Jak průkopník s pálkou pobořil rekordy i předsudky
USA se loučily s Hankem Aaronem, ikonou baseballu a mužem, co se bušením do míčku přičinil o férovější svět víc než většina politiků
Když někoho pochválil Muhammad Ali, člověk proslulý větším než malým množstvím sebelásky, něco to znamenalo. A Ali pronesl: „Jediným člověkem, jehož jsem zbožňoval víc než sebe samotného, byl Hank Aaron.“
Včera se s ním Amerika naposledy rozloučila. S Aaronem odchází baseballová legenda, svědek podivuhodných zvratů 20. století a muž, jenž přemohl osud.
Chudá černošská rodina s osmi dětmi si musela v Alabamě 30. let zvyknout na ledaco. Malý Henry Louis tomu dokonce říkal rituál.
„Vzpomínám si, jak na mě jako na kluka máma tolikrát křikla: Synku, schovej se pod postel,“líčil. „Protože tou dobou si po ulici jen tak mašírovali členové Ku Klux Klanu s hořícími kříži v rukou. Teprve až prošli, uslyšel jsem: Teď zase můžeš ven.“
Z Henryho Louise se stal Hank. Neboli Hammer, Kladivo: výjimečný sportovec měl včera v Atlantě pohřeb, na který zamířil i bývalý prezident Bill Clinton. USA se klaní člověku, jenž pro rovnoprávnost udělal opravdu hodně – a v opravdu těžkých časech.
„Symbolizuje nejen to nejlepší z baseballu, ale také příklad, že se každý může zapsat do dějin a zazářit v nich nevídaným způsobem,“řekl Rob Manfred, šéf MLB.
Definujícím momentem jeho kariéry
Symbol se stal 8. duben 1974, kdy překonal rekord, o němž se soudilo, že přetrvá: počet homerunů, který držel národní miláček Babe Ruth. Úctyhodné na někoho, kdo se učil odpalovat tak, že obyčejným klackem bušil do víček od lahví; víc si Aaronovi nemohli dovolit.
A hlavně nešlo jen o sport. Aaronovi spoluhráči žertovali, že za ním nechtějí sedávat, aby je vražedná střela taky nezasáhla. A šlo o humor krutý, leč opodstatněný. Ruth představoval bílou pýchu Ameriky a Aaron… Poslouží slova z jednoho z anonymních dopisů, na která si i po letech pamatoval: „Pomůžu ti, abys nepřekonal rekord velkého Babea Rutha. Bílí jsou vám opičákům nadřazení. Má zbraň sleduje každý tvůj černý krok.“
Ale homerun číslo 715 přišel. Jako dovršení cesty, kterou započal v Negro American League; přesně tak se soutěž pro černochy v 50. letech jmenovala. Odpovídala tomu jiná syrová Aaronova vzpomínka.
„Jednou jsme se spoluhráči dosnídali a pak se z kuchyně ozval třískot všech našich talířů – hrozný zvuk. Už jako mladíkovi mi docházela ta ironie: že sedíme v hlavním městě země svobody a oni zahazují vidličky, které měli v puse černoši. Kdyby z těch talířů jedli psi, umyli by je.“
Protizbraní byly bleskové švihy pálkou. Brzy dostal první nabídky z MLB a pak už ho nešlo zastavit. Dodával důkazy, že barva pleti je nepodstatná, že místo ní rozhodují schopnosti, dřina či v jeho případě oddanost sportu. V časech, kdy byl zavražděn Martin Luther King a Ali odmítl narukovat, nebylo ostatně snadné u sportu setrvat, i jeho toužili vidět víc na demonstracích: „Ale já jsem se rozhodl, že tou nejlepší věcí bude dál hrát baseball.“
Po kariéře ho ocenili Clinton i Bush mladší, od něj obdržel Prezidentskou medaili svobody, nejvyšší civilní vyznamenání ve Spojených státech. I jako idealista ovšem hleděl na svět realisticky.
„Jdeme správným směrem, ale cesta je pořád dlouhá,“hodnotil v roce 2014 prezidentování Baracka Obamy: „Největší rozdíl je, že za mého mládí tihle lidé mívali kápě a dneska nosí kravaty.“
Zrovna on na baseballovém hřišti udělal pro férovější svět nejspíš mnohem víc než kdejaký politik.