Jozef Vengloš.
Zemřel Muž, který ovlivnil (nejen) československý fotbal.
Narychlo si uhladil šedivé vlasy a upravil brýle, které proti sluníčku okamžitě zhnědly. Pak si plaše spojil ruce pod červenou kravatou a doufal, že fotka bude hotová raz dva.
Byl nesvůj, když musel na Strahově zapózovat. „Dokázal byste se opřít o tyčku, pane Vengloši? A trochu frajersky složit ruce na prsa?“
Jozef Vengloš frajer byl, i když to na sobě nikdy nedal znát.
Když mu bylo sedmdesát, pozvání do Prahy neodmítl. Dostal dárkový koš, reprezentační dres, čekala na něj fronta gratulantů. Osmdesátiny už slavil jen doma. Ulice Fialkové údolie, prominentní místo u Bratislavského hradu s úchvatným výhledem na Dunaj. Pan Trenér byl nemocný. Těžce dýchal, nohy ho příliš nenesly. Do telefonu se však rozesmál: „Fotbalové přenosy? Sleduju, samozřejmě. Jsou zakořeněné v mém životním návyku. Umím si je před manželkou obhájit.“
Někdy tehdy odmítl sepsat knihu o svém životě. Nechtěl se pouštět do kontroverzních vzpomínek, rozebírat křivdy, bolestné porážky i nesplněná přání. I uhlazený diplomat a trpělivý psycholog měl traumata, která ho trápila.
Autobiografii už Vengloš nenapíše, v úterý zemřel. Za tři týdny by mu bylo pětaosmdesát.
Rozhovory s docentem Venglošem obvykle neměly šmrnc. Sice mluvil, mluvil, mluvil, ale když se pak jeho slova snášela na papír, zjistili jste, že vlastně nic moc originálního neřekl. Bývaly to velmi rozumné fráze. Jedna z mnoha: „Už není slabých soupeřů.“Přitom mohl říct tolik zajímavého.
Třeba jak ho trenérsky ovlivnil strýček Bačkor v rodném Ružomberku a hlavně Leopold „Jim“Šťastný ve Slovanu Bratislava: „Jim byl nejlepší trenér široko daleko.“
Jak mu Antonín Himl, předseda tělovýchovy, na začátku osmdesátých let zatrhnul angažmá v Barceloně: „Soudruhu, ještě musíš pro republiku něco udělat.“
Jak se zpackalo mistrovství světa 1982 ve Španělsku? Vengloš moc dobře věděl, kde se stala chyba. Ve