kteří se o senzaci začali různě přes někoho dozvídat, rostla. Zaznamenal jsem pak, že se příběh začíná i různě deformovat a žít vlastním životem. V tu chvíli už jsme s tím museli ven. Navíc výsledky analýz ukázaly na 4. až 5. století, což byla fantastická informace, která nález posunula do jiné roviny.
Vy jste však původně s kolegy do Milevska nepřijeli hledat relikvii.
Kostel svatého Jiljí prochází velkou rekonstrukcí, my se s premonstráty dohodli, že při ní provedeme klasický archeologický průzkum. Jak jsme zvyklí, pustili jsme se do podrobné 3D dokumentace. Když jsem si v kanceláři stáhl data ze skeneru, všiml jsem si díry nahoře ve stěně nad schodišťovou chodbou. Nedalo nám to, vrátili jsme se na místo a vylezli jsme k ní. Najednou jsme se dívali do další chodby. Koho by nezajímalo do ní vlézt!
Co jste v ní viděl?
Do chodby se těžko dostávalo, hned za vstupním okénkem byl zazděný trám, přes který se člověk musel vyloženě přeplazit. Všude ležel nepořádek natahaný zvířaty. Po šesti metrech jsme narazili na rozšířenou místnost. Seděl jsem na kraji a shlížel do ní. Člověk nemusel být archeolog nebo historik, aby ho napadlo, že sloužila jako trezor. Ale důkazy jsme neměli, žádné cennosti jsme neviděli.
Jak jste je našli?
I tam ležely spousty organiky od zvířat, kostřičky, exkrementy. Tak jsme si řekli, že domnělý trezor alespoň od bince vyčistíme. V kýblu jsme ho dostávali ven. Nad dnem jsme pak našli další dutinu ve zdi a lasery ukázaly, že je dlouhá přes tři a půl metru. Měla tvar vyhnilého trámu, ty se ve zdech v tehdejší architektuře využívaly. Až díky přístrojům jsme v ní nalezli drobné ozdoby ze zlata a stříbra. Ale nic, co bychom označili jako poklad.
Ale to se stále nebavíme o tom nejdůležitějším, o hřebu.
Odborníci napovídali, že by se v dutině mohlo ještě něco skrývat. A skutečně se tam při průzkumu kamerou zaleskl kovový křížek. Pak jsme uviděli i větší kus plechu ještě přichycený k dřevěnému prkénku, o kterém jsme tušili, že by mohl být zlatý. Odfoukli jsme z něj prach a odkryla se písmena IR. I podle premonstrátů to v prostředí kostela může znamenat jen jednu věc – Jesus Rex, tedy Ježíš král. A tehdy nás opravdu začalo zajímat, co stálo našim předkům za to, aby to obalili zlatem.
O cinknutí hřebu na podložce už jste vyprávěl. Považujete ho za svůj největší objev?
Co se týče křesťanského světa, tak asi ano. Upřímně, kdy se vám podaří najít takovou relikvii. A to říkám s tím, že se nikdy najisto nedozvíme, jestli jde o skutečný hřeb z pravého Kristova kříže.
Opravdu se to nedá dokázat?
Máme pouze jistou pravděpodobnost, že je kovový hřeb opravdový. Důležité však je, že to považovali za pravé ve středověku. První relikviářová schránka vznikla v 5. století. Od té doby až zhruba do roku 1420 proudily k předmětu spousty poutníků a tisíce lidí k němu vztahovalo své tužby a modlitby. Je to nesmírně duchovně nabitý artefakt, neuvěřitelný symbol. Proto ho považuji za jeden z nejvýznamnějších objevů našeho týmu.
Co stavíte na podobnou úroveň?
V roce 2005 jsme se zapojili do objevení a průzkumu původní hrobky Karla IV. Emočně stejně silně na mě zapůsobila možnost zkoumat rožmberskou hrobku ve Vyšším Brodě. V Česku máme takový trojlístek historických osobností, které znají skoro všichni – Karel IV., Rudolf II. Habsburský a Petr Vok z Rožmberka. Když váš objev souvisí s tak silnými osobnostmi světové historie, dostane to zvláštní punc. Těžko popsatelný pocit jsem měl, když jsem trávil čas u svatováclavské koruny. Věci, kolem kterých se točily dějiny, na vás zapůsobí.
Dá se vůbec mluvit o hodnotě hřebu z Kristova kříže? Pro křesťanský svět je určitě nevyčíslitelná.
Je poměrně scestné mluvit v tomto případě o tom, že by se objevil nějaký zámožný sběratel. Pro zjištění hodnoty se opět musíme podívat do historie. V období vrcholného středověku, kdy byl hřeb ukryt – nejspíše před postupujícími husity – měl cenu obrovskou, navíc sám o sobě generoval další peníze. Nebyl to předmět, který by si pořídil jen tak opat kláštera nebo bohatý feudál. Podobné věci byly předmětem darů králů, císařů a papežů. O hodnotě také vypovídá to, že podobné relikvie jsou běžně součástí korunovačních klenotů evropských států.
Co se s hřebem děje teď?
Čeká ho konzervace. Nejde jen o hřeb, máme z místa asi 120 artefaktů. Dřevěný relikviář je rozpadlý na spoustu malých kousků, nalezli jsme více různých kovových ozdob, rybičku, křížky. Především předměty ze stříbra a zlata musí konzervátor očistit a zajistit jejich stav tak, aby dále neprocházely nevratnými změnami.
Zůstane po výzkumu hřeb v Milevsku?
Ano, na tom jsme se jednoznačně shodli. Je to nedílná součást národní kulturní památky milevského kláštera. Duchovní náboj je mnohem větší než archeologický, takže relikvie zůstane v rukou premonstrátů. Již se začíná pracovat na prvních plánech, jak by mohla vypadat budoucí expozice. Chceme, aby vyprávěla příběhy. Třeba jak jsme hřeb nalezli. To bylo dobrodružství trochu jak z filmu. Neméně zajímavý bude příběh, jak se tak důležitý předmět do Milevska dostal. Mám radost, že do týmu přibyl i Andrej Šumbera, jeden z největších znalců středověkých zlatnických technik. Má rekonstruovat původní podobu relikviáře, aby lidé viděli, jak krabička vypadala v plné kráse.
Podobné unikáty lákají turisty.
Dovedu si představit, že řada křesťanů se bude chtít do blízkosti relikvie dostat, ale bude zajímat i běžné turisty. Jako lidi láká relikviář svatého Maura v Bečově nad Teplou, tak by je mohlo lákat Milevsko. Proto je potřeba připravit moderní i nadčasovou expozici a šikovně to pojmout marketingově. To však není naše práce. Věřím, že už teď si spousta lidí hledala, kde Milevsko leží a jak jeho klášter vypadá.
Objevování pokladů je týmová práce. Nezisková organizace vás a vašich kolegů Naše historie platí za průkopníka ve využívání moderních technologií v archeologii. Čím se zabýváte?
Používáme nejmodernější metody a přístroje, abychom lépe porozuměli minulosti, snažíme se novinky zařazovat do historických oborů. Máme třeba prototypy speciálních sond. Dnes můžeme ve 3D zdokumentovat mikroskopické věci i objekty velikosti měst. Vytváříme digitální kopie. Zároveň se soustředíme na to, abychom dokázali přečíst věci, které jsou lidskému oku ukryté.
Vy sám nejste vystudovaný historik ani archeolog, ale geolog a geodetik. Jak jste se posunul k tomu, co děláte nyní?
Archeologie mě odmala zajímala. Nadšení pro historii vydrželo i po studiích, kdy jsem pracoval v geodetické kanceláři. Tehdy jsem také začal spolupracovat s dlouholetým známým, profesorem Rudolfem Krajícem. S ním jsme začali metody mého oboru využívat v archeologii. Později jsem kancelář opustil a v týmu jsme začali nabízet historikům a archeologům naše dokumentační technologie. Dnes už máme archeology přímo mezi sebou a průzkumy provádíme sami.