Čas pozvednout číši
Petr Korda vychoval tři sportovní hvězdy
Sličné blondýnky Jessica a Nelly se v působivém dramatu přetahovaly o titul na floridském podniku LPGA. Čahoun Sebastian postoupil do finále turnaje ATP v Delray Beach a pak ovládl challenger v Quimperu, což ho katapultovalo do elitní stovky na žebříčku.
V lednu mohla Kordovic rodina jásat hned několikrát.
„Já ale opakuju, že jsem z dětí nadšený i bez sportovních úspěchů,“tvrdí bývalý tenisový šampion Petr Korda v rozhovoru pro MF DNES. „Fajn, mají svůj program a cíle. Tvrdou prací se snaží dosáhnout něčeho významného. Ale my jsme s Reginou především rádi, že nám všichni vyrostli a jsou zdraví.“
Na vašich dětech je vidět, jak si navzájem přejí, což vás musí zvlášť těšit, že?
Jistě. Málo lidí si uvědomuje, že jsme se s manželkou při výchově v Americe museli obejít bez pomoci dědů a babiček. Naše rodina se semkla. Je důležité, že se děti podporují. Když Nelly předloni vyhrála titul v Tchaj-wanu, Jessica jí pomáhala v rozstřelu. Holky si na turnajích přehazují tréninkové rundy, aby mohly sledovat Sebastianovy zápasy, což bereme jako normální věc.
Přes rok takřka neustále kočují po světě. Všichni tři jsou dospělí, přesto se vám na Vánoce sešli doma. Co to pro vás znamená?
Co víc si jako rodiče můžeme přát? Já je budu brát jako děti, i když jim bude třeba čtyřicet. Je nádhera, když přijedou domů. Užíváme si společně strávený čas. Nestává se příliš často, že se sejdeme u jednoho stolu. Jsou to svaté chvíle.
Máte nějaké tradice? Vyprávíte si příhody? Sledujete filmy?
To už nám vcházíte moc daleko do kuchyně. (usmívá se) Každopádně jsme vděčni za každou chvilku, kterou sdílíme. Když hrál teď Sebastian v Delray Beach, jezdili jsme s Jessicou na každý jeho zápas. Po něm jsme se jen pozdravili, prohodili pár vět a zase odjeli. A na finále nás doplnila i Nelly.
Věříte, že pevná kotva v rodině pomáhá dětem v kariérách?
Když chcete vybudovat dům, musíte nejprve postavit základy. Pro naše děti jimi může být domácí prostředí. Na podrobnější rozbor bych potřeboval víc času. Moc se neohlížím, žiju spíš dneškem a zítřkem, událostmi, které nás čekají. Musíme si vážit slunečných dnů, kterých je mnohem méně než dnů plných dřiny, trápení, zranění a slz.
Jaké bylo sledovat v lednu závěrečné kolo turnaje LPGA v Lake Buena Vista, v němž vaše dcery v jedné skupině bojovaly o titul?
Teprve podruhé se na túře sešly v jednom flightu. Vždycky říkám lidem z LPGA, aby častěji vytvářeli takové zajímavé skupiny, které přitáhnou pozornost. Tentokrát se to projevilo i na televizní sledovanosti, která byla mimořádná. Rozhodně jsem si tuhle příležitost opravdu užil.
V čem přesně?
Někdy hraje jedna ráno a druhá odpoledne, takže musíme za den obejít 36 jamek, což dá zabrat. Když se jejich časy liší jen lehce, přebíháme od jedné ke druhé, což je trochu blázinec. Teď šly spolu, sledovali jsme je na celé osmnáctce, viděli všechny rány, což je k nezaplacení.
Jessica triumfovala v rozstřelu s Američankou Kangovou. Nelly skončila o dva údery třetí. Co s vámi takový nervák prováděl?
Přiznávám, že se mi klepaly nohy. Holky byly v tu chvíli po sportovní stránce soupeřkami, ale se situací se vyrovnaly skvěle. U Nelly jsem si cenil, jak úžasně se zvedla po pokaženém závěru předchozího kola. Jessi ukázala bojovného ducha. Třináct jamek trochu moc šlapala na plyn, ale pak se chytila. A po posledním proměněném puttu do birdie... To už je teď historie. Jsem rád, že si holky něco podobného prožily. Věřím, že je tahle zkušenost zase posílí.
Je pro vás zásadní rozdíl držet pěsti dcerám při golfu a synovi při tenise?
Je. Ohromný. U golfu mám mnohem větší klid. S Reginou si dobře pamatujeme, co se na kurtu děje. Spíš se do zápasu vžijeme a jsme víc nervozní. Zároveň dobře vím, že na golfu patřím za provazy a na dvorci do hlediště.
Sebastian je ve dvaceti čerstvě v elitní stovce žebříčku ATP. Velebí ho odborníci i běžní fanoušci. Vyplácí se váš přístup, který spočívá v jeho postupném a přirozeném rozvoji?
Já se od své filozofie nehodlám odchýlit. Vždycky jsem tvrdil, že je klíčové, aby měl plnohodnotné dětství a jen nehonil tenisák. Taky teď si myslím, že letos a příští rok se bude v tenise hlavně učit. Všechno si sedá i v jeho těle. Vždyť on mezi šestnáctým a devatenáctým rokem vyrostl skoro o čtyřicet centimetrů, což znamenalo obrovský zásah do koordinace pohybů.
Jak významnou úlohu má v kondiční přípravě Marek Všetíček, který kdysi trénoval i vás?
Mára mu maximálně pomáhá, aby se na kurtu cítil co nejlépe. Ale pořád je před Sebinem a námi všemi spousta práce. Až přijde doba počítání, bude vědět, co to všechno obnáší. A záleží na něm, v jaký výsledek veškerou dřinu promění.
Podle vašeho oblíbeného rčení „Jak zaseješ, tak sklízíš“?
Uvidíme. Ve sportu záleží na řadě maličkostí. Můžete jednou špatně pohnojit a vše se pokazí.
Znamená pro vás synův průlom do stovky něco zvláštního, nebo ho vnímáte jako část procesu?
Postup do Top 100 je příjemný. Dodává mu sebedůvěru. V mnoha věcech mě předbíhá. Já se do stovky dostal v devatenácti, což ovšem bylo v mé éře asi jednodušší.
Proč?
Při současné úpravě žebříčku ATP je obtížnější se vyškrábat nahoru, protože ostatním hráčům nemizí body. Slyšel jsem, že za normálních okolností by Sebastian byl dokonce okolo čtyřicátého místa. Je správné si úspěchů vážit, dávat si další cíle a překonávat je.
Kromě Všetíčka pracuje se Sebastianem další krajan Theodor Devoty, jeho rádcem je Radek Štěpánek. Jste rád, že má syn kolem sebe českou partu?
S Márou se znám hodně dlouho. Když jsem s ním pak trénoval Radka, říkal jsem mu: „Hele, možná ti ještě jednou zaklepu na dveře!“
A stalo se...
Ano. „Devítka“jako sparingpartner pomáhal Radkovi. Může pracovat s mými a Márovými idejemi. A Štěpec? To je naše čtvrté dítě, přijali jsme ho do rodiny. I jeho bere Sebastianova kariéra za srdce, čehož si velice vážím.
Co pro vás znamená skutečnost, že má syn evropskou základnu v Praze na Spartě?
V klubu našel vynikající podmínky. Vrací se do něj – jak říká Mára – jako do svého depa. V Praze trénuje spousta tenistů. V Evropě se koná mnoho turnajů rozprostřených do nějakých osmi měsíců.
Navíc může vyrazit na Prosek za babičkou, která vaří jeho milovanou svíčkovou, že?
(směje se) To už musí říct on sám.
Jak vzhledem k jeho lednovým úspěchům na podnicích v Delray Beach a francouzském Quimperu hodnotíte rozhodnutí vynechat Australian Open?
V předstihu jsem pochopil, že Austrálie na tenisty uplatní tvrdá pravidla s karanténou. Vzal jsem v potaz, že se grandslamová kvalifikace má konat někde v Perském zálivu. A i kdyby z ní Sebastian postoupil na hlavní turnaj do Melbourne, teoreticky by během dvou měsíců absolvoval jediný turnaj.
A mladý hráč se potřebuje tužit hlavně v zápasech, což?
Přesně tak. Druhá varianta nabízela nějakých šest akcí v Americe a Evropě, na kterých se dají nasbírat body. A hlavně je teď ze všeho nejdůležitější, aby se Sebastian v tenise učil. Když jsem se o své úvaze bavil s Reginou, Márou, Sebim nebo Andrem Agassim, všichni tvrdili, že to dává smysl.
Zmínil jste Agassiho. Kdysi jste spolu váleli ve čtyřhře. Tvrdil, že si jedině s vámi na dvorci připadal jako deblista. Pamatujete?
Samozřejmě. Jsme jako pár neporaženi. Vyhráli jsme všech sedm mačů. V Cincinnati jsme získali titul a v Monte Carlu prošli do semifinále, do kterého jsme nenastoupili, protože mě bolela záda. Andre mi pak v žertu vyčetl, že jsme mohli mít dvě trofeje.
V čem jste si kápli do noty?
Našli jsme společnou řeč. Před prvním zápasem se Andre hnal na „výhodovou stranu“a já opáčil, ať s tím nepočítá: „Na ní to coby levák držím já!“Možná jsem si tak zjednal respekt. Ale hlavně bylo příjemné s ním hrát i mluvit.
Takže jste ho loni požádal, zda by nepomohl Sebastianovi?
Jako trenér i rodič se snažím hledat nejlepší možnosti pro jeho rozvoj. Aby do sebe všechno zapadalo. Proto jsem se Andremu ozval.
Co tedy Sebastianovi přinesl zimní pobyt u Agassiových v Las Vegas?
To už zase příliš nahlížíte do kuchyně. Podrobnosti zůstanou v úzkém kruhu. Ale doufám, že Sebi dostal zajímavý kamínek do své osobní mozaiky. Hlavní je, že mu tyto věci pomáhají a že v nich vidí smysl.
Jak vůbec snášíte současnou dobu covidovou?
Je to těžké, velice složité. Jako všichni ostatní ale nemáme jinou možnost, než se s tím poprat. K viru přistupujeme s respektem, snažíme se zdravě žít... Nejvíc mě mrzí, že na sportu nejsou diváci. Tenisové US Open bez lidí působilo až depresivně. I na golfu chybí to okamžité ocenění po povedené ráně. Nebo jsem se v pondělí díval na Washington proti Bostonu v NHL.
Ano?
Fantastický hokej. Padl gól, ale já jsem si tím vůbec nebyl jistý. Jak jsem neslyšel z hlediště žádnou reakci, tápal jsem: „Byl gól? Nebyl?“Normálně by lidi v aréně řvali jako tuři. Tahle doba obrala sport o velkou část emocí.
Hokej milujete. Sledujete Čechy v NHL? Třeba Jakuba Vránu, s nímž Sebastian hrál v dětství?
Nejvíc jsem v kontaktu se Zdendou Chárou. Ale samozřejmě sleduju Kubu i Pastu (Davida Pastrňáka). Kubu znám odmalička, oba též prošli rukama pana Zavadila v Letňanech. Přeju všem českým sportovcům – třeba Tomáši Satoranskému v NBA, klukům ve West Hamu (fotbalistům Tomáši Součkovi a Vladimíru Coufalovi). Když závodila Gábina Koukalová, našli jsme si nějaký ruský kanál, abychom brzo ráno mohli doma sledovat přímé přenosy z biatlonu.
Vždycky jsem tvrdil, že je klíčové, aby měl plnohodnotné dětství a jen nehonil tenisák.
Jsem z dětí nadšený i bez sportovních úspěchů. S ženou jsme především rádi, že nám vyrostly a jsou zdravé.
Zastavíte se vůbec někdy ve všeobecném shonu s manželkou po mimořádném počinu vašich dětí a oslavíte ho spolu?
To jo. Jasně! Když Sebastian teď vyhrál turnaj, šli jsme s Reginou na pláž a připili si. Člověk se musí naučit užít si moment a pozvednout číši. Dobře víme, co musely děti obětovat, aby se k úspěchu dostaly. A je důležité se někdy zastavit a říct si: „Jo, tenhle měsíc se povedl!“