Přelomový objev na Netflixu oživují s pokorou
Půvabně anglicky decentní. Takové je drama Vykopávky, které právě uvádí Netflix.
Filmy o archeologii a známých objevech se často pojí se žánry dobrodružnými, akčními i mysteriózními. V případě Vykopávek je však opak pravdou. Režisér Simone Stone přistoupil k adaptaci stejnojmenného románu Johna Prestona z roku 2007 citlivě a s úctou ke skutečné podobě profese archeologů.
Děj Vykopávek se točí okolo přelomového objevu v anglickém Sutton Hoo z roku 1939, který proměnil představu historiků o podobě kultury Anglosasů. Vše začalo zcela nenápadně, když si ovdovělá Edith Prettyová, zde v podání Carey Mulliganové, najala archeologa-samouka Basila Browna (Ralph Fiennes), aby provedl vykopávky na jejím pozemku. Neúprosně se blížící druhé světové válce navzdory.
První polovinu filmu režisér Stone podle scénáře dramatičky Moiry Buffini znamenitě a trpělivě buduje vztah mezi Brownem, Prettyovou a jejím synem. Užívá si drobností a náznaků, které o hrdinech prozrazují více než slova. Poetiku filmu propůjčují působivé záběry kameramana Mikea Eleyho, jež se nedají charakterizovat jinak než jako milostné vyznání východoanglickému pobřeží. Podporuje je navíc znamenitá hudba Stefana Gregoryho. O svou sympatickou komornost film přirozeně přichází s vývojem událostí.
Na scéně se objevuje značně arogantní archeolog Charles Phillips zastupující Britské muzeum a hlavně archeoložka Peggy Piggottová, jejíž manželské trable i náhlé vzplanutí posouvají děj dál a dál od jeho jádra i skutečné podoby. Jak už to tak bývá, historici hned po uvedení filmu upozornili, že s vyobrazenými vztahy i věkem postav (obzvlášť u Piggottové) to bylo trochu jinak.
Na druhou stranu, v případě Prettyové byla nakonec drobná úprava ku prospěchu věci. Díky tomu, že se režisér rozhodl pro hrdinku spíše třicetiletou než padesátiletou, a tím pádem místo Nicole Kidmanové obsadil Mulliganovou, zřetelně připomněl její neustále rostoucí talent, který film povyšuje minimálně o úroveň.
Způsob, jakým tvůrci filmu Vykopávky dokázali ztvárnit blížící se válečnou pohromu, pomíjivost lidské existence skrývající se v hlíně i její sílu spočívající v duchu, z něj činí výjimečnou podívanou. Představuje totiž pokoru, o které se sice neustále mluví, jen málo se pro ni však skutečná dělá. A odráží se to i v očích znovu perfektního Ralpha Fiennese.