Vzpomínka na Davidovu hvězdu
Vladimíra Vokála, moderátora iDNES TV
Jako kluk, v éře slábnoucí totality, jsem začal hrát tenis. Organizovaně, s trenérem. Jezdil jsem na žákovské turnaje, občas vyhrával, občas prohrával. Vlastně to nebyl můj nápad. Hrát za klasický tenisový klub, mít svého kouče a vyplétače, to mohlo napadnout pouze mou babičku, pro kterou představovalo vnukovo angažmá u „buržoazního“bílého sportu tichý vzdor vůči upadající komunistické totalitě.
Jako pravá prvorepubliková dáma sedávala při mých trénincích na klubové terase, popíjela kávu a klábosila s rodinami ostatních tenisových aspirantů. V klubu jsem se skamarádil s podobně starým klukem. Trenér nás přihlašoval na stejné turnaje a občas jsme spolu hráli čtyřhru. Většinou jezdil s otcem, trochu vzteklounem, od kterého jsme to oba za chyby často pořádně schytali. Klidnější jsem byl, když s ním na turnaje jezdila jeho hodná babička, které byly naše výsledky ukradené.
I ona byla dámou starých věků. Upravená, uhlazená, přátelská. Většinou nosila dlouhé rukávy, ale v létě si je občas vyhrnula. A já si dodnes vzpomínám, jak jsem na jejím předloktí spatřil vytetované číslo.
Kamarád mi vysvětlil, že to má z války. Na hlubší souvislosti jsme byli oba příliš malí a příliš nedospělí.
Po pár letech můj kamarád na hvězdnou tenisovou kariéru rezignoval. Chodil na jinou školu, a já na něj ztratil kontakt. Až když jsem mnohem později hledal kvůli domácímu úkolu ve svém okolí pamětníky holokaustu, babička mi připomněla osobu z mých tenisových začátků.
Obě ženy si toho musely během našich tréninků, přeborů i turnajů říct opravdu hodně, protože to bylo dlouhé a zajímavé vyprávění. V sešitu mi příběh zabral několik stránek. Vzpomínám si, že v něm figurovaly transporty, Terezín, Osvětim i pochod smrti. A také žluté Davidovy hvězdy, které nosili Židé během nacistické hrůzovlády našité na svých oděvech. Jednu z nich jsem si proto doma vystřihl a nalepil ji na začátek úkolu.
Demonstrace malosti
Ještě později, dlouho po revoluci, už jako rozhlasový elév, jsem na onu dámu s číslem na předloktí narazil při jedné pietní akci k holokaustu. Byla už hodně stará a zřejmě i nemocná a já se ji neodvážil kontaktovat. Bohužel již neznám její jméno, zřejmě nás už před mnoha lety opustila, na žádné z dalších vzpomínkových akcí jsem ji neviděl. A jenom matně si vybavuji její tvář. Sešit s úkoly jsem vyhodil při jednom stěhování, zemřela i moje babička, která by mi její příběh mohla připomenout.
Nejjasnější vzpomínka mi zůstala v podobě vytetovaného čísla na předloktí a žluté hvězdy. Dvou hrůzných symbolů nelidského běsnění, symbolů ponížení, nesvobody a zločinu proti lidskosti. Vzpomněl jsem si v den 76. výročí osvobození Osvětimi na spoluobčany, kteří si na sebe při protestu proti epidemickým opatřením vzali Davidovu hvězdu.
Demonstrovali tím nechuť věřit vědě a neochotu nechat se očkovat. Nejvíce tím ale demonstrovali svou vlastní malost a neznalost historie. Nikdo je neposílá do plynu, nikdo jim nenutí vakcínu. Pokud se opravdu cítí jako nebozí Židé během transportů smrti, měli by si o Osvětimi a dalších stejně smutných místech historie něco nastudovat. V opačném případě jde o zneuctění památky babičky mého kamaráda z dětství i milionů dalších, které na celý život poznamenaly běsy holokaustu.