Výjimečná „myš“z jižního Turecka
Hrad v Silifke mě zvlášť nelákal; podobných hradů jsem na jižním pobřeží Turecka viděl v uplynulých dnech už několik. A tak zatímco moji spolucestovatelé šplhali ke zřícenině, přešel jsem k silnici a začal stopovat. Měl jsem štěstí. Po chvíli už jsem vystupoval na kraji krásného borového porostu nad řekou Göksu. Ještě kousek pěšky – a ocitl jsem se v místech, kde roku 1190 utonul císař Fridrich I. Barbarossa.
Od tohoto mého výletu uplynulo málem třicet let. V současnosti jde o turisticky exponovanou oblast Turecka, ale tenkrát to byl ještě klidný kraj jako stvořený pro batůžkářské trávení prázdnin. Do Turecka tehdy jezdívala řada přírodovědců, a právě do okolí Silifke opakovaně směřovali specialisté na výzkum savců. Lákala je tam zejména velká pískově zbarvená myš kilikijská neboli bodlinatka turecká.
Tohoto koloniálně žijícího hlodavce popsala jen nějakých dvanáct, patnáct let předtím dr. Friedericke Spitzenberger jako svébytný druh. Jeho výjimečnost ovšem nespočívala ani tak v nedávném popisu jako ve skutečnosti, že se vyskytoval jenom na nemnoha místech východně, resp. severovýchodně od Silifke. Další příbuzné druhy bodlinatek žijí i jinde ve Středomoří a v Africe i v Asii, ale mimořádně omezený výskyt bodlinatky turecké jí propůjčoval punc jedinečnosti a zanedlouho ji také coby kriticky ohrožený druh zavedl až na světový červený seznam.
Kolegové zaměření na savce, kteří v první polovině 90. let navštěvovali oblast Silifke, byli vybaveni „živochytkami“a tamní bodlinatky přiváželi do České republiky. Tyto bodlinatky turecké se posléze staly zakladatelkami výzkumných i zájmových chovů – a rovněž chovu Zoo Praha, která je získala roku 1999.
Díky výzkumným chovům vznikl o bodlinatkách tureckých úctyhodný počet vědeckých prací. S rozvojem molekulární biologie a genetiky se rovněž postupně formovala odpověď na otázku, kde se bodlinatky turecké u Silifke (ale také příbuzné druhy na Kypru a Krétě) vůbec vzaly. Dnes již můžeme považovat za téměř jisté, že jejich prapředkové na všechna tato místa přicestovali jako černí pasažéři na lodích plujících nejspíše z Egypta. Nikoli však až na nějakých ocelových parnících, ale na dřevěných antických korábech dlouho předtím, než se Fridrich Barbarossa vrhl do proudu řeky Göksu. Jen si to představte, loď naložená amforami a balíky, mezi kterými rejdí bodlinatky (egyptské), přistává někde u dnešního Silifke. Bodlinatky se dostanou na břeh a po generace odolávají nekonečnému proudu času…
I když… spíše bych měl napsat, že odolávaly proudu času. Ve světovém červeném seznamu jsou nyní zařazeny v kategorii živočichů, o nichž není dostatek informací. Současně se však plným právem ozývají hlasy, že by si tyto bodlinatky zasloužily nejpřísnější ochranu. Kvůli rozvoji jižního Turecka jich totiž velmi rychle ubývá. Pokud by dosavadní vývoj pokračoval, mohly by být již brzo zcela vyhubeny. A to by byla věčná škoda…