B-52 bude sloužit sto let
Vymysleli ho za den v hotelovém pokoji, pojmenovali po něm drdol. Tato létající fosilie poslala do šrotu všechny bombardéry vypadající jako z hvězdných válek.
Legendární bombardér B-52, jehož první prototyp byl předveden na svatého Valentýna před sedmdesáti lety a který šel do služby roku 1954, bude podle rozhodnutí amerického letectva létat až do roku 2050 a déle. Bude tedy v nepřetržité službě neuvěřitelných sto let.
Je to zcela neuvěřitelné: zkuste si představit, že ještě dneska jsou oporou amerického letectva dvouplošníky, které létaly před sto lety, za první světové války.
Jsou ve stejném letectvu, kde létají nadzvukové stíhačky a neviditelné letouny, ale pořád by to bez nich nešlo.
V roce 1917 byly v akci proti německému leteckému esu Manfredu von Richthofenovi a v roce 2017 útočily na Islámský stát.
Vůbec to není nesmysl. Přesně to se těsně po roce 2050 stane letounu, jemuž jeho posádky už od roku 1952 říkají s chlapáckou láskou BUFF, což je zkratka drsného názvu Velký hrozný tlustý hajzl.
Má ještě jinou zkratku. B-52. Zní to jako úder kotlů. Všichni vědí, že je to létající tyranosaurus, stratosférická pevnost, nejděsivější bombardér všech dob.
Má rozpětí křídel jako legendární „jumbo“Boeing 747 a délkou i šířkou zabere půlku fotbalového hřiště. „Když pod ním stojím, chápu, jak se cítí moucha, nad níž letí orel,“řekl jeden pilot.
Přestože se rodil v hlavách generálů ještě v době posledních náletů na Japonsko za druhé světové války, bude létat ještě v půlce 21. století. Už je to rozhodnuto.
Muži, kteří s nimi dnes létají, jsou mnohem mladší než jejich stroje. Na základně v Severní Dakotě mají pilota, jenž létá se stejným letadlem, s nímž létal jeho otec i dědeček. Teď je šance, že by ho stihl pilotovat také pravnuk, i kdyby se teprve narodil.
Je to skutečně zcela neuvěřitelné: čtyři měsíce po skončení druhé světové války hodili generálové své představy na papír a obeslali letecké výrobce s nabídkou, aby postavili nový bombardér, s nímž budou moci létat aspoň dvacet let. Tak vznikl letoun, který bude létat ještě po sto letech.
Není to tak, že by staré byly jen plány a tyhle bombardéry se vyráběly pořád dál a dál. Ne, celkem jich vzniklo přes sedm set a úplně poslední série vyjela z výrobní linky v roce 1963, ještě dřív, než v Dallasu zastřelili prezidenta Johna Kennedyho.
Už dva roky poté sténal otec amerického bombardovacího letectva generál Curtis LeMay v Kongresu: „B-52 se nám rozpadnou nad hlavami, protože nemáme náhradu.“
Ale nerozpadly se. B-52 přežije všechny své soupeře, bombardéry, které jako by přilétly z hvězdných válek. Nadzvukový bombardér B-1, jenž vypadá jako šipka, i neviditelný letoun B-2, který vypadá jako černý bumerang. Měly tohle létající muzeum strčit do kapsy, ale dopadlo to naopak.
Pojmenovali po něm účes
Byly tak dokonalé, že byly k ničemu.
Byly strašně drahé, takže se nevyráběly po stovkách, ale po desítkách. Protože stály tolik a bylo jich málo, radši se s jejich nasazením šetřilo a hlavně se neriskovalo. A to ve válce dost dobře nejde.
S B-52 nikdo okolky dělat nemusel. A taky je nikdy nedělal.
Byly vyrobeny proto, aby vrátily jaderný úder Sovětskému svazu, kdyby to bylo potřeba. Část z nich byla neustále v pohotovosti ve vzduchu s atomovkou na palubě, stačilo jen písknout. Měly bílá břicha, aby lépe odrážely žár jaderného výbuchu. B-52 byl také prvním letadlem, které svrhlo vodíkovou bombu: bylo to v roce 1956 na atol Bikini a byl z toho jeden z největších amerických jaderných výbuchů všech dob.
Naostro však naštěstí žádnou jadernou pumu nikam neshodil. Vlastně ano, dvě, vodíkové. Spadly na Severní Karolínu při nehodě v roce 1961. Jedna o síle tři až čtyři megatuny se rozbila na kusy na rozbahněném poli, druhá zůstala viset za padák na stromě a tři ze čtyř pojistek selhaly, takže výbuchu zabránila jen ta poslední. Bylo to o fous.
Ale Ameriku to zřejmě nějak fascinovalo, možná v duchu názvu tehdy slavného filmu Doktor Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu – mimochodem, B-52 tam měl jednu z velkých rolí.
Pojmenovali podle něj ikonický účes 60. let, vytupírovaný drdol, který vymyslela slavná chicagská kadeřnice podle kulatého čumáku bombardéru B-52. A ten název převzala i známá rocková skupina a koktejl. Ten prý i proto, že se před pitím zapálí a pěkně hoří.
Tím jsme u Vietnamu, kde se z B-52 stal strašlivý bombardér. Poprvé v ostré akci. Kobercové bombardování… Zvětšili mu břicho, naložili ho konvenčními bombami, jeden náklad shozený z výšky deseti kilometrů kompletně přeoral pás široký devět set metrů a dlouhý tři kilometry.
Tam B-52 létal ve svých stratosférických výškách, ale ty přestaly být už dřív bezpečné, protože ruské protiletadlové rakety dosáhly až tam. Musel se tedy naučit i něco jiného.
Aby B-52 neviděl radar a mohly donést atomovku až na sovětský cíl, svištěly rychlostí sedm set kilometrů ve výšce tři sta metrů nad zemí a kopírovaly terén jako později křídlatá střela. Slon se naučil létat jako vlaštovka.
Později už nemusel tak blízko. Nesl chytré rakety, které se z dálky naváděly samy. Prošel všechny americké války. První Irák v roce 1991, kde tato letadla shodila čtyřicet procent všech spojeneckých bomb. Iráčané se tak báli, že jakmile uviděli jeho stín, prchali. Pak přišlo Srbsko, Afghánistán a bombardování Usámy bin Ládina, znovu Irák a nakonec Islámský stát.
Už dávno měly skončit ve šrotu, ale pak se ukázalo, že právě stáří je jejich největší předností. Zatímco nové bombardéry jsou drahé křehké nádoby, na nichž se nemůže změnit nic, BUFF je prostě držák. Na porsche s počítači a senzory pod kapotou nemůžete ani sáhnout, vétřiesku opravíte kladivem.
Den, kdy roztáhl křídla
B-52 se dá upravit, předělat a vybavit podle potřeb. Dá se s ním dělat cokoliv: zvětšit nosnost, vybavit novou avionikou a elektronikou, i když dlouho byl bez nich. Jeho předností letadla v moderním věku je jeho zastaralost, takže moderní přístroje nepřítele jsou na něj občas krátké. Tím nemá být řečeno, že je to starý křáp. Naopak, stále drží a některé součásti jsou originály, tak jak od 50. let do roku 1963 vyšly z továrny.
Stará dobrá americká práce z časů, než Amerika začala vyrábět v Číně a doma vymýšlet hračičky.
Ostatně už to, jak B-52 vznikl, ukazuje, jaká tehdy Amerika byla. Když konstruktéři firmy Boeing ukázali generálům v roce 1948 plány objednaného bombardéru, zjistili, že letectvo mezitím změnilo představy. Letadlo mělo čtyři motory s vrtulemi a rovná křídla, ale uniformy chtěly čtyři tryskové motory.
No nic, bylo to v Americe, a tak tři konstruktéři během pátku v hotelovém pokoji vymysleli úplně nový bombardér se šípovými křídly a osmi tryskovými motory. Protože jeden z nich uměl malovat, o víkendu nakreslil pěkné obrázky, další došel do obchodu pro kutily, koupil balzu a udělal dokonalý pětatřicet centimetrů velký model. Taky stihli vypracovat studii o 32 stranách, v neděli najali písaře a nechali ji přepsat.
V pondělí to předali, vojáci se zamilovali a Velký hrozný tlustý hajzl roztáhl křídla. A bude je tak mít aspoň sto let. Je to fakt zcela neuvěřitelné.