Jak neztratit hokejové naděje v době covidové
Sami si z ledu vyhrnují sníh. Převlékají se v mrazu. Trenér Lukáš Majer z budějovického Motoru vypráví o návratu mládeže do hokejového pravěku.
Poněvadž je povahy veskrze optimistické a své povolání považuje za svou největší zálibu, nehořekuje ani nenadává. Kouč budějovické juniorky a šéf klubové akademie Lukáš Majer zápolí s krušnými časy, v nichž malí a mladí hokejisté nesmějí hrát zápasy, ba ani trénovat, jak jsou zvyklí.
Pětadvacetiletý chlapík na situaci způsobené protiepidemickými opatřeními dokonce nachází četné plusy.
Nadšenci jako on v neveselé současnosti objíždějí s hráči venkovní kluziště i zamrzlé rybníky, vymýšlejí burcující výzvy a podstupují výběhy na atletických oválech i v terénu. Majer samozřejmě vidí, že hoši i mladí pánové ztratili ve svých kariérách skoro celý rok. Zároveň věří, že ty správně zažrané jedince překonané nesnáze posílí.
Budějovická aréna je pro mládež zavřená. Kde bruslí?
Kde se dá! Jakmile mrzne, využíváme přírodní led. Kousek nad Budějovicemi má Martin Hanzal, brácha mého kolegy a bývalý hráč NHL, rybník u srubu. Nechal nás na něm trénovat. Je kouzelné, že si nás pozval domů. Jsem rád, že doba covidová propojuje lidi.
Jak mládež přijímá návrat do hokejového pravěku?
Setkání se samotnou podstatou hry je kouzelné. Kluci si obouvají brusle na molu, trénují v teplácích, skoro bez výstroje. Nejmladší odhrnují sníh. V přírodě z nich spadne tlak. Častěji předvádějí prvky, které proslavily českou hokejovou školu – přihrávku letící přes dvě hokejky, kličku, narážečku. Najednou jim nikdo nevelí, nekřičí na ně. Jsou svobodní, což je dar z nebes.
Jaké další plusy nacházíte?
Tahle doba vyvedla hráče z jejich pohodlí. Jsou odkázáni sami na sebe. Ztratili přepych arény a servis lidí, kteří se kolem nich pohybují. Najednou jezdí na otevřená kluziště, kde nejsou šatny ani sprchy, převlékají se na lavičce do vymrzlého oblečení. Žádná svačinka, vytápěná kabina a teplá voda.
Co je nejvíc překvapilo?
V prosinci jsme začali objíždět venkovní hřiště na Hluboké nebo v Dobříši, kde nás v půl sedmé ráno zastihla vánice. Vedete kotouč a najednou vám zmizí pod sněhem.
Což je pro borce zhýčkané nažehlenými plochami cosi nevídaného.
To si pište. Zatímco jsem pracoval se čtyřmi hráči na jedné straně, pátý na druhé půlce odhrnoval sníh. Po chvíli jsme se přestěhovali na opačnou polovinu a hrablo si vzal další z kluků. Jindy jsem ho místo hokejky v rukou držel já a každou volnou chvíli vyhrnoval, abychom se nezdržovali.
Zažíváte humorné chvilky?
Samozřejmě. Pro zpestření jsem třeba nechal hráče hledat puky: „Kdo jich najde pět jako první, vyhrál!“Jezdili po ledě a hokejkami přehrabovali sníh. Jo, pobavili jsme se.
Musí trenéři hodně improvizovat?
Ano. V rámci protiepidemických opatření vymýšlí co nejbohatší náplň. Taky se rozjíždí po okolních vesnicích za svými hráči, se kterými se poznávají v novém prostředí.
Co malí hoši? Držíte je u hokeje?
Perou se v nich různé pocity a myšlenky. Spoustu z nich už doba odradila u nás v Motoru i napříč kluby. Děti nemají tak silnou sebekázeň. Ztratily svůj rytmus škola – hokej – domov. Hodně času tráví na telefonech. Rodiče jim povolují věci, které by jim normálně zakázali. Nechávají je ponocovat, jíst chipsy, trávit celý den v pyžamu.
Dají se odhadnout ztráty?
Sečteme je, až pandemie ustoupí. Uvidíme, kolik dětí se do týmů vrátilo. Zatím jsem zaznamenal několik etap.
Ano?
Loni nejdřív všichni dřepovali a klikovali před webkamerou. Přes léto jsme se nadechli, než na podzim přišla druhá stopka, která nám už nějaké kluky vzala. Po rozvolnění v prosinci jsme na dva týdny zase dostali naději, trénovali jsme – byť s omezeními. Před Vánocemi začal současný stav a my si snad můžeme jen přát, aby co nejvíc mrzlo a my mohli bruslit na přírodním ledě.
Co vám zbývá, když se oteplí?
Tréninky jeden na jednoho na umělém kluzišti pod širým nebem. Běhání venku v malých skupinkách… Ze hry se úplně vytrácí její týmová podstata, spolupráce. Ještě víc se z malých hokejistů stávají individuální sportovci. Ještě víc se připravují s dovednostními kouči a mizí jakákoliv provázanost s klubem, což působí napětí.
Jak tomu čelíte?
Hodně tmelíme partu. Sázíme na legraci. Pořádají se tréninky i schůzky přes Zoom. Se staršími hráči se bavíme o jejich kariérách. Posíláme jim články a přednášky, ze kterých si jako domácí úkol dělají výtahy. Diskutujeme o osobních věcech, ke kterým bychom se za běžných okolností nedostali. Bavili jsme se o výkonech reprezentační dvacítky na mistrovství světa, tipovali jsme výsledky fotbalové Ligy mistrů.
Daří se vám aspoň trochu v téhle zoufalé bitvě?
Snad ano. Protože jsme v jednu dobu pořád běhali, hodně u nás letěl Bóža Zenkl, postava ze seriálu Okresní přebor, která se snažila kondičně pozvednout Slavoj Houslice. Někdy zkoušíme srandičky, jindy vážnější přístup. Přivedli jsme kluky na atletický ovál a hecovali je: „Chlapi, jdeme 37 koleček, což je 15 kilometrů. Limit je hodina a deset minut.“Snažili jsme se navodit vhodnou atmosféru. Projevily se vztahy, které si dlouhodobě budujeme.
Mně by nejvíc scházely zápasy. Jak hoši snášejí dřinu bez nich?
Strašně těžce. Obvykle celý týden k něčemu směřuje. Ke sportovnímu svátku – jako když jdou věřící v neděli do kostela. Najednou vám ho pandemie vezme. Tohle v hlavě zvládnou jenom ti nejsilnější. Ti, kteří hokej opravdu milují. A těší se, až opatření povolí.
Dá se vzrušení z utkání nahradit?
Nedá. Ale pokoušíme se do každého prvku přípravy a komunikace vkládat soutěživost. Stříháme si o jogurty. Pořádáme výzvy v klubech i mezi nimi. Natáčí se klipy, jak menší hoši žonglují s míčem, míchají s pukem.
Frčí domácí zlepšováky? Střílí se na zahradách a ve sklepech? Vznikají kluziště na dvorcích?
Stoprocentně. Funguje to zvlášť u rodin, které mají své domy, což je super. Někteří tátové se ale až příliš trumfují: Náš kluk cvičí, střílí, bruslí… A dost syny pérují. Čímž mezi nimi vzrůstá napětí. Na druhou stranu někteří lidé zjišťují, jak obtížné je zorganizovat trénink pro jedno dítě, natož pak pro celou bandu. Možná jsem naivní, ale věřím, že nás a naši práci začnou víc uznávat a nebudou tolik kritizovat.
Jaké další nápady se v přidušeném hokejovém prostředí ujaly?
Například přepadové výzvy. V poledne pošleme hráčům zadání na skupinu do WhatsAppu: „Natoč se, jak uděláš deset kliků, a pošli to dál. Musíme to stihnout do čtyř.“Tak trochu si navozujeme atmosféru kabiny. Kluci se domlouvají, spoléhají jeden na druhého.
V čem ještě jim současné okolnosti otevírají oči?
Když jsme v pět ráno vyráželi na otevřené stadiony, viděli jsme autobusové zastávky plné lidí, kteří jeli do práce. Potkávali jsme pekaře, silničáře a další pracující. Já jsem si znovu uvědomil, jaké mám zlaté povolání. Živím se svým koníčkem, což se snažím vysvětlovat a připomínat dorostencům a juniorům, aby si vážili toho, co mají. V Motoru, ve škole nebo doma.
Co ještě kritické období ukazuje?
Nadšení a obětavost řady zapálených trenérů, kteří v mnohdy zoufalých podmínkách mrznou s dětmi venku a vymýšlejí jim cvičení. Už skoro legendární jsou u nás výběhy na Dubičák, kopec v obci Dubičné. Máme z něj Budějovice jako na dlani, trávíme na něm osm hodin denně, zatímco se kluci střídají po dvojicích. Není snadné umožnit jim sportování a motivovat je.
Jak doba ublíží jejich vývoji?
Velmi pravděpodobně se oddělí zrno od plev. Zůstanou ti, co hokej milují, mají ho opravdu v srdci. Odpadnou ti, kteří o své budoucnosti v téhle hře nebyli úplně přesvědčeni. Věřím, že členy první skupiny pandemie posílí. My jim denně připomínáme, v jakém klubu se ocitli a jaké úžasné tradice se stali součástí. Seznamujeme je s historií Motoru, s jeho zakladateli, kteří působili v podobných podmínkách, jaké máme teď. Hráli třeba na zamrzlém slepém rameni Malše.
Čeho chcete dosáhnout?
Myslím, že se u nás vytratil klubismus, vztah k městu. Hokejisti už od dětství mění týmy. Rodiče je vodí jako cvičené opice. Je pro ně nejdůležitější, kolik udělali bodů. Nestihnou se sžít s žádným oddílem, s kolektivem, s prostředím… Což se snažíme změnit. Aby věděli, kdo byli Vlastimil Hajšman, Miroslav Dvořák, Jiří Lála, Radek Ťoupal, Vladimír Caldr. Aby bylo samozřejmé, že do zápasu „dají srdíčko“. Borci, co si kdysi sami vyhrnovali led a váleli skoro bez chráničů, makali na sto procent automaticky. I tak může nová generace pochopit hokejovou podstatu.
Bude si víc vážit přepychu?
Určitě. Už teďka slyšíme na rybníku, že si kluci nikdy nebudou stěžovat na led na stadionu, i když je po hodině rozježděný. Že i malá šatna je dobrá, stejně jako dvouhvězdičkový hotel.
Bude na nich znát přestávka, až se vrátí? Jak rychle doženou ztrátu?
Bohužel. Děti ztratily celý rok. Spousta lidí je proto nešťastná a blázní: „Oni nejsou na ledě. Ostatní nám utečou!“Vyspělý klub s propracovaným systémem a kvalitními trenéry ale dokáže poskládat program tak, aby se zameškaná doba brzo dohnala.
Podepíše se na šíři základny skutečnost, že je hokej považován za drahý sport?
Myslím, že tahle domněnka neplatí. Vznikla možná z příběhů o „tlačenkách“a kamarádšoftech – když se trenér ocitl pod tlakem, aby nasazoval do první lajny dítě sponzora.
Takže hokej není jen pro syny zámožných rodičů?
Jeden z nejlepších počinů českého svazu je projekt Pojď hrát hokej. Umožňuje dětem začít a tři měsíce hrát zadarmo. Následuje poplatek 300 až 400 korun za měsíc. Do klubů chodí výstroje a další vybavení na první krůčky na ledě. Nebo mě napadá příběh Davida Pastrňáka, kterého v Havířově trénoval Martin Janeček. Pasta neměl na rozhazování, a tak za něj Martin zaplatil soustředění. Hodně záleží na konkrétních lidech a na klubech.
I proto věříte, že pandemie český hokej zásadně neponičí?
Přesně tak. Myslím, že bychom hlášky o drahém hokeji už vůbec nemuseli řešit. Pro mě jsou jen výmluvou při neúspěchu. Vždyť existují bazary s výstrojí. Ve srovnání s cizinou jsou tu náklady výrazně nižší. Kdo opravdu chce, hokej hrát může. A ta skutečná láska ke hře se ukazuje právě teď.