Kolumbus, kluk v mixéru a medvídek Pú
Kryštofa Ženatého, šéfa východočeské MF DNES
Kryštof, to je ale krásné jméno,“rozplýval se nejeden dospělý při zjištění, jak se jmenuju, a nevědomky tak sypal sůl do hlubokých ran mé dětské duše. V osmdesátých letech totiž tohle jméno nebylo vůbec běžné. A já jsem jen tiše záviděl všem Jirkům, Honzům, Petrům, Mirkům, Tomášům, Michalům a Radkům, že se jmenují tak nějak normálně a že jsou v každé třídě a na každém hřišti, když ne tři, tak alespoň dva.
Já jsem byl sám. Široko daleko. Na našem maloměstě jsem žádného jiného Kryštofa neznal, dokonce ani později, když jsem odešel na školu do města okresního. Nikde nikdo.
Ne že bych z toho upadal do těžkých depresí, ale tu a tam to mé dětské mysli nedalo a dlouze jsem nad tím dumal. Jediný všeobecně známý Kryštof byl Kolumbus. To byla taky nejčastější urážka, kterou jsem si zamlada vyslechl. „Kolumbus, autobus,“to bylo vrcholné dílo jakéhosi pětiletého básníka, který se mnou sdílel mateřskou školu.
Vlastně dnes ani přesně nevím, jestli mi na tom něco doopravdy vadilo. Asi jen ta samota. Byl jsem jediný Kryštof ve školce, v tělovýchovné jednotě, v hudební škole, na základce, dokonce i na gymnáziu.
Vlastně ne, o jednom dalším Kryštofovi jsem věděl. Měli ho nějací vzdálení známí mých rodičů, jako dvou- nebo tříletí jsme si prý hráli spolu někde na pískovišti. Dokonce si pamatuju, že bydlel někde mezi Gottwaldovem a Otrokovicemi poblíž kolejí. To byl pro mě takový záchytný bod. Jediné světlo v celém vesmíru. Sice hodně vzdálené a skoro až abstraktní, ale přinejmenším jsme na to byli dva. Nebyl jsem úplně sám. Jestli u těch kolejí žije dodnes, nechávám s vděčností pozdravovat.
Pokud už se jméno Kryštof někde vyskytlo, bylo to snad ještě horší. Tak například jindy naprosto skvělý autor dětské prózy Miloš Macourek má velkou kaňku za pohádku o Kryštůfkovi, který se schoval v mixéru. Pardon, ale takoví magoři jsme my Kryštofové nebyli ani jako malé děti. Nebo Alan Alexander Milne. Ten svým eposem o medvídkovi Pú prokázal našemu jménu doslova medvědí službu, když jedinou lidskou postavu nazval Kryštůfek Robin. Po přečtení několika kapitol má čtenář jméno Kryštof neomylně zařazené někam na úroveň Prasátka s Íáčkem. Ještě že v tom s námi lítá i ten Robin.
V 90. letech už se jméno Kryštof začalo objevovat častěji a v generaci „mileniálů“už bude Kryštofů zhruba tak stejně jako v předešlých dekádách Karlů a Jardů. Už jsem si zvykl, že ho tu a tam na ulici zaslechnu, a neotáčím se na první dobrou.
S tím jsem měl totiž problém, jakmile někdo někde zavolal „Kryštofe“(nejčastěji na své dítě), automaticky jsem se otáčel, jako by volali na mě. Na jiné Kryštofy jsem zkrátka nebyl zvyklý.
Ostatně, navždy si budu pamatovat, jak jsem potkal prvního živého Kryštofa. Bylo to v Tišnově na nádraží a bylo mi asi tak dvacet. Do kupé přistoupila mladá maminka se dvěma caparty, a když jsem zjistil, že jeden z nich je Kryštof, byl jsem úplně konsternován a věnoval mu cédéčko své kapely. Nevím, jestli to byl pro zhruba tak čtyřletého chlapce vhodný dárek, ale nic lepšího jsem po ruce neměl.
Samozřejmě, jak léta přibývala a s nimi životní zkušenosti, přestaly mě takové malichernosti jako jméno trápit. Dokonce jsem zjistil, že se dá ta osamocenost přetavit ve výhodu. Nikdy jsem například nepotřeboval žádnou přezdívku, když se řeklo Kryštof, všichni věděli. O tom si mohli nechat Pavlové, Vojtové a Pepíci jen zdát.
Ostatně, i s příjmením Ženatý se dá zažít spousta zábavy. Ale to už je na jinou esej.