Střelcem v Turecku
Rozhovor s fotbalovým útočníkem Milanem Škodou
Vpětatřiceti měl formu jako snad nikdy dřív.
Za posledních devět zápasů v turecké lize posbíral sedm gólů, naposledy před týdnem dvěma trefami řídil senzační vítězství nad Gaziantepem, třetím týmem tabulky.
A pak najednou utrum.
V sobotu už hrál Rizespor bez Milana Škody, protože jeho střeleckého tahouna skolil koronavirus.
„Musím s ním docela tvrdě bojovat,“povzdechne si do telefonu bývalý slávista. „Od chvíle, kdy mi tělo začalo dávat najevo, že něco není v pořádku, jsem nemohl ani vstát z postele, strašně mě bolela hlava, měl jsem horečku. Už se cítím líp, ale dobré to ještě není.“
A že vám covid přerušil střelecké období, to je určitě k vzteku.
Samozřejmě, že mě to štve. Být deset dní zavřený v pokoji, do toho horečky, bolest celého těla... Ale taky si říkám: Jestli jsem to někdy měl chytit, tak teď.
Proč?
Zrovna tu nemám rodinu, dorazí až příští neděli, nemůžu je nakazit. Aspoň z tohohle pohledu je to fajn.
Ale než vás zastavil koronavirus, cítil jste se na hřišti parádně, ne?
Jo. Přesně tak, jak bych chtěl. Hrál jsem každý zápas, což zvyšovalo šanci, že dám góly. A ty jsem dával, takže všechno v pořádku.
Za rok jste jich v dresu Rizesporu stihl osmnáct. Napadlo by vás, že vám Turecko tak sedne?
Takhle jsem o tom loni v zimě ani nepřemýšlel. Když jsem po letech odcházel ze Slavie, žádné konkrétní cíle jsem si nedával. Jen v jedno jsem věřil: Že když budu hrát, góly dávat budu. Tak jsem rád, že se to potvrdilo.
Ale na podzim jste nastupoval málo. To proto, že si chorvatský kouč Tomas přivedl zkušeného útočníka Rémyho z Lille?
Bylo mi jasné, že bude hrát on. Doufal jsem, že by nás někdy trenér mohl aspoň zkusit vedle sebe, ale na to nedošlo, hráli jsme spolu jen jeden poločas. Pak se Rémy zranil a já dostal šanci. Teď jsem zase mimo já a on se uzdravuje. Od pondělí máme nového trenéra, tak uvidíme, co se bude dít, až budeme oba ready.
Třeba se prostřílíte na Euro.
Dělám pro to maximum, i když samozřejmě vím, že vždycky to může být ještě lepší. Ale pojďme si na rovinu říct, že kdyby mi bylo pětadvacet, asi bych v reprezentaci byl. Tím, že mi je o deset víc, je to těžké.
Hledají se perspektivnější hráči, my starší to máme složitější.
Takže? Věříte v nominaci?
Vůbec nechci řešit, jak je pravděpodobné, že se do týmu dostanu. Co tím zmůžu? Prostě chci dávat góly a čím líp mi to půjde, tím víc se ta moje minimální šance bude zvětšovat. Musím věřit.
Nediví se v klubu, že vám nechodí pozvánky?
Vždycky někdo přiběhne a hlásí: Milane, jsi tam! Já na to: Nebojte, to je jen rozšířená nominace, v zúžené už nebudu. (smích) Ale upřímně, celý rok je divný. Sraz v březnu byl zrušený, v září se turecká liga ještě nerozběhla, v říjnu a listopadu jsem zase seděl na lavici.
Ale to se změnilo. Takže teď jste na hřišti spokojený?
Pár věcí mi v zápasech i trénincích vadilo a vadí pořád, občas mám fakt nervy. Ale už jsem si tak nějak zvykl. Na hřišti i v životě.
V soukromí jste se s rodinou zabydloval hůř?
První půlrok byl fakt špatný, druhý už o dost lepší. Zvykli jsme si, i když některé věci nás překvapily.
Třeba?
Ranní modlitba s východem slunce. Mešitu máme totiž hned vedle baráku, takže to je, jak kdyby vám někdo hulákal přímo do ucha. Máme malé děti, které to kolikrát vzbudilo. A když se vám vzbudí dítě v půl šesté a už neusne, radost z toho úplně nemáte. (úsměv)
Náročná je jistě i turečtina.
Neučím se. Jen anglicky, to je priorita. Ale dost slovíček jsem i tak pochytil, hodí se to hlavně v restauraci, kde často anglicky nerozumí.
Získal jste i bez znalosti jazyka respekt v kabině? Díky gólům?
Góly pomohly, to rozhodně. Navíc je mi pětatřicet, berou mě za zkušeného, i když mi zároveň tipují míň a diví se, když zjistí, kolik mi je.
Jsem tu nejstarší, což mi přijde neuvěřitelné. Co nadělám, čas běží.
A v létě vám končí smlouva.
Jo. A vůbec nevím, co bude dál.
Fakt ne? Ani náznak?
Pár zájemců se objevilo v létě, to padlo. Během podzimu, kdy jsem nehrál, jsem řekl, že chci jít pryč. Trval jsem na tom, i když jsem pak začal nastupovat. A na začátku ledna se ozval jeden tým ze zahraničí a jeden z Turecka, že by mě hned brali.
Co vy na to?
S manažerem jsme se zeptali, jestli by mě klub pustil. Odpověď zněla: V žádném případě! Tak jsme to přestali řešit. Do konce smlouvy zůstanu určitě.
A pak? Co návrat do Slavie?
To se vážně těžko předpovídá. Věřte mi, sám vůbec nevím, co v létě bude. Můžu si něco přát, v něco doufat, ale věštit neumím. Necháme se překvapit.