Dost horký Severní proud

Sankce USA proti plynovodu Nord Stream 2 platí. Postarali se o to němečtí ekologičtí aktivisté. Jejich názor je však nejméně relevantní pro posouzení, zda druhý plynovod z Ruska do Německa je pro Evropu potřebný a zda rizika s ním spojená stojí za to.

Abychom v tom měli pořádek: sankce USA proti Rusku se vztahují i na stavbu plynovodu Nord Stream 2 a v roce 2019 Amerika pohrozila sankcemi i firmám, které se na výstavbě podílejí. Tak své lodě postupně ze stavby stáhly Dánsko, Švédsko i Švýcarsko a stavba se zastavila, ač k dokončení chybí položit na dno Baltského moře nějakých 140 km potrubí. Letos 15. ledna německý Spolkový úřad pro lodní dopravu a hydrografii pokračování výstavby povolil. Proti tomu se odvolaly německé ekologické organizace a 18. ledna tím docílily zneplatnění onoho povolení. Takže sankce USA trvají.

Zemní plyn bude Evropa potřebovat. Mnoho plynu. Energetika postavená čistě na obnovitelných zdrojích, jak ji plánuje především Německo a zbavuje se zároveň svých uhelných i jaderných elektráren, není technicky reálná. Předsevzetí Evropské komise a parlamentu učinit EU do roku 2050 uhlíkově neutrálním územím předbíhá technický vývoj obnovitelných zdrojů a ekonomické možnosti. Nejméně na příštích 30 let od spálení posledního kousku uhlí, tj. do roku 2070, bude Unie závislá na zemním plynu.

Ještě na vysvětlenou k aktivitám ekologistů. Ti odmítají i využití plynu, protože i ten je fosilní a zahušťuje skleníkovou atmosféru. Do jisté míry jim dávají za pravdu někteří odborníci, když vypočítali, že při spalování je sice výpusť CO2 výrazně nižší proti uhlí, ale při započtení emisí při těžbě, dálkové dopravě a ztrátách není rozdíl tak zásadní.

Plyn jako záloha

Plynové elektrárny budou nutné pro zálohování obnovitelných zdrojů. Elektroenergetické soustavy se o tom přesvědčily v září v Německu a teď v lednu v Rakousku, které před black-outem ochránily vlastní plynové a zahraniční uhelné a jaderné zdroje (včetně našich jaderek). Bude jich však zapotřebí i pro krytí „běžné“zvýšené spotřeby elektřiny. A pro krytí energetických potřeb i jiných podniků než elektrárenských. U nás typicky tepláren, ale i hutních firem, chemických provozů, výroby stavebních hmot a dalších.

Obnovitelné zdroje stačit nebudou a nedostatečná je i perspektiva spalování biomasy, kterou také ekologisté hlasitě vzývají. Pro ilustraci: Plzeňská teplárenská na 12,5 ha pěstuje japonský topol jako biomasu. Po šesti letech sklidila 660 tun štěpky, která jí vydržela na jeden den topné sezony. Pražská teplárenská zásobuje pravobřežní polovinu Prahy uhelným dálkovým zdrojem z Mělníka. Kdyby jej chtěla převést na biomasu, tak analogickým odhadem by za 8,5 dne spálila Krčský les.

Poradenská firma McKinsey loni na podzim zveřejnila studii o proveditelnosti přechodu na uhlíkově neutrální ekonomiku v ČR. Podobných studií je více, řadu jich mají v záloze i aktivistické kroužky, ale tahle je hodně technokratická, tak nahlédněme: v energetice do roku 2050 autoři studie předpokládají – jako jedni z mála – zvýšení poptávky po elektřině ze současných zhruba 71 TWh ročně až na 125 TWh. Kromě mnohonásobného zvýšení kapacit obnovitelných zdrojů by se jen do roku 2030, podle McKinsey, muselo postavit 1,2 GW nových plynových elektráren. To je stejné jako třetí jaderný blok z plánovaných dvou. A ještě by se skoro 10 % elektřiny muselo dovážet. A to jsme jen u elektřiny, ne u teplárenství ani u dalších průmyslových podniků.

Tak si nyní tyto odhady pronásobme, řekněme dvaceti, abychom se alespoň pocitově přiblížili pozicím Německa (výhledově bez jádra), Dánska (bez jádra), Nizozemska či Rakouska (bez jádra) a zřejmě i Švýcarska, které se na stavbě Nord Streamu 2 také podílelo. Z ruské strany má hlavní podíl na obou projektech státní společnost Gazprom.

Až potud by se plynovod Nord Stream 2, který svou kapacitou 55 mld. m3 ročně, jíž zdvojnásobí už provozovaný plynovod Nord

Stream 1, jevil jako řešení. Řešení i pro Česko, jež by bylo na Nord Stream 2 napojeno.

Problémem je Rusko. Oba plynovody v něm začínají a oba končí v Německu. Nord Stream 1 je v provozu od roku 2011. Druhý plynovod je postihován sankcemi USA od roku 2017 a jeho dokončení, plánované původně na rok 2019, je i letos nejisté. Rusko je i pod sankcemi EU kvůli anexi Krymu a východní Ukrajiny. USA své tvrdé stanovisko zdůvodňují obavami z rostoucí závislosti Evropy na ruských dodávkách plynu a rostoucího vlivu Ruska v EU. Opozice kontruje, že USA si chtějí EU zabrat jako odbytiště svého zkapalněného plynu. Obojí je možné. Ale asi se nikdy nedovíme, jak je tomu doopravdy. Upřímnost je v politice i v obchodě slovo cizí a nesrozumitelné.

Na jednu stranu Rusko není spolehlivý partner. Nehraje fér. Nedodržuje mezinárodní závazky. Ani nedodržuje politická pravidla demokracie vůči vlastní vnitřní opozici. Pokud se vztahy prezidenta Putina a jeho opozice musí řešit na jednotkách intenzivní péče v Berlíně a Londýně, je to mezinárodní, nikoliv interní skandál. Proto by bylo pochopitelné, kdyby se USA chtěly vyhnout konfrontaci s ním v samém srdci Evropy.

Na druhou stranu – kde kvete obchod, nedaří se válce. Dokud zvoní zlaťáky, neřinčí zbraně. Jenže ony řinčí. S Ruskem už jsme v konfrontaci. Jinak by nebylo sankcí. Nejen na Ukrajině nebo na Krymu, nejen v Sýrii či jinde daleko, ale také v informační, špionážní nebo kybernetické pavučině zde v Evropě. Různá dvojaká řešení, která „zaručovala mír“s potenciálním protivníkem, se v minulosti velmi neosvědčila.

Měly by existovat alternativy k Severnímu proudu. Obchodní, politické i energetické.

Energetika postavená čistě na obnovitelných zdrojích není technicky reálná.