Jak se pozná správný podnikatel

Tomáše Ventury, šéfa ekonomické rubriky MF DNES

Už jedenáct let mám čas mezi Vánocemi a Silvestrem spojený s jedním čtenářským rituálem. Pročítám desítky přihlášek do soutěže EY Podnikatel roku, z nichž pak vzejde nejen celkový vítěz, ale i osmička finalistů ankety čtenářů MF DNES a iDNES.cz o nejlepší podnikatelský příběh.

Když mě to před těmi jedenácti lety čekalo poprvé, trochu ve mně hlodalo, jestli ty nejlepší vůbec dokážu vybrat. Problém je nakonec samozřejmě úplně opačný – jak těch příběhů vybrat jenom osm. Kvůli pestrosti podnikatelských příběhů se mi to neomrzelo ani po těch letech, ale zároveň už se mi daří vysledovat pár dlouhodobých společných rysů.

Odvaha. Tu mají opravdu všichni. Jen málokdo začínal s nějakým kapitálem, na kterém by mu příliš nezáleželo, a adresářem plným kontaktů. Zato poslední úspory, půjčky od rodiny či zastavený dům představují běžnou startovací výbavu. Začátky v garáži sice znějí jako klišé, ale je to často realita. „Po narození dcery jsem částku za porodné, tehdy asi tři tisíce korun, věnoval na první nákup materiálu. Formu jsem si dal dohromady ze starého železa a od rodičů dostal starou míchačku,“popsal své začátky třeba zakladatel betonářské firmy Libor Brož.

Nápad. Pro mě pořád nejpřekvapivější. Každý rok se vynořují desítky firem, které se dokázaly prosadit s výrobkem nebo službou, na kterou by normálně málokdo pomyslel, a za nenápadným názvem je často schovaný výrobce minimálně evropského formátu. Vždycky si vzpomenu na modletickou společnost Sopo, jejíž zakladatel Vladimír Olmr vsadil před lety na navíjení statorů a rotorů. Nemusíte vědět, o co přesně jde, ale to podstatné je, že jeho výrobky končí v elektrokolech, větrných elektrárnách nebo elektrickém nářadí po celém světě. A v anketě tehdy příběh vinutí nasbíral nejvíc hlasů.

Houževnatost. Většinou jsou to dnes už jen vzpomínky, ale i ten, kdo už měří obraty minimálně ve stamilionech, někdy nervózně vyhlížel prvního zákazníka, rozvážel sám první objednávky ve staré dodávce, neznal víkendy. „Přespali jsme v lese pod stanem. Já jsem se ráno převlékl do obleku a vyrazil,“popsal přípravu na své první jednání s klíčovým dodavatelem v Německu výrobce outdoorového oblečení Tilak Roman Kamler.

Zodpovědnost. O ní se často tolik nemluví, ale i tak je vidět. A není to jen zodpovědnost za zaměstnance a jejich rodiny, ale i ta společenská. Z projevů ve Sněmovně to sice občas vypadá, že dobro lze konat jen přerozdělením daní, ale oni s penězi umějí rozumně nakládat i ti, kdo je sami vydělali. „Chtěl jsem po sobě nechat něco hmatatelného,“shrnul kyjovský podnikatel Josef Kouřil, který nechal v Bukovanech místním postavit kostel a u Svatobořic-Mistřína muzeum připomínající internační tábor z druhé světové války.

Mládí. To je spíš dlouhodobě nepřehlédnutelný trend. „Hned jak mi bylo osmnáct, založil jsem si firmu,“zaznívá v různých obměnách každým rokem častěji. A třeba Jan Sláma a David Špunar, kteří uspěli se svou aplikací proti šikaně a v anketě soutěžili loni, to ještě trumfli. Nechali se kvůli podnikání zplnoletnit už v šestnácti.

O tento mix odhodlání a úsilí nepřipravil české podnikatele ani koronavirus, takže ekonomika má pořád všechny předpoklady k rychlému zotavení, jen co firmy a spotřebitelé dostanou trochu kyslíku. A jak se do budoucnosti dívá letošní osmička podnikatelských vypravěčů, se můžete podívat na www.idnes.cz/pribeh.