Gretzky zblízka
Ve skutečnosti je hokejový fenomén ještě útlejší, než vypadal na ledě. A dovede být vtipný i protivný.
Díval jsem se na něj jako na svatý obrázek. Na ledě pod kupolí pittsburské arény, které se přezdívalo Igloo, se na dopoledním rozbruslení hemžili New York Rangers a já se coby nadšený reportér ocitl pár metrů od NĚJ.
Od mistra, jehož fotky – vystřižené z časopisů Stadion a Štart – jsem si vkládal za obal žákovské knížky.
Od borce, kterému jsem úpěnlivě fandil při tažení Los Angeles Kings do finále Stanley Cupu 1993.
Od frajera, za jehož kartičky jsem utrácel honoráře za doučování angličtiny a první články v MF DNES.
Wayne Gretzky, jemuž je dnes šedesát, se na kluzišti spíš ploužil, u mantinelu klábosil s koučem Campbellem. Dlouhé vlasy mu neposlušně trčely zpod titěrné „skořápky“. Bruslil v předklonu a přihrbený. S dřevěnou holí značky Hespeler vypálil pár typických golfáků.
Doufal jsem, že s ním v kabině aspoň chvíli promluvím. Zatímco odpovídal hloučku místních novinářů na aktuální otázky, já si v hlavě horečně rovnal ty své, namířené k blížící se olympiádě v Naganu, Jágrovi, Haškovi, Langovi.
„Rozhovor? Vždyť jsem teď jeden dodělal!“bránil se chlapík proslulý vstřícností k médiím. Byl nastydlý. Únava mu čišela z tváře. Táhlo mu na sedmatřicet. Žádostí bylo tolik! Rangers navíc do Pittsburghu přiletěli až v noci, po mači v Carolině.
Než jsem zkusil naléhat, přikvačil mluvčí Rangers a božského Wayna vysvobodil neurčitým slibem navázaným na další štace mé výpravy v Buffalu a New Yorku. Až později jsem pochopil, že v takových hláškách se skrývá jen vetchá naděje.
Bacha, je tam!
Naživo jsem ho tenkrát v listopadu 1997 spatřil podruhé. O necelý měsíc dřív jsem jako běžný divák trůnil v Madison Square Garden (na sedadle číslo 10, v řadě A, v sekci 322) na utkání Rangers a Stars z Dallasu, dočista okouzlený příležitostí sledovat bájnou NHL na vlastní oči.
Lístek stál 37 dolarů, pořád ho mám schovaný. Show zahájila slavnost, při níž Gretzky na koberci s klubovým znakem převzal od ligového šéfa Bettmana zlatou hokejku za další rekord. Jen počtem asistencí převýšil sumu bodů, jež posbíral jeho vzor Howe, v tu chvíli druhý nejproduktivnější hráč historie.
Na levném místě pod stropem mi srdce zaplesalo při pohledu na jeho klasický taneček za brankou a důmyslný pas, kterým Gretzky ve druhé třetině „nabil“na gól Keanovi.
Podobné potěšení mi dopřál při zmíněné reportážní cestě v Buffalu, kde pumelicí po mocném nápřahu v čase 46:14 překonal Haška.
Doteď si vážím šance stát se svědkem jeho umění, byť už se nacházel na sklonku kariéry. I útočník Straka mi v Pittsburghu tvrdil: „Waynovi to moc nešlo. Ale když jdeme na jeho lajnu, stejně si říkáme: Bacha, je tam. Musíme si dát majzla.“
Proč se mě neptáte?
Později jsem „Gretze“potkával už jen jako šéfa kanadské reprezentace a celebritu. Bez výstroje působil ještě útleji. S úzkými rameny nepřipomínal hokejistu. Býval opálený a učesaný. Nosil oblek s kravatou.
Po krachu v Naganu se choval podrážděně, když jsem se ptal na rivalitu s Čechy. Nanejvýš zdvořile oceňoval soudržnost národního týmu, jinak chválou šetřil.
Po porážce s mužstvem kapitána Reichla na šampionátu v Německu se před žurnalisty neudržel a zaklel: „Zku*vení podvodníci.“
Z VIP lóže přihlížel, jak Reichel v jeho „kanceláři“u zadního hrazení připravil trefu pro beka Kubinu. A poté sám skóroval. Tehdy se v NHL nedomluvil na smlouvě s Phoenixem, který Gretzky spoluvlastnil. „Nevím, jestli si můžeme dovolit jeho plat. A jestli se k nám vůbec chce vrátit. Musíte se zeptat jeho,“řekl velikán a odcházel.
Před startem olympiády v Salt Lake City rovnou přehodil posouzení síly obhájců zlata na pobočníka Lowa. Jeho nelibost vyvrcholila po napínavé bitvě Kanada–Česko 3:3. Aniž by byl pozván, přisupěl do konferenčního sálu a ztropil hysterickou scénu, jež na mezinárodních akcích nemá obdoby.
„Zvedá se mi žaludek, když vidím, jak nás ostatní země chtějí vidět poražené. Nenávidí nás. Taky je musíme nenávidět.“
Vzteky rudý a se slzami na krajíčku vinil Američany z nepřátelské propagandy. Kritizoval kanadského sudího McCrearyho. Otočil se na mě, když mluvil o potyčce, kterou vyvolal raubíř Fleury napadením Haška: „Jak to, že se neptáte, co si myslím o Hamrlíkově zákroku? Píchnutí holí a krosček s úmyslem zranit. Měli ho vyloučit do konce turnaje! Kdyby tohle provedl Kanaďan, uděláte z něj chuligána. Čecha necháte být.“
Legenda pod tlakem
Nad jeho šarádou kroutili hlavami i mí vážení zámořští kolegové. Kavalír a elegán Gretzky dokonce naváděl New York Rangers, aby Fleuryho v příštím derby s Islanders pomstili a Hamrlíka zbili.
Později se říkalo, že teatrálním výstupem
Doteď si vážím šance stát se svědkem jeho umění, byť už byl na sklonku kariéry.
chtěl strhnout pozornost na sebe a dopřát mužstvu kapku klidu, čemuž však jen tak někdo nevěřil. Ocitl se pod drtivým tlakem. Jeho vlast dychtila po vysněném triumfu a on k němu nemohl přispět na ledě. Proto vypěnil. Vítězství v Salt Lake City jej však uklidnilo.
I proto po roce a půl v Praze rozverně vyprávěl o pánech Nedvědovi a Jágrovi, s nimiž vyrazil na pivo. S fešácky vyhrnutými rukávy bílé košile dělal reklamu Vancouveru kandidujícímu na hry v únoru 2010.
Hlavní jsou dárky pro ženu
Narazili jsme na sebe na podzim 2007 v Chicagu, kde s Phoenixem slízl facku 1:6. On přesto chválil své české chlapce – zelenáče Hanzala, beka Michálka, jehož příjmení vyslovoval Majkálek, a hlavně Vrbatu:
„Překvapil mě. Je šikovný s pukem a nezmatkuje. Navíc dobře brání, neztrácí hloupě kotouče. Radí mladším hráčům a hecuje je. Fajn kluk. Jsem rád, že ho máme.“
Litoval jsem ho na vancouverské olympiádě, kde si musel připadat jako štvanec. Místo vřelého úsměvu už ze sebe mnohdy vydoloval jen křečovitý škleb.
Nezapomenu, jak po příletu na šampionát v Německu hlásil: „Chci vidět nějaké zápasy. A hlavně ode mě žena očekává nějaké dárky.“
Načež se tiskovka zvrhla v divokou autogramiádu. Nesbírám podpisy. Ale tehdy jsem si nechal „podškrábnout“akreditaci. Výjimečně.
Že je Gretzky znamenitý bavič, jsem se ujistil na Světovém poháru 2016 v Torontu. Největší úspěch slavil s historkou ze Síně slávy, kam se vydal se synem a s kšiltovkou naraženou hluboko do čela.
„Stříleli jsme na branku a já třikrát minul. Přistoupil mladík, který na atrakci dohlížel, a říká: Pane, měl byste chytit hůl spodní rukou níž. Sundám čepici a povídám: Co kdybyste mi přinesl jeden puk z tamté vitríny? Je jich tam 802.“
V plném sále jsme se smáli snad všichni. Gólem číslo 802 Gretzky v březnu 1994 překonal letitý Howův rekord. Jedině on může vyprávět takové příhody.