Potraviny a Česko jako enfant terrible

Z lán(ů)

Kolem novely zákona o potravinách a především kolem povinných kvót se strhla mediální bouře. Většina komentátorů se nicméně soustředila na nevhodnost řešení, nikoliv na podstatu problému. Objevila se celá řada textů upozorňující na naši „zlobivost“vůči Bruselu, která vždy zvláštním způsobem zesílí před naším předsednictvím v Radě EU. Jestli jsme to v roce 2009 Evropě „osladili“Entropou, podle některých jsme tentokrát začali „sladit“už s ročním předstihem.

V té souvislosti jsem ocenil komentář profesora Petra Druláka (MF DNES,

28. 1.), který nejenže se na rozdíl od ostatních ptal na příčinu nutnosti podobné diskuse, ale zamýšlel se také nad naší zahraniční politikou, respektive asertivitou vůči Bruselu. Zatímco Polsko a Maďarsko si v rámci EU dobře osvojily tzv. průzkum bojem, Češi si zavtipkují, sem tam si rýpnou, ale jinak si nechají všechno líbit.

Tím rozhodně nechci tvrdit, že bychom se měli vydat cestou Velké Británie a v příštích x letech se s Unií přetahovat na téma czexit, ale pokud jde o silnější obhajobu národních zájmů a ochranu klíčových odvětví, měli bychom trvat na rovné hře. Jestli se pro Británii stala rybolovná politika jedním z impulzů pro vystoupení, je správné nechat dál pod pokličkou bublat problém nerovných zemědělských podpor na tzv. jednotném unijním trhu?

Někdo namítne, že zákazník má mít vždy možnost volby, s tím jednoznačně souhlasím. Musíme se však zároveň bavit o tom, jestli si skutečně při současném stavu věcí vybírá vítěze soutěže v základní ekonomické hře, která říká, že ten, kdo dokáže vyrobit za nejméně s nejvyšší kvalitou, bere vše. V okamžiku, kdy tu existuje nerovná soutěž v nastavení podpor, není to tak úplně pravda.

I v 21. století se státy mohou v určitých situacích, zejména pak v otázce zásadních národních zájmů, chovat na základě principů „reálpolitiky“, tedy zajistit se pro sebe na úkor ostatních, a ne na základě principů otevřeného obchodu a hry s nenulovým součtem. To jsou důležité principy liberálně-idealistické tradice, na které stojí i evropská integrace, která je pro Českou republiku důležitým prvkem stability. To nicméně stále neznamená, že se členské státy vzdají svých národních zájmů. Ve hře řetězce versus zemědělci vyhrávají zatím jednoznačně řetězce. Nemělo by i s ohledem na stav krajiny být národním zájmem České republiky tuto hru vyrovnat a občas trochu zazlobit?