Pandemie postihla i newyorskou Bohémku

Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES

Už je tu začátek února a v Česku se dosud neobjevila každoroční vlna chřipky. Proč? Protože náš společenský styk je omezený, věnujeme zvýšenou péči osobní hygieně, ale především většina z nás na veřejnosti nosí roušku. Obětí koronaviru stále přibývá, a přesto se najdou lidé, kteří odmítají vyjít na veřejnost s patřičně zakrytými ústy a nosem. Dokonce si organizují demonstrace, na kterých vyřvávají, že si nenechají omezit osobní svobodu. Svobodu nakazit sebe i druhé? Co je to za lidi?

Mezi oběťmi koronaviru jsou také podniky, organizace a spolky. Jedním z nich je newyorský Český občanský dobročinný spolek v Astorii (Bohemian Citizens’ Benevolent Society of Astoria, BCBSA). Vznikl v roce 1892, kdy se v newyorské čtvrti Astoria usazovali přistěhovalci z českých zemí. Jeho původním cílem byla sociální a materiální podpora členů. Dnes je to především společenské a kulturní středisko a škola pro mládež.

Spolek vlastní poslední tradiční zahradní restauraci v New Yorku (bývaly jich stovky), dnes navíc s venkovním grilem a barem, s dvoupatrovou budovou Bohemian Hall (Český domov, založen 1910), ve které je restaurace, bar a divadelní sál, kde dlouhá léta hostuje D. A. Sokol (1892) a také škola.

Nejen v Česku, ale i v USA je kvůli pandemii pohostinství v krizi. Více než stoletý spolek, který přežil různé kalamity, naposledy v polovině 90. let minulého století nebezpečí bankrotu, má opět nejistou budoucnost. Budova je od poloviny prosince zavřená, zaměstnanci propuštěni, příjem žádný. Nutné provozní výdaje postupně užírají úspory.

Zatím situace není tak zlá jako minule, kdy kvůli neplacení daní a úhrad za městské služby přišla výhrůžka, že nezaplatí-li se alespoň částečně dluhy, město New

York má právo prodat budovu v aukci. Situace byla opravdu hrozivá. Budova byla ve špatném technickém stavu, podlaha v hlavním sále havarijní, ze stromů na zahradě padaly na hosty suché větve, bar byl tmavý, zatuchlý, restaurace odrazující od posezení, natož od objednání jídla.

Euforie pramenící ze sametové revoluce vše změnila, spolek se probudil k čilému životu. Nová generace postupně převzala jeho vedení, noví činovníci-dobrovolníci zahájili obrat. Manželé Královi zorganizovali obnovení české školy pod vedením ředitelky Blanky Sylvester, Libuše Králová ustavila kontrolu nad financemi, Josef Voves zavedl bankovní účet a bezúročně půjčil spolku peníze na rychlé splacení dluhů, do kuchyně najali profesionální personál.

Výsledek překonal všechna očekávání. Bohémku a její pohodu objevili mladí Američané, kteří si přišli odpočinout pod letitými stromy, u korbele piva si v pohodě popovídat s přáteli. A přinesli peníze na údržbu a přestavby.

Tehdy, z pozice prezidenta spolku, jsem pozval prezidenta Václava Havla s manželkou Dagmar zasadit po odumřelém stromu novou lípu. A bylo mi trapně, když pan prezident použil pánský záchod, který si pamatují jen ty nejstarší generace z restaurací 4. cenové skupiny – černá asfaltová stěna se zapáchajícím korýtkem. Pod vedením Edy Širokého byly pak postaveny nejen moderní toalety, ale i chlazený pivní sklep pro 400 sudů, tehdy přednostně plzeňského.

Již desetileté Havlově lípě zahrada svědčí, je z ní monumentální, stále rostoucí strom. Byla to hektická doba, vzpomínky na radosti i mnohé strasti jsou dosud čerstvé, mám jich na román. Jen ten koronavirus by už měl skončit, aby se mohli návštěvníci hrnout do Bohémky jako před pandemií a spolek se navrátil k plnému životu.