Novinářské sucho, chamtivé řetězce a české potraviny
Loňský rok ve své výjimečnosti naboural i běžnou jistotu, že si zemědělci stěžují na sucho. Sucho ale znají i novináři. Novinářské sucho hrozí, když se neděje nic, o čem by se dalo zajímavě napsat. Pak se téma zemědělství hodí, protože o něm se dá psát kdykoliv, zvlášť u nás, kde se stalo tématem politickým.
Jen co se zažlutí pole, už se kouří od kláves. Pak tu máme oblíbené sucho, dotační podpory a někdy i téma potravin. Ty se dostaly do médií poté, co Sněmovnou prošla novela zákona o potravinách, která má stanovit povinné podíly vybraných tuzemských potravin na pultech větších prodejců. Dotyčný pozměňovací návrh rozhodně není ideální. Pro laika je se svými vyjmenovanými položkami, celkovými objemy a průměry těžko pochopitelný, a když se k tomu přidá zmíněná politizace tématu, je zaděláno na výbušnou kombinaci.
Většina novinářů se v duchu majora Šebka z filmu Pelíšky ptá: „A komu tím prospějete?“Nikoliv: „Proč je podobný zákon potřeba?“Ačkoliv se mohou povinné podíly zdát jako extrémní řešení, někdy platí „na hrubý pytel hrubá záplata“. Řetězce se tady za posledních 30 let bez regulace chovaly jako na „divokém východě“a výsledkem je stav, kdy se Česko stalo popelnicí Evropy, české zemědělství je nesoběstačné a zemědělci jsou závislí na dotačních podporách, které nejen že jsou výrazně nižší než na Západě, ale navíc fakticky směřují právě k obchodním řetězcům, jež situaci zavinily.
Pokud tu řetězce argumentují tím, že nyní nelze české potraviny spotřebitelům nabídnout, je to vrchol pokrytectví. Proč třeba sázet brambory, když je pak nemáte komu prodat? Letos řetězce pěstitelům vzkázaly, že jim stačí ty německé nakoupené za dumpingové ceny, a o ty české nestojí. Že je kvalita takových brambor mizerná, řetězcům nevadí. Zákazník chce potraviny levné, ne kvalitní. Říká se tomu prý lokální preference spotřebitele.
Zákon sice není nejšťastnějším řešením, ale budíčkem pro řetězce, které nyní v panice bombardují média a snaží se prostřednictvím dezinformací a za vlasy přitažených přirovnání odvádět pozornost od skutečného problému. Tedy jejich chamtivosti, která naše prvovýrobce a zpracovatele dovedla tam, kde jsou, k exportu základních surovin a ke ztrátě přidané hodnoty. Zákon, ať už dopadne jeho schvalování jakkoli, by měl být i budíčkem pro zákonodárce, aby místo politikaření, instagramového a někdy i fyzického zápolení řešili skutečné problémy státu.