Jak od kamenů zběhl k divadlu
Závěrečný díl cyklu Ještě hořím?, který má dnes premiéru na ČT art, se předešlým příběhům talentovaných dětí po letech vymyká. Vesměs totiž v dospělosti dovedly svůj sen k profesní dráze, kdežto Vojtěch Bárta přehodil ostře výhybku. Zapálený mineralog se stal stejně posedlým tvůrcem alternativního divadla.
Kameny sbíral od tří let, v patnácti jich měl na tři tisíce a k tomu přezdívku Šutr. „Byla to spalující vášeň,“přiznává nad kolekcí, z níž chce většinu rozdat mladým nadšencům, protože na ni nemá čas. Potkala jej totiž nová fascinace, a to divadlem, dokonce nějaký čas studoval geologii a DAMU současně, než se rozhodl pro umění, protože „ve vědě jsem si připadal sám“.
Ovšem i divadlo podle Bártových představ se od tradičního pojetí liší. Ačkoli zažil stáže v pražském Národním divadle či Berlíně a působil v ústeckém Činoherním studiu, rozhodl se pro absolutní svobodu. Což znamená třeba čínskou poezii v rozhlase, představení o „mafiánském kapitalismu“a hlavně spolek Chemické divadlo, jehož tvorbu sám označuje za „hodně experimentální. Tápu a hledám, je zázrak, že se mnou ještě někdo pracuje“. Navíc na jeviště přenáší svůj ekologický aktivismus, a jak sám přiznává, „jsem zombie, co spí tři čtyři hodiny denně a pořád něco řeší“.
V jednom ohledu však přece jen Bártovo putování opsalo kruh: vrátil se zpátky do bytu svých rodičů, kde jeho maminka z minerálů utírá prach. Na vlastní bydlení si totiž nevydělá, ale věří, že jde jen o dočasné útočiště. A matka potvrzuje, že pomoc i rady odmítá; koneckonců jako každé dítě.