Od Kateřiny Veliké po Coco Chanel
Asi by televizního diváka nenapadlo ty dva filmy srovnávat, kdyby nenásledovaly hned za sebou: čtyřdílný britský velkofilm o mocné a vášnivé Kateřině Veliké s Helen Mirrenovou a francouzsko-belgické drama Coco Chanel o začátcích kariéry královny módy s Audrey Tautouovou.
Srovnávání by bylo méně přesvědčivé, kdyby krátce předtím neběžel v televizi dvanáctidílný ruský seriál režiséra Sergeje Zajceva se stejným názvem Kateřina Veliká s Julií Snigirovou a hned nato francouzsko-ruské televizní drama Rasputin v hlavní roli s Putinovým přítelem Gérardem Depardiuem.
Brity nejspíš zaujala postava ruské carevny jako téma pro drama „an sich“. Ale proč Rusy? Proč se potřebují vracet ke Grigoriji Rasputinovi, muži na dvoře cara Mikuláše II., který byl jako důvěrník carovy manželky pro některé současníky guru a prorok, zachránce ruského impéria, ale pro jiné nepřítel Ruska číslo jedna? Až to skončilo popravou carské rodiny.
Proč bylo třeba zobrazit vládnoucí rod, svrchovanou moc carevny, cara, carský dvůr, neromantizovanou sexualitu, zákeřné intriky, generalitu a tajné služby? Má to být důkaz, že s carstvím bylo nutné skoncovat i revoluční cestou? Má to varovat před bezuzdnou mocí? Nebo potvrdit, že v jistých zemích se podobné režimy opakují třeba jen v mírnější formě? Jak ale řekl Honoré de Mirabeau: „Nejtěžší není revoluci začít, ale poznat, kdy už je dost daleko.“
Proč srovnávat panování Kateřiny Veliké s příběhem dívky žijící se sestrou ve francouzském sirotčinci? Proč hledat paralely se životem Coco, která jako zpěvačka v kabaretu neuspěla, a tak práci pomocné krejčové střídala s rolí kurtizány, aby se nakonec s pomocí svého ochránce stala světově známou módní návrhářkou? Je možné najít příběh banálnější?
Film o Coco končí na schodech módního salonu, na nichž modelky předvádějí fascinující kolekci její tvorby. Kontrastně to v souvislosti s Kateřinou připomíná jiné schody. Ty z nejslavnějšího filmu Křižník Potěmkin Sergeje Ejzenštejna. Masakr za povstání snímá na schodišti Oděsy krutosti bez dialogů a v nadčasovosti na prahu 20. století.
Televizní divák byl paralelně svědkem kontrastu ukrutností a krásy. Kdyby nebylo co domýšlet. Mnoho zlého ze západního světa mizelo, mohli jsme si myslet, že náš politický systém je věčný, protože je úspěšný. Lákalo to model šířit dál. Narazili jsme. Ale více na vlastní limity, které nás dovedly k neoliberalismu, který nejcitlivěji zasáhl většinu. Tam se nyní upírají snahy evropských politiků o nápravu po nástupu Joe Bidena, který volá po jednotě.
Co jsme podněcovali, to se nám v opačném gardu vrátilo. Nejviditelněji na schodech amerického Kapitolu. Jednou o tom určitě bude natočen hollywoodský velkofilm, možná i s tím po schodišti drkotajícím kočárkem.