Rozhovor: Jarmila Kratochvílová
I ve čtyři ráno jsem chodila běhat po silnici, vypráví světová rekordmanka.
Přátel má moc a rodinu nesmírně početnou. „Od mých synovců a neteří máme už čtrnáct dalších dětí,“povídá Jarmila Kratochvílová. V covidové době by je všechny na oslavu svých včerejších 70. narozenin ani sezvat nemohla. „Snad ji tedy uděláme na jaře, až bude všechno jinak,“doufá.
Ovšem pohybem slavit může. V čáslavském parku, po kterém běhala od 16 let. Nebo v Golčově Jeníkově, kde za domem vyjde do kopce a vyrazí do polí či do lesa. „Když se chce, dá se běhat všude. A když napadne sníh, vytáhnu běžky.“
Máte pocit: Běhám, tedy jsem?
Zase až tak moc už toho nenaběhám. Na venkově je pořád co dělat, pohybu mám dost. Ale sama si jdu zaběhat třeba dvakrát týdně, maximálně tak na pět kilometrů.
Klidně i v minus deseti?
To bych trochu váhala. Asi bych spíš šla do sauny. Mám doma takovou maličkou. Radši jsem chodila v Čáslavi do větší, jenže tu teď zavřeli. Mám tam spoustu kamarádek, sedíme, povídáme, nikomu nezvoní telefon a vždycky se něco dozvím.
Ze 70 let života jste jich 54 strávila s atletikou. Připadá vám to až neskutečné?
Na stadion v Čáslavi jsem prvně přišla na jaře 1967. A nikdy by mě nenapadlo, že tu zůstanu tak dlouho.
Byla jste z nesportovní rodiny.
To jo, ale Jeníkov je malé město, kde jsme nic neměli, jen lítání po ulici nebo v zimě po zamrzlém rybníku. Ulice a příroda byly mou velkou tělocvičnou.
Kdo vás odtud zlákal k atletice?
Tři lidé. Učitel na základce mi říkal: Jsi šikovná, tak až půjdeš do Čáslavi na gymnázium, měla bys chodit do atletického oddílu. Spolužačka z gymnázia mě pak přesvědčovala: Hele, já dělám atletiku čtyři roky a ty mě na tělocviku předběhneš, tak pojď do oddílu se mnou. Po roce přemlouvání jsem ji poslechla. A na stadionu jsem potkala trenéra Kváče.
O jeho trénincích se tradovalo, že byly extrémní. Například dvacet třístovek po sobě.
Byl to trenér voják, všechno řídil po vojensku. Jakmile jsem se pět minut zdržela, hned měl průpovídky. Ale i k těm tvrdým tréninkům jsme se dlouze propracovávali. Dnes by ti mladší nejradši vyhrávali hned. Každopádně pan Kváč mě uměl ukočírovat a postupně mi dávky zvyšoval.
Přenášela jste později coby trenérka jeho metody také na vaše svěřence?
Ne. I když jsem vedla výborné holky, Lídu Formanovou a Hanku Benešovou, své tréninkové deníky jsem ani nevytáhla. Každý organismus je jiný, trénink se nedá kopírovat. S holkama jsem to tehdy vzala trochu jinou metodou. A co se týče současné generace, ta je zase úplně jinde.
Kde? Už nemá dost vůle?
Děti nelítají tak moc venku, nelezou na stromy nebo přes plot, a nejsou proto na sport tak dobře připravené. Navíc vnímám i jejich věčnou roztěkanost, aby jim během tréninku v mobilu něco neuteklo.
Jak je přesvědčujete?
Na to moc sil nemám, abych jim vyprávěla, jak jsem třeba ve čtyři ráno chodila běhat na silnici. Nevím, jestli by si to vůbec uměly představit.
Kolik svěřenců máte?
Jen malou skupinu. Když se všichni sejdou, je jich osm. A pořád někdo odchází. Odmaturují, v Čáslavi nejsou další školy, proto míří jinam.
V koronavirové době s nimi musíte hodně improvizovat, že?
Pořád ani nevíme, jaké závody se vlastně budou konat. Posilovna je zavřená. Ale na stadion můžeme kdykoliv a do parku taky. Posilovat holt musí doma. Přizpůsobíme se.
Vy jste také mnohokrát improvizovala, když jste zůstávala v zimě doma, zatímco jiní létali na kempy do tepla na Kanáry.
Právě. Trénovat přece můžete všude. I na hnoji, jak říkal můj trenér.
Ve vašem případě především na čáslavské škváře, ne?
Zaplaťpánbůh. Proto jsem možná zůstala tak dlouho zdravá.
Kvůli té škváře?
Jo. Sice jsme od ní byli špinaví a v zimě se vzdouvala, ale ze zdravotní stránky nebyla špatná. Ty dnešní rychlé umělé povrchy totiž způsobují velké nárazy do svalů. Ale zase z nich snáz odhrabete sníh.
Stále platí, že po kariéře nemáte žádné větší zdravotní trable?
Platí. Tělo drží. Přestože mě mnozí, kteří sledovali mé tvrdé tréninky, varovali, že kvůli nim budu mít později zdravotní problémy.
Také vašimi stravovacími libůstkami byste dnešní výživové poradce pořádně vyděsila.
To víte, na mě fungovaly v přípravě i řízky nebo klobásy. Pořád je mám ráda, neřeším dnešní stravovací módu. Ať si každý sám najde, po čem se bude cítit dobře.
Občas k vám do Čáslavi jezdí trénovat Lada Vondrová, talent s obdivuhodným záběrem od stovky až po osmistovku. Připomíná vám vaše někdejší zběsilé závodní kombinace?
Asi jo. Lada je pracovitá holka. A hrozně mladá. Já se k tomu, abych dala za jedno odpoledne tři starty jako ona, dopracovala až po mnoha letech. Ovšem její trenér ji zná a věří, že toho je už teď schopná.
Nejspíš ve vás probouzí i vzpomínky na vaši legendární zlatou dvojkombinaci 400 a 800 metrů na mistrovství světa v Helsinkách 1983, že?
Na tu samozřejmě vzpomínám často. Měla jsem tam původně běžet jen čtvrtku, až můj světový rekord na 800 metrů z Mnichova 1983 těsně před šampionátem vše změnil. A zvládla jsem to. Víte, já tehdy trénovala strašně tvrdě. Tak moc jsem chtěla porazit Maritu Kochovou, abych na stupních vítězů pořád neposlouchala jen hymnu NDR.
Kariéře jste dala sbohem v roce 1987 tak, že jste rozeslala telegramy s oznámením o ukončení své závodní činnosti. Večer poté jste údajně byla celá bílá.
Jo, bylo mi špatně. Na takovou chvíli se nemůžete připravit, i když jsem původně chtěla končit už na olympiádě v Los Angeles 1984. Jenže když nás tam nepustili, prodloužila jsem si kariéru ještě o tři roky. Čehož jsem rozhodně nelitovala.
Světový rekord na 800 metrů držíte 37 let. Čím pro vás je?
Kdybych o něj přišla, asi by mě to chvíli mrzelo. Ale chápu, že pro ostatní je naopak velkou motivací překonat ho. Ačkoliv kdo ví, atleti dnes mají i dost jiné motivace.
Jaké?
Na tolika mítincích si mohou vydělat balík peněz. Proto je možná ten světový rekord ani moc netrápí.
Tipněte si. Jak dlouho by vám ještě mohl zůstat?
Nevím. Kdyby mohla dál běhat Caster Semenyaová, už by ho měla. Pozorovala jsem ji každý závod, jak po doběhu ani není moc unavená, a myslela jsem si: Nebude to pro ni problém. Teď nevím, co s ní bude dál.
Měla by dál závodit mezi ženami?
To musí rozřešit jiní lidé. Za svůj problém (podle nových pravidel by měla Semenyaová užívat medikamenty na snížení své příliš vysoké hladiny testosteronu) nemůže, už se taková narodila. Ovšem na druhou stranu rozumím i těm ostatním holkám, že s ní nechtěly běhat.
Jak se vám poslouchaly návrhy, aby se rekordy z 80. let včetně vašeho anulovaly?
Vždycky, když jsem o tom četla, napadlo mě: Co je to za blbost, to přece nejde, aby řekli ode dneška šmytec, rušíme je. Stejně bych i potom v duši a v srdci pořád cítila, že ten světový rekord mám.
Ta doba je kritizována kvůli tehdejším dopingovým praktikám odhaleným nejen v atletice. Vy jste mnohokrát prohlásila, že jste nikdy v životě nedopovala. Vadí vám věčné narážky?
Už jsem se s nimi dávno naučila žít. Ať si každý říká, co chce. Jen já a trenér známe cestu, kterou jsme prošli, a tréninky, které mě k mým výsledkům přivedly. Kdo píše o dopingu, v životě ty mé tréninky neviděl. Mám svědomí čisté. Bohužel, to už je taková naše vlastnost nejen ve sportu, že když je někdo v něčem dobrý, hned je podezřelý.
I o Usainu Boltovi se spekulovalo, jestli si nepomáhá zakázanými prostředky.
A on byl přitom výjimečný. Čas od času se narodí takový člověk, který je schopný předvádět úžasné výkony. K nim však potřebujete i spoustu dalších věcí, nejen talent. Také zdraví, lásku ke sportu, zázemí, neskutečnou píli a pokoru. Hlavně tu pokoru, to zdůrazňuju.
Řekla byste, že se atletika stala vaší celoživotní láskou?
Asi jo. Jsem ráda, že jsem to vše zažila, ačkoliv jsem si občas i pobrečela a další den ani nechtěla přijít na trénink. To k tomu patří.
Ta bolest.
A dlouhá cesta k úspěchu. Na tu ráda vzpomínám. Při ní zažijete všechno, i spoustu problémů. Je na vás, jak se s nimi vypořádáte.
Co ještě dnes děláte, když se zrovna nevěnujete atletice?
V létě jsem na zahradě, pěstuju kytky, zeleninu. A hlavně jsme rádi pospolu s rodinou, když je nás tolik. Rozhodně neležím na gauči. Taky se kromě atletiky hrozně ráda dívám na biatlon. Několikrát jsem jela fandit i do Nového Města a úžasně mě to bavilo. Každý přenos si užívám. Chodím k nim jako do divadla.
Povězte, připadáte si na 70 let?
Ta sedmdesátka je přece jen číslo. Nic se s ní pro mě v životě nemění. Ani ji popravdě moc neřeším.
O čem teď sníte?
Že budu odpoledne zase na tréninku. Že zvládnu všechno kolem mých narozenin, protože jen během našeho rozhovoru mi teď volalo snad sto lidí. A pak sním o tom, že v létě olympiáda v Tokiu opravdu bude.
A vy zase budete uprostřed noci vstávat k přenosům?
Určitě. Vstávala jsem k nim při každé olympiádě, to neporuším.
K úžasným výkonům potřebujete nejen talent. Také zdraví, lásku ke sportu, zázemí, neskutečnou píli a pokoru – tu zdůrazňuju.