Zl(at)é časy krále extraligy
Hokejové vyprávění Patrika Martince: o vítězství v bodování, konkurenci i Asii
Klidně by si mohl lehce upravit a zabroukat písničku od Uhlíře se Svěrákem: Proč jsem se nenarodil o pár let dřív? Proč jste mě prostě neměli o pár let dříve?
Patrik Martinec patřil na přelomu tisíciletí v hokejové extralize k nejlepším a nejkreativnějším centrům.
Jenže měl i pech. V cestě do národního týmu mu bránili hokejoví velikáni jako Dopita, Reichel, Patera nebo Čajánek. „Vždycky jsem ale klukům fandil. A v extralize jsem byl šťastný, že jim stačím,“hlásí Martinec (49) z Jižní Koreje, kde s přestávkami už přes 15 let působí.
Teď vzpomíná na nejslavnější éru českého hokeje v sezoně 2000/01, kterou MF DNES připomíná sérií textů. Martinec vypráví o neuvěřitelné konkurenci, extraligové hegemonii Vsetína nebo svém vítězství v bodování soutěže, které tehdejšímu sparťanskému útočníkovi málem sebral omyl (nebo spíš pokus o podvod) ve Znojmě.
Vybavíte si detaily?
Pamatuju, že do posledního kola jsem to měl s Markem Uramem vyrovnané. Ve Znojmě mu připsali nějaké asistence, které se musely ověřovat na videu.
Ve Znojmě to zavánělo pokusem o podvod. Překvapilo vás to?
Pro klub by to byla asi velice prestižní cena. Nepatřil mezi tradiční bašty a asi dělali všechno pro to, aby Uram vyhrál.
Před dvaceti lety jste mluvil o ostudě. Co dnes?
To asi dál platí. Spíš mi vadilo, že se ukázaly nedostatky v řízení extraligy. Už tehdy byla technika na takové úrovni, že se po zápasech dalo zkontrolovat video a dopisování bodů a dohady by vůbec nevznikly. Myslím, že sezona byla v tomhle zlomová. Kauza pomohla ke zlepšení statistik.
Útočník Lubina tehdy tvrdil, že aféra ve Znojmě je kapkou v moři.
Tehdy nebyla nastavená striktní pravidla, co se počítá jako druhá asistence. Bylo to čistě na uvážení rozhodčích, zda ji někomu připsali. Tenkrát hodně hráčů mívalo ve smlouvách bonusy za body. Každá asistence znamenala peníze. Nedivte se, že hráči kolikrát na rozhodčí tlačili, aby jim i zpětně poupravili asistenci.
Jezdil jste za nimi i vy?
Ve Spartě byly prémie jen za týmové úspěchy týmů. Nebo já to tak měl. Ale za rozhodčím jsem jezdil.
Vážně?
Když člověk věděl, že nahrávku udělal a rozhodčí ho nenahlásili. Vlastně to byla běžná praxe, že se po gólu za nimi jezdilo celkem hromadně. Rozhodčí museli hlídat jeho regulérnost nebo faul a chápu, že neměli čas registrovat, kdo si připsal druhou asistenci.
Bohaté statistiky také lépe hráče prodávaly, že?
Dnes si manažeři můžou najít daleko víc informací, ale tehdy se někteří víc koukali na čísla. Jen ze Sparty po titulu v roce 2000 odešli do NHL Výborný či Sýkora. Rok předtím Hlaváč.
Tehdy manažerům stačilo koupit letenku do Česka a měli téměř jistotu, že si odvezou kvalitu.
Tak nějak to bylo. Češi vládli, tituly vyhrávala i dvacítka. Všichni skauti a manažeři z celé Evropy se jezdili dívat k nám. Byli jsme špička hlavně díky nároďáku, který vyhrával zlaté medaile.
Vám reprezentace unikala.
Bylo to těžké z více důvodů. Reprezentačních akcí nebývalo tolik. Jen turnaj Izvestijí, Euro Hockey Tour se teprve rozjížděla. Národní mužstvo bylo ustálené, kluci si nominací ohromně vážili a nebyl důvod je měnit, když vyhrávali zlaté medaile.
Taky pro vás jako centra nebyla legrace trumfnout Dopitu, Čajánka nebo Reichela.
Všichni to byli skvělí hráči. Těšilo mě, že jsem se vůbec prosadil ve Spartě. Tehdy se ani nehrávalo na čtyři pětky – i to zvyšovalo konkurenci.
Potěšilo vás, že jste je aspoň předčil v extraligové produktivitě?
Čísla jsem tou dobou míval docela dobrá. Sám jsem si ale hlavně říkal: Hele, buď rád, že proti nim hraješ. Z kluků se stávaly hvězdy NHL a vyhrávali mistrovství světa, což znamenalo, že něco umějí.
Ale vy jste měl pech.
Jasně, dá se to nazvat smůlou, ale i nás ostatní posouvalo, že jsme s nimi i proti nim mohli hrát. Pokaždé byla výzva třeba jen porazit Dopitu na buly.
Šlo to?
Byl strašně silový, nebylo možné ho přetlačit. Člověk ho musel obehrát chytrostí až lstí. Při buly jste musel odehrát puk předtím, než dopadl na led. Jakmile se na něm potkaly naše hokejky, Dopita svou silou a pádlem puk zametl za sebe i s mojí hokejkou.
Co třeba Reichel?
U něj to bylo jiné, Robert nehrál tolik silově, ale měl zase víc způsobů, jak vyhrát buly. Hodně používal bekhend, který jste mu museli zablokovat.
Mazanost vám nechyběla. Co jste naopak v kariéře postrádal?
Neměl jsem fyzické parametry. Chyběla výška i kila, ze kterých plynula síla.
Přesto zaslouží obdiv, že jste se 173 centimetry v extralize válel.
Jasně, ale vezměte si Martina Straku, který taky nebyl nikterak velký a hrál výborně. Spousta menších kluků měla lepší kariéry, protože jednoduše byli ještě lepší než já.
Napadne vás někdy, že dnešní hokej by vám svědčil víc?
Dnes je hokej rychlejší a čistější, ale neměnil bych. Líbila se mi doba, ve které jsem hrál. Za mých časů se různě hákovalo, čímž rychlejší hráče ztráceli výhodu. Hrálo se víc fyzicky.
Kvůli tomu jste na jaře 2001 promarodil většinu play off?
To zase ne. Ve čtvrtfinále s Litvínovem mě za brankou přimáčkl veliký obránce Mrázek na mantinel. Mezi ním a jeho hokejkou mi zůstala ruka. Zlomil mi zápěstí, ale zákeřnost to nebyla. Prostě souboj, který nedopadl dobře.
Sžíralo vás, že jste přišel o finále proti Vsetínu?
Dělal jsem všechno možné, dokonce jsem jezdil za nějakým léčitelem do jižních Čech, ale zlomené zápěstí lusknutím prstů neuzdravíte.
Ztráty hlásil i Vsetín, během play off putoval do vazby jeho mecenáš Zubík.
Jako soupeř to neřešíte. Věděli jsme ale, že loni jsme Vsetín porazili, navíc byl trochu obměněný a slabší než v předchozích sezonách.
Bylo znát, že se blíží jeho pád?
Vidíte, vykládám, že nebyl tak silný, ale nakonec vyhrál základní část i play off, takže to je nepřesné. Dřív platilo, že co vsetínský hráč, to reprezentant. I zahraniční kluci jako Stantien nebo Jaškin byli špička. Tehdy ale už nebyl tolik nabitý a ve třetí lajně měl mladé kluky. Ale rozhodně to nevypadalo, že by měl zmizet z hokejové mapy.
Může jeho nadvládu někdo v současné extralize napodobit?
Těžko říct. Extraligová vyrovnanost z posledních let už platit nebude. Koronavirus otevře ekonomické nůžky a rozdělí soutěž na chudé a bohaté, ale nemyslím si, že by z nich vykrystalizoval jeden vládce.
Udržujete si v Koreji přehled o extralize?
Jasně! Doma mám českou televizi, z každého kola se dívám na sestřihy a minimálně dvakrát do měsíce si ze záznamu pustím celé zápasy. Hodně sleduju Spartu.
Jak se vůbec v roce 2005 upekl váš přestup do klubu Anyang Halla, který sídlí na předměstí Soulu?
Když moje kariéra pomalu končila, šel Ota Vejvoda trénovat do Koreje. Zavolal mi, že shání do týmu české hráče. Oslovilo mě to.
A Asii jste si zamiloval, že?
Jasně! Chutná nám korejská kuchyně. Další výhodou je třeba nulová pouliční kriminalita. Můžete kdekoliv položit mobilní telefon, kreditní kartu nebo počítač a a nikdo ho nevezme. Nemusíte ani zamykat kancelář nebo auto, stejně se nic nestane. Líbilo se tu i dětem.
Pořád jsou v Koreji s vámi?
Teď jen manželka, dcery už jsou dospělé. Starší tady loni dostudovala a mladší i kvůli covidu raději letos zůstala v Čechách.
Překvapilo mě, že se nacházíte v Koreji, i když vám virus zrušil Asijskou ligu.
Jako trenér v klubu mám ještě smlouvu a přišlo by mi nefér, kdybych ji nedodržel. Místo Asijské ligy hrajeme aspoň korejskou. Odpadlo cestování do Japonska, aspoň můžeme víc trénovat a uvidíme, zda se soutěž obnoví a jak to dopadne s koronavirem.