Nejde jen o covid. Kdo herci zaplatí, když ho zraní dělo?
Šéf Herecké asociace Ondřej Kepka vypráví, jak pomáhají kolegům za časů koronakrize.
Finanční pomocí, bezúročnými půjčkami, komunikací s vládou a ministerstvy i diskusními skupinami internetových platforem se snaží Herecká asociace v době uzavření divadel pomáhat svým členům. „Věděli jsme o řadě projektů, co se zkoušely celý leden a únor a premiéra měla být v březnu. V našich zemích je bohužel zvykem, že se za zkoušky neplatí, takže herci čekali dva měsíce na první reprízu, aby se jim začala práce splácet, ale na reprízu nedošlo. Během týdne tak najednou byli někteří z nich tři měsíce minus,“dává příklad prezident asociace Ondřeje Kepka. „Na jaře to bylo hodně živelné, na podzim už postupujeme společně s dalšími profesními organizacemi,“líčí.
S jakými dotazy se herci na asociaci obracejí nejčastěji?
Osmdesát procent dotazů se týká dotačních programů. Penzisté se třeba ptali, proč nemohou žádat o Covid Kultura 2. Nyní to vypadá, že podle třetí verze tohoto dotačního programu už budou moci.
Proč by měli penzisté žádat o dotaci pro aktivní umělce?
To, že někdo bere starobní důchod, v herectví nic neznamená. Mnoho herců dosahuje svých nejlepších výkonů v penzijním věku, někteří hrají i přes osmdesátku. Řada z nich je tedy normálně činná. Kvůli příjmu penze, která je u herců podprůměrná, ale nemohli žádat. Podobná situace byla s cizinci, studenty. Trojka se nyní připomínkuje, ale zatím platí, že by o dotaci mohli žádat i lidé pobírající starobní důchod.
Jak vůbec nejstarší herci situaci prožívají?
Hrozně. S nejstarší generací jsme hodně v kontaktu. Svou prací se cítí být ohroženi, herec se na jevišti nemůže chránit odstupy. Takže vnímají rozpor: na jednu stranu chtějí hrát divadlo, ale cítí, že by měli být zavření doma. U mladých pak převažuje spíše obava ze ztráty práce a příjmů.
Odmítl někdo ze starších herců chodit na povolené zkoušky? Zná problémy herců
Ano, byly takové situace. Neustále řešíme dotazy, co mohu a co nemohu. Je totiž obrovský rozdíl, a to bych podtrhl, mezi postavením herce zaměstnance a herce na volné noze, tedy OSVČ čili osoby samostatně výdělečně činné. Věděli jsme to už dlouho, ale v časech klidu se to tak neprojevovalo. OSVČ měly pocit volnosti, začalo jich přibývat a dnes jde o zhruba 70 procent všech herců. Ale když přijde problém, a nemusí to být přímo covid, stačí úraz, OSVČ náhle zjistí, že nemají na nic nárok. To říkám jako člověk, který nikdy nebyl zaměstnanec. Zaměstnaný herec je ve větších divadlech docela chráněn.
Co s tím chcete dělat?
Už dlouho se snažíme vymyslet jakýsi třetí pracovněprávní vztah. Funguje třeba v Německu nebo ve Francii. Jde o postavení výkonného umělce, které by mělo určité výhody zaměstnance a zároveň se stále chovalo jako OSVČ. Když půjde takový herec točit film, stane se zaměstnancem oné filmové produkce. Takže když na něj při válečném filmu spadne dělo, bude mít jistotu, že mu někdo zaplatí zlomenou nohu. To jsou záležitosti, které ve vyspělých zemích fungují, nejde o nějaký náš socialistický nápad.
Myslíte, že covid ohledně počtu OSVČ něco změní?
Věřím, že ano. I já jsem dlouho zastával názor, že si všechno zařídím sám. Když se daří, tak to funguje. Nejvíc nám volají herci se zdravotními problémy. Asi se něco změní. Starší generace bude inklinovat k zaměstnaneckému poměru nebo alespoň částečnému úvazku. U té mladší to nepředpokládám, práci berou globálně, chtějí točit, dabovat, nechtějí být vázáni divadlem. To dnes není příliš moderní. Pokud tedy nejde o divadlo s nějakou partou typu Dejvického. Mezi mladšími spíše převládne snaha zajišťovat se z více stran a možná to povede k větší podpoře zmíněného třetího pracovněprávního vztahu.
Jak herci vnímají situaci dlouhodobě uzavřených divadel?
Různě. Řada kolegů vnímá situaci rozumně, ale některé názory jsou dost extrémní až iracionální. Často vzpomínám na Josefa Abrháma, který v mém dokumentu krásně citoval Karla Čapka: „Nechci cenzuru, každý má právo na názor. Ale některé názory jsou tak hloupé, že by ani neměly existovat.“Což řekl tento výsostný demokrat. Osobně myslím, že kdybychom teď nahnali diváky do divadel, čísla by zase stoupla a nemoc by se mezi herci velice rozšířila. Hrát v roušce je nesmysl.
Může covid profesi ovlivnit dlouhodobě?
Herecká profese se musí udržovat: kondice, mluvidla, pohyb. Herci či zpěváci, kteří se v roce 1989 vraceli po dlouhé pauze, měli často problém, někteří už to nezvládli. Navíc je každému dán určitý věk pro určité role. Když osmnáctiletá herečka v rozpuku svého princeznovského období ztratí rok, může to být znát. Na princezny může mít pět sedm let, pak už je z ní paní královna. Totéž platí u nejstarší generace. Tam rozhoduje každý rok. Někteří herci tak přijdou o setkání s vysněnou rolí. Moje maminka Gabriela Vránová měla být obsazena do Věci Makropulos, nakonec ji nehrála z politických důvodů. A tu nabídku už znovu nedostala. Herci takhle mohou přijít o svého vysněného Cyrana či Hamleta. Zároveň se někteří ke své profesi patrně už nevrátí. Nejde tedy jen o peníze. Divadlo prostě dostane hodně zabrat, podobně jako cestovní ruch, hotely a restaurace.
Zasáhne pandemie letošní udílení Cen Thálie?
Zatím plánujeme předávání normálně v říjnu. Pokud by se začalo hrát nejpozději na přelomu března a dubna, stále by ještě šlo o adekvátní ročník. Poroty už mají něco nakoukáno.